HOP TROP FLYBALL

Budějická tlapka + další národní rekord

13.-14.10.2012 se konal poslední letošní flyballový turnaj Budějická tlapka. Hop Trop PRAGUE zaběhli nový český rekord 17,07 s!

Počasí bylo ideální a psům zjevně svědčilo. Mnoho z našich psů běhalo po celé dva dny úžasně. V sobotu skončila všechna naše družstva ve svých divizích na medailových pozicích – Nimbusové 1. místo, Hurikáni 2. místo, Panteři 2. místo a Prágové 3. místo. V neděli se zadařilo zejména Prágům a Nimbusům, kteří své divize vyhráli. Hurikáni a Panteři skončili na sedmém místě.

Se závodní sezónou jsme se tedy pro letošek rozloučili, ještě netrpělivě vyčkáváme na poslední letošní úspěchy, a to jsou výsledky celoročního Purina Pro Plan Cupu 2012.

---

Hoptropové na mistrovství ČR 2012

Jelikož jsme se letos neúčastnili mistrovství Evropy ve flyballu, bylo (nejen) pro naše družstva mistrovství ČR tou nejdůležitější akcí.

HT PRAGUE zaběhli na 9. mistrovství ČR nový český rekord 17,12 s!

HT PRAGUE

Před turnajem bohužel došlo ke zranění Sáry (flyball je v tom nevinně, Sára se věnuje jako valná část hoptropáků i jinému sportu, ve kterém se skáče přes překážky:-) ), což byla pro Prágy, kteří mohli bojovat o příčky nejvyšší, docela rána. Proto byla na její místo narychlo povolána Ozzie z Hurikánů – rychlostně rovnocenná náhrada. Drobný problém byl v tom, že družstvo mělo jen jeden trénink na seběhání nové sestavy, a Ozzie i Abbu do té doby vždy jen startovali. Stálo před námi tedy rozhodnutí, koho dát na druhou pozici. Volba padla na Abbušáka, a ten to zvládnul skvěle hned na prvním tréninku – i když byl ze začátku hodně překvapený, že na té dráze už před ním někdo je, a jak tam prý má běžet :-D. Rovněž Týna se až neuvěřitelně rychle srovnala se změnou pozice a její střídačky na mistrovství byly (zejména s ohledem na ten jeden jediný společný trénink) prostě úžasné! 9x OK nedá mnohdy ani psovod, který má střídačky dobře natrénované.

V dopoledním Speed Trialu Prágové hned třikrát překonali svůj rekord – nejdřív zaběhli 17,30 s, pak 17,25 s a nakonec 17,12 s. To poslední zlepšení (samozřejmě v rozběhu proti Lavině 😉 ) znamenalo zároveň i nový národní rekord. Odpoledne se bohužel vloudilo pár delších střídaček (i když zas tak moc dlouhé nebyly!), někteří pejsci trošku zpomalili a soupeři se naopak rozběhali – a rázem bylo po nadějích na vítězství… Škoda, i když 3. místo není s ohledem na kvalitu soupeřů rozhodně žádná ostuda.

Sáře přejeme brzké uzdravení a děkujeme, že nám paničku na to mistrovství půjčila 🙂

HT HURRICANE

Protože Hurikáni přišli o Ozzi, svého nejrychlejšího psa (která zaskakovala v Prágách – viz výše), byl stav velkých psů v družstvu doplněn o bývalého člena Huri border koliáka Deena s Milanem, letos již z HT PANTHERS. Huri jako družstvo ostudu rozhodně neudělali, ba dokonce získali skalp budoucího vicemistra, The Rebels I. Pravda, bylo to poněkud svérázným způsobem… zde je popis celé situace z pozice pouštěče kříženky Sáry, jednoho z klíčových Huri psů:

Do rozběhu proti Rebelům jsme úmyslně nastoupili ve slabší sestavě. Rebelové se letos hodně vylepšili a je jasné, že rychlostně na ně prostě nemáme, takže necháme odpočinout některé naše opory pro další boje. Jdeme tedy v sestavě Deen-Sára-Tony-Casim.

První běh byl přerušen – Rebelům se na prvních dvou skočkách vybourala poslední bordera a byla trochu otřesená, takže ji raději vystřídali. Startuje se nový běh, a my kupodivu vyhráváme, protože Rebelové chybují. Druhý běh už je podle očekávání v režii Rebelů. Připravujeme se ke třetímu běhu, stav je zatím překvapivě 1:1. Stavím Sáru na 13 metrů a čekám. Přede mnou se chystá Milan s Deenem, vedle mne vpravo stojí připravená Zuzka, Sárinčina psovodka, ještě vpravo za ní je Honza S. s Casimem v náručí – ale to si spíš domýšlím, protože ho nevidím. Zato vidím, že hlavní rozhodčí, který je otočen k oběma družstvům čelem a čeká na znamení, že jsou družstva připravena, už svěsil levou ruku, čili od nás už dostal signál, že jsme připraveni. Přijde mi to zvláštní, protože jindy se Honza ptá jmenovitě každého z nás, jestli jsme ready, a tentokrát se mě nezeptal… ale asi viděl, že připravena jsem.

Milan se otáčí k Honzovi a pronáší podivnou větu: „Ivanka tady ještě není“. Na tom by jindy nebylo nic divného – Ivanka s Tondou obvykle dobíhá až dozadu a zpět na další běh se vrací, až když Tondu přesvědčí, aby jí vydal oblíbeného peška. Divné na tom ale je to, že už máme odmávnuto, že jsme připraveni :-O! Bez Ivanky???

Honza odpovídá Milanovi další podivnou větu: „Já vím!“ To už mi vůbec nedává smysl… tak proč tedy mával? Než stačím domyslet, ozve se hvizd hlavního rozhodčího, a je odstartováno! A zatímco Rebelové na červené dráze běží, my stojíme a koukáme…

„Běžíme! Musíme běžet!“ volám na Milana, pamětliva poučky, že pokud družstvo neběží a nechá z nějakého důvodu běžet pouze soupeře, je to nefér jednání a může být za nesportovní chování vyloučeno z turnaje.

Milan pouští Deena. Excelentní start 2,64 s!!! 😀  To si Milan určitě vylepší všechny statistiky :-D. Jak už vidím, že je to celé v pytli, pouštím Sáru tak nějak bez obav z chyby, a poprvé a naposledy mám při střídání na Deena OK. Ivanka stihla s Tondou doběhnout na dráhu, ale střídačku neuhlídala – předčasná. Zato Honzův Casim má OK 😀 .

Běh je u konce, a Huri pochopitelně prohrávají. Honza vysvětluje hlavnímu rozhodčímu, že na něj přece nemával, že bychom byli připraveni…  teda vlastně mával, ale nebylo to na něj, ale na Šárku, která ukazovala na tabuli (naší nové vychytávce) střídačky dosažené v předchozím běhu. Takže vlastně mával, bohužel směrem k rozhodčímu, a rozhodčí to oprávněně pochopil jako signál, že jsme ready.

Celý rozběh po zásluze prohráváme v poměru 1:3. Huri odchází uklidit psy, a mě si volá hlavní rozhodčí k poradě. Ukazuje se, že si Rebelové po vystřídání psa jaksi zapomněli změnit výšku překážek a všechny zbylé běhy odběhali na nesprávné výšce :-O. Pravidla jsou neúprosná – družstvo je povinno nastavit si odpovídající výšku překážek a pokud tak neučiní, ztrácí všechny běhy odběhané na nesprávné výšce překážek. Hurikáni tak přichází k vítězství jako slepý k houslím, a Rebelové jdou do oprav. Jenže oni letos mají na to, aby se z nich bez problémů vyhrabali. (Evik: velmi jsem si oddechla že tento rozběh neposuzoval na rebelské dráze nikdo z hoptopáků, protože ačkoli rozhodčí nemá povinnost upozornit na nesprávnou výšku překážek, bylo by jistě nemilé, kdyby to nebylo sděleno zrovna od nás).

Konec reportáže očitého svědka :-).

Souhrnně – je obrovský úspěch, že se obě naše družstva umístila v první půlce výsledkové listiny – zejména u HT HURRICANE s tím asi málokdo počítal. Turnaj byl náročný na fyzičku psů i páníčků, nicméně myslíme, že si jej všichni užili.

Sepsaly Míla + Eva

PS: na hlášky byl tento turnaj vcelku strohý…těžko říci, zda je to tím, že se v jednom dni běhá opravdu hodně a i psovodi šetří síly nebo tím, že při jednodenním turnaji nejsou přítomni „sklenění“ pomocníci, kteří většinou nastupují při večerním družení a vzniku hlášek napomáhají :-).

Tak či tak, jedna hláška by tu byla… Šárku v hoptropím stanu překvapilo, že si Markéta Korintů jen tak sedí, aniž by měla v dohledu své děti…. zeptala se tedy logicky, kde děti má…. načež Markéta s ledovým klidem odvětila: V kufru. A zde opět asi zapracovalo nutné šetření sil, tudíž nikdo nepožadoval vysvětlení, ba dokonce ani nikdo neběžel rozbíjet okna kufru, jen všichni vykulili oči a laxně doufali, že je tam s nimi přítomen otec Korint :-)… tedy ne jako, že bychom doufali, že ho tam Madla zavřela k nim 🙂

---

O Kaplický poklad, Kaplice, 25.8.2012 od Míši a Markéty

Vyrazily jsme z Prahy za slunečného počasí. Docela jsme se zapotily, protože Míše nejde klimoška, s klidem prohlásila, že jí opraví asi během října. To mě vážně uklidnilo. Během cesty jsme při konzumaci svačinky od Meka přicházely na to, co jsme zapomněly doma. Jenom podotýkám, že v tu dobu už začalo pršet.  V Budějovickém Sparu jsme dokoupily vše chybějící a to včetně bot (ano i to se může stát, jedouc na závody zapomenout boty na běhání doma, no bóže, jasně, že první co jsem zaručeně neměla, byly holinky, při pohledu z okna to bylo dost aktuální) samozřejmě jsme do košíčků přidali nějaké to tekuté osvěženíčko. Pokračovaly jsme přes několik dešťových průtrží do Kaplice. Ženy určitě mají orientační smysl (tak to rozhodně), ale… vyprávět si veselé historky s kamarádkou vás pak stojí jezdit dvakrát kolem Penny a hledat správnou cestu, nakonec jsme jí našly a dorazily na místo určení. A co myslíte. Jen tak mimochodem, Zbyněk se mě ptal na nějakou zácpu…nevím nic, prokecaly jsme všechno. Vystupujeme a chčije a chčije, tak rychle stany a věci a také máme hroznou žízeň, Daneček s rodinkou již byl na místě, postupně dorazili Světýlko s Radkou a Pavel.
 Světýlko kontroloval vybalování a při pohledu na cinkot prohlásil: “ …kdybych to řekl doma, tak mě Chalupníčková nepustí.“ , já myslím že pustí a moc ráda. Petra dobře ví, jak jsme s Markétou neškodné.(?) Někteří si dali dobrou večeři (můžu s klidem říci poslední dobré jídlo…tady to organizátoři podcenili, byla to hrůza) a …protože déšť se uklidnil a začala místní diskotéka,odebrali jsme se ochutnávat naše zásoby ke stanům. Teď si dovolím jen opsat (snažili jsme se zaznamenávat na různě kvalitní papírky) několik hlubokých myšlenek z večera-
–  zapisovala MK..pokud vám nedávají souvislosti nedivte se .
–  Myšlenky letí jako tažní ptáci..lupínky nám zvlhly.
–  Diskotéka hraje jako ďas.
–  Radka nemá hoptropí tričko.
–  Pivo hnusný, studený a přesycený.
–  Jeden starší člen družstva s nemocnými klouby šel spát do penzionu.
–  Nákup vod a vína se nám povedl.
–  Písně jako ďas. (včetně Máji s Kájou)
–  Nevím které víno je lepší .růžové?…portské? – dodavatel Lucka mimochodem
–  výborné…Rulandské šedé?….fakt nevím, stejně vypijem všechno.

Chtěla bych jenom poznamenat, že byla tma a je možné, že něco z toho je recept na bábovku.
Asi jsme pak šli spát. Zápisky pokračují až ráno.  A po ránu zase chčije a chčije.  V noci taky chcalo. Kafe dobré, párky hnusné. Kapitán také staršího data narození zapomněl rozpis od Míly jak máme běhat , takže improvizace. Když jsme se přepočítali, pořád nám chyběl někdo na hlášení střídaček a někdo na balonky, naopak přebejvalo jedno děcko…no, nakonec jsme si dost rozumě poradili, balonky jsme si sesbírali sami, střídačky nám hlásila Miluška z Laviny a děcko se pohlídalo docela dobře samo. Válečná porada pod colemanem jak na ně.
Lucka: “ nepotřebuje čůrat?“ Daneček:  “ teď jsem se byl z toho píva posr..“
Lucka: „se ptám na psa“ . Tady je vidět, jaká vládla soustředěnost na budoucí výkony.
Po ranní nevolnosti způsobený párkem, to bych jako zdůraznila, že to bylo párkama, jsme běhali jako draci a vyběhali v dopoledním RR v 1.divizi 1.MÍSTO. Což bylo nečekaně příjemné, ale ostatní družstva se seběhávali a znáte Sabinu na odpoledne nasadí rychlonožky a jsme víte kde. No i odpoledne jsme zvládli se ctí, modelka se projevila jako opravdová modelína a raději byla odstavena a zastoupena Baruškou – nevím kde se to v té babce bere, asi jí to baví. Lexík si odběhal všecky starty a některé byly opravdu velmi povedené, Jim zastupoval hárající Essinku také výborně…dík, raději bych tedy napsala, že Jim zastoupil Essinku, která zrovna hárá…vyzní to poněkud reálněji..nebo ne???….a naši malí se krásně vystřídali, tedy odpoledne se Qiuck rozhodl, že nejlepší na krytí je 3 roky vykastrovaná Baruška a jal se jí objíždět. Sabina nám našeho oblíbeného Jupíčka už odpoledne neukázala, tak jsme se museli drápat z dolního pavouka a vydrápali jsme se až na konečné 2.místo. Lavina Beta fikaně nasadila psy, kteří budou běhat v neděli na MČR za Lavinu Alfa, svými časy tak vlastně vytvořili divizi nula. Roztomilá byla i Radka, která chtěla od tří psů, aby jí udělali pořádnej náskok, když jí Míša oznámila, že má střídačku 0,7, tak jsem se rozesmála…Radka ovšem taky …no a bylo vymalováno.

Všem zúčastněným na místě i fandícím ze zálohy děkujeme a NIMBUSY NIMBUSY NEBERTE SI DO PUSY.

P.S. příště se ti Míšo nebudu smát, že si pleteš věže zámku Hluboká s Temelínem, protože můj minaret na návsi, nějakým zázrakem proměněný v tovární komín taky nebyl špatnej 🙂

Míša + Markéta Jimová

---

O Kaplický poklad, Kaplice, 25.8.2012 od Míly

Částečně SMSková reportáž… až na to, že jsem si den před napsáním této reportáže všechny ty SMSky vtipně vymazala, tak to budu tak nějak vylovit z paměti aspoň v přibližném znění.

S nápadem vyrazit na první ročník flyballového miniturnaje (pouze pro 10 družstev) pořádaného v jihočeské Kaplici přišla koncem května kapitánka Nimbusů Míša. Že se toto hoptropí družstvo letos nekvalifikuje na mistrovství ČR ve flyballu, to bylo celkem jasné už od jara, a tak se kaplický turnaj konaný pouhý týden před MČR nabízel jako dobrá alternativa.

O účasti nějakou chvíli uvažovali i Panteři, ale jelikož byli za nás na turnaj přihlášeni až po Nimbusech, byli bráni jako druhé družstvo, a tudíž to dlouhou dobu vypadalo, že se do nízkokapacitního turnaje nevejdou. Nakonec, když už s účastí vůbec nepočítali, se pořadatel ozval, že pro ně má místo – ale to už měli někteří členové družstva zařízené jiné akce, takže jsme se rozhodli nelámat to přes koleno.

Rozdělení devíti přihlášených družstev do dvou divizí v konečném efektu vypadalo docela humorně, neboť Nimbusové se (asi poprvé za celou dobu své existence) dostali do 1. divize! :-O Po ohledání jmen soupeřů (Alea-tým naděje, Lavina Beta, Nextra) to vypadalo ještě o něco humorněji… pouze Nextra je pro nás běhatelný soupeř, se kterým se na turnajích setkáváme ve stejné divizi a který je výkonnostně zhruba na úrovni Nimbusů. Zbylá dvě družstva patří prostě jinam, a závodit proti nim může být buď totální beznaděj, anebo docela slušná výzva. To se ještě uvidí podle situace 🙂

S účastí jsem původně počítala i já s Essinkou, a moc jsem se těšila. Poté, co jsem jí počátkem dubna přejela doma pačičku kolečkovou židlí a tím jsem nám oběma přivodila zdravotní polízanici na několik měsíců, se totiž konečně zdálo, že Esska bude moci do plné zátěže. Jenže panička míní, a chrtíček mění… Essie se jedenáct dní před turnajem rozhárala (o měsíc dříve, než jsem od ní čekala), a bylo po radosti L. Nejen že jsme nemohly závodit, ale ani jsme s Nimbusy nemohly jet, protože hlídání jsem na Essie tentokrát neměla, a táhnout s sebou hárající fenu „v nejlepším“ znamenalo předem zlikvidovat některé vyhlášené milovníky z našeho družstva. A to jsem ještě nevěděla, že se mi o týden později rozhárá i Fleur – ale u té to bylo téměř podle plánu.

Místo do Kaplice jsem tedy v pátek večer zamířila na chalupu, a Nimbusové byli vysláni na turnaj sami. Jejich složení bylo pozoruhodné, hlavně pokud šlo o lidskou část – drobátko se jí totiž nedostávalo psovodů, a tak byla „ze zálohy“ povolána Lucka Bakrlíková, která kdysi závodila v HT Dreams, aby pouštěla Bařku. Ke stálým oporám, tedy k Lexíkovi s Dankem, Quickovi s Pavlem, Cathy s Míšou a Cherry s Radkou jsme doplnili ještě Jima s Markétou. Ta měla jet původně jen jako nabíječka, ale když Nimbusům chyběla Essie, a když Panteři, kde Jim normálně běhá, na turnaj nejeli, byla tato dvojice náhradou více než vhodnou. Jen otázka nabíječe tím byla trochu otevřená… naštěstí měli s touto činností zkušenost hned čtyři zúčastnění psovodi (Dan, Míša, Lucka a Markéta), takže heslo znělo: „kdo neběhá, nabíjí.“

Nimbusové odjížděli s povelem, aby průběžně referovali, jak jim to jde, a tento příkaz splnila kapitánka Míša naprosto nad očekávání. První hlášení ve formě SMS mi dorazilo již po deváté hodině večerní:

„Hlásím, že všichni Nimbusové jsou na místě, a chčije a chčije.“

Nad tím jsem si mohla jen povzdechnout – zatímco u nás na chalupě (Českodubsko) panuje už nějakou dobu Sahara a hodila by se každá kapička vody, v Kaplici, kde by potřebovali, aby nepršelo, mají nadělení. Odeslala jsem smskovou instrukci k přeposlání dešťových mraků na sever a Nimbusům přála, aby jim nepršelo v sobotu, až se bude závodit.

První sobotní SMSka od Míši obsahovala informaci, že si doma zapomněla rozpis sestav pro jednotlivé rozběhy, na kterých jsme se během týdne domluvily. Pamatovala si jen tolik, že do posledního dopoledního rozběhu jdou v nejsilnější sestavě, tedy Lexík-Bára-Jim-Quick. Jelikož jsem i já měla sestavy doma (kdeže by mě napadlo brát je s sebou, když nejedu do Kaplice a Míša je přece ode mne má ;-), doplnila jsem tento údaj v tom smyslu, že v prvních dvou rozbězích běží coby snižovač Cherry. Že si Míša poradí se zbytkem, o tom jsem nepochybovala. Vzájemně jsme si poplakaly na téma stáří a skleróza 🙂

Po další SMSce jsem trochu vytřeštila oči.

„Dali jsme Lavinu 3:1 a Aleu 4:0. Podcenili nás a nasadili slabší sestavy.“

No pěkně to v té 1. divizi rozběhli… Klepu do SMSky náš zánovní slogan „Nimbusy, Nimbusy neberte si do pusy,“ a doufám, že jim to stejně dobře půjde i dál.

Další SMSka je taková pesimisticko-optimistická: „Blbá zpráva – vyhráli jsme RR, nejlepší čas 20,18 s, a v prvním kole DE jdeme proti Alee.“

Píšu povzbuzující SMS, že vyhrát RR v 1. divizi se hned tak někomu nepovede J a že to určitě zvládnou i dál. Odpověď je ze života: „No znáš Sabinu – najednou odněkud vytáhne nějakou rychlonožku…“

Jo, to dobře znám, na to už jsme několikrát dojeli. A jestli je Aleáci podcenili v RR, tak už to určitě v DE nezopakují.

Že je Alea tentokrát opravdu nad nimbusí síly, se dozvídám z další zprávy. Povzbuzuju dál.

Pak je dlouho ticho… nebo mi to aspoň připadá, že to trvá hrozně dlouho, než přiletí další zpráva.

„Po velkých peripetiích jsme se z oprav dostali do finále, běžíme proti Lavině. A na ty opravdu nemáme.“

No úúúžasný!!! Takže budou nejhůř druzí… kdo by si to před turnajem pomyslel? Naděje samozřejmě umírá poslední a stát se může ledacos, zvlášť ve flyballu… to by tedy byla fakt psina, kdyby Nimbusové (stabilně běhající na českých turnajích v poslední divizi), ten turnaj vyhráli!

Následující zpráva však Míšin původní odhad potvrzuje: „Tak jsme druzí.“

I tak si myslím, že je to super výsledek, a odepisuju „Jste skvělí-gratuluju!“

Při pohledu na spící háravku Essinku je mi na jednu stranu strašně líto, že nejsem s Nimbusy v Kaplici a neprožívám s nimi všechna ta dramata, která ke správnému flyballovému turnaji patří. Na druhou stranu si říkám – dařilo by se jim takhle s Essie a bez Jima? On je rozběhaný, ona ne… kdo ví, jak by to celé dopadlo. Takže je nakonec asi dobře, že se Esska rozhodla hárat už teď.

V pondělí se ještě ze zvědavosti poptávám u našeho pana Světýlka, zkušeného flyballového harcovníka, který už absolvoval mnoho turnajů po celé Evropě a kterého jsme Nextrákům „pronajali“ spolu s EJS, jak to viděl on. Cituji z jeho e-mailové odpovědi:

“Jo, příjemný turnaj, vše připraveno a vše klapalo. Tedy kromě našeho stříbrného notebooku, který se stále restartoval, a kantýny, kterou se podařilo již v pátek vyžrat tak, že v sobotu dostal Jarda k obědu hrst tatranek.”

Takže šikovní pořadatelé, na to, že dělali svůj první turnaj. Snad do toho za rok půjdou zase… a myslím, že kdyby to záměrně drželi jako turnaj pro družstva, která se nekvalifikovala na mistrovství ČR, tak mají účast Nimbusů a dost možná i Panterů jistou 🙂 .

Míla V.

---

Dvě zlaté z Mistrovství BCCCZ ve flyballu

Ve dnech 11.-12.8.2012 se konal další flyballový turnaj, tentokrát se nejednalo o pohárový turnaj, nicméně to byl poslední turnaj, který mohl ovlivnit kvalifikaci na Mistrovství ČR.

Odvezli jsme si z něj zlaté medaile hned ze dvou divizí. Hop Trop PRAGUE zvítězili v 1. divizi a Hop Trop PANTHERS ve 4. divizi!

Hop Trop HURRICANE tentokrát obsadili 5. místo ve 2. divizi. NIMBUS Hop Trop se tohoto turnaje neúčastnili.

Sečteno, potvrzeno….na Mistrovství ČR se kvalifikovala dvě naše družstva….HT PRAGUE a HT HURRICANE.

---

Happy míček, Krupka, 30.6.-1.7.2012

O víkendu (již tedy minulém 🙂 ) proběhl další flyballový turnaj, tentokrát v režii Flyball klubu Lavina…díky za něj.

Teď sem dám jednu flyballovou fotku abych se tím pokusila napravit zbytek článku:-)))

Pátek – co se dělo v pátek, zůstává slušným lidem, kteří najíždějí až v sobotu (jako já) utajeno, nikdo z pátečního osazenstva se o tom příliš nerozšiřuje….já snad jednou budu muset jet na turnaj v pátek, abych si to tam zkontrolovala 😎 .

Já, jako jeden z těch, kteří tam v pátek byli, musím říct, že se nic zvláštního nedělo, abych Tě jako uklidnila… A jestli se něco dělo, tak si to nepamatuju… Vím jen, že jsme tam měli vodnici a hodně alkoholu, ale jediná flaška, která mi v hlavě utkvěla, byla nějaká hrušková pálenka, která chutnala, jako džusík a móóóc nám všem chutnala…

Sobota – přivítal nás déšť a vzduch jak v prádelně, zbytek dne už nás provázelo slunko a stále prádelna. Já Ti nevím, jestli prádelna není trošku slabé slovo, protože ta sobota byla naprosto vražedná! Na slunci muselo být snad sto stupňů…  Psíci ocenili bazénky a páníčci úžasnou „rosící“ sprchu 🙂 . Hmm, sprcha byla fakt skvělá, myslím, že jsem tam za ten den byla asi 99x. Jen, co jsem během 5 minut oschla, jsem tam letěla zase… V tom vedru to byla také naše jediná záchrana – nebýt té sprchy, tak bychom se se vší pravděpodobností usmažili a bylo by. A ohledně bazénků – ty neocenili jenom psíci, ale my také, protože jsme si tam cachtali nohy a taky jsme si tam založili chlaďák na alkohol (jen škoda, že nakonec zas až tak moc nechladil 🙁 ). Z našich družstev se dařilo zejména HT PRAGUE, kteří s nejlepším časem dne skončili na 1. místě a NIMBUS HT, kteří skončili ve své divizi také na 1. místě. Rekordy v tom vedru nečekal nikdo, nicméně i přesto běhali všichni krásně. Doběhalo se brzy a tak už se jen muselo přečkat největší vedro do večerního veselí – a to bylo zase řádné. Sranda byla (nejvíc asi sranda ze mě, ale já si tu autoritu jednou získám), nápoje různých druhů a zejména ochutnávky lahodných moků od družstev, která se u nás stavovala v rámci družby 🙂 . Jako, že byla sranda z Tebe, tak o tom žádná, ale myslím, že je tam víc takových, ze kterých si pořád někdo dělá srandičky… A jinak jsem sem chtěla dát Tvoji fotku v mikině, kterou jsi překvapivě smazala, já věděla, že to uděláš 🙁 …..koho jste potkali, co vám to nalhali, já že bych něco zcenzurovala 🙂 ….však já s tím nemám problém a tady je (samozřejmě Týno za to dole umístím tvou fotku)….

Noc – kapitola sama pro sebe. Při prvním větším větru byly stany řádně ukotveny, po čemž se vítr utišil a začalo pršet. Byla jsem tak ráda že už nefouká, že mě neodradilo ani to, když na mě začalo v mém stařičkém stanu pršet, řekla jsem si, že je stejně vedro a šla jsem spát. Další probuzení proběhlo od Dragonů neboť jeden hoptropí pes v bouřce zbloudil 🙂 …..no, opět jsem nasadila špunty do uší a snažila se nevnímat hromy a blesky jinak, než že jsem myslela na psy, kteří se bouřky bojí a jakpak na tom druhý den asi budou. Spánek netrval dlouho a začal opět vítr, tentokrát ještě většího kalibru, spánek nepřipadal v úvahu, neboť jsem si musela přidržovat stěnu stanu, který si chtěl lehnout ke mně 🙂 . Nicméně můj stan to zvládnul…o to větší bylo mé překvapení že hoptropí stany ne – ty se polámaly vcelku slušně a nastalo tedy buzení hoptropáků. S těmi, kteří šli probudit, jsme stany rozložili a skončili s vědomím, že z těch dvou v neděli snad aspoň jeden dohromady složíme. Je zbytečné dodávat, že v momentě, kdy jsme stany rozebrali, vítr ustal. Ještě jsme naházeli věci na jednu hromadu a posbírali rozlítané odpadky. A už hurá na kutě, tentokrát konečně až do rána. Já jsem byla například jedna z těch, kteří všechno zaspali. Ale myslím, že o větru jsem věděla, protože se mi zdálo, že létám a byla jsem přesvědčená, že se zítra rozhodně musím probudit někde jinde, než na cvičáku. No a ráno, když jsem se probrala (překvapivě na stejném místě, kde jsem i usnula) a vylezla ze stanu, tak jsem uviděla tu zkázu… Jeden z našich krásných, kulatých, velkých, Colemaňáckých stanů byl polámaný a složený na jedné hromádce. Druhý to naštěstí víceméně přežil, byl poskládaný ze zbytků a postavený vypadal docela funkčně.

 Na této fotce Zdenda flašky s pochybným obsahem v bazénku úspěšně kryje 🙂

Neděle – příjemnější klima než v sobotu. Opět se suverénně dařilo HT PRAGUE a NIMBUS HT kteří své divize vyhráli, Prágové opět s nejlepším časem dne. HT HURICANE a HT PANTHERS si odvezli medaile bramborové, ale blýská se na lepší časy a příště už to budou na tuty bedny, neboť Panteři na to prostě mají a Hurikánům se v divizi uleví o The Rebels I., kteří se zlepšili natolik, že pošupajdí do první divize:-) .  No tak to máme radost teda…

No opět fajnový turnaj v krásném prostředí, příjemné chvíle, spousta srandy. Červenec protrpíme s abstinenčními přízraky, protože další turnaj je až skoro v půlce srpna. Nějak se to pokusíme přežít, ale je fakt, že na další turnaj se těším už teď.

Jo a jelikož jsme nově najeli na takové hoptropí statistiky viz. sekce „Naše úspěchy“, tak tady jedna neoficiální statistika:

–          Dva polámané stany

–          Jeden pes zbloudilý v bouřce

–          Jedna Fleur vrácená z mateřské

–          Jedna Martina vrácená na záskok s Neouškem

–          Jedna fotogalerie děsivých večerních fotek…..naláká to ty nováčky nebo odradí?

–          Spousta spokojených hoptropáků 🙂

–          Jeden bobek na dráze….prý od Abbušáka ale kdo ví…tvrzení Týny trochu narušuje pořízená fotodokumentace, která svědčí o jiném autorovi 🙂 …

Eva + Týna

---

HT PRAGUE si na Drakovi zlepšili svůj rekord na 17,39 s!

Máme za sebou druhý letošní turnaj, a opět s moc pěknými výsledky :-). Hop Trop PRAGUE vyhráli sobotní Round Robin 1. divize a zlepšili si svůj rekord na 17,42 s. V neděli pak skončili druzí, ale rekord si opět posunuli až na 17,39 s! Dobrá práce, Prágové! 🙂

Hop Trop HURRICANE běhali tentokrát nezvykle jen se třemi velkými psy, přesto však dokázali vybojovat v sobotu i v neděli krásné 3. místo ve 2. divizi :-).

Ani Hop Trop PANTHERS nebyli v plné síle a měli jen tři velké psy – 4. místo v sobotu i v neděli bylo trošičku smolné, ale Panteřííí se rozhodně nemají za co stydět :-).

No a Nimbus Hop Trop, kteří byli tentokrát nejvíce v troskách (bez dvou klíčových psů z obvyklé sestavy, či spíše bez tří, protože jeden pes si ještě v průběhu turnaje obnovil zranění), běhali také úžasně, jen bohužel ne tak rychle. Bylo z toho 5. místo ve 4. divizi, ale dva jejich psi si významně vylepšili své „osobní maximum“ :-).

Za tři týdny nás čeká Turnaj sladkých nadějí… snad bude minimálně stejně úspěšný!

---

Eager´s Cup nám vyšel! 🙂

První letošní turnaj družstev se navzdory počasí a velké účasti vydařil organizačně i co do výkonů, a Hoptropům se na něm dařilo až neuvěřitelně. V sobotní části skončili HT PRAGUE třetí v 1. divizi a všechna ostatní naše družstva (HT HURRICANE ve 3. divizi, HT PANTHERS ve 4. divizi a NIMBUS HT v 5. divizi) na 2. místě. Neděle byla ještě lepší – Hurikáni a Panteři svou divizi vyhráli, Prágové skončili třetí (ale zároveň byli nejlepším českým družstvem!), Nimbusové také třetí. Tak jen tak dál! 🙂

6 statečných psů a 9 ještě statečnějších hoptropáků si pod názvem Hop Trop MIX vyjelo zkrátit pauzu mezi českými turnaji na německý turnaj 7. Hungen-Bembel, který se konal 22.9.2012 v končině zvané Hungen-Villingen.

A ostudu rozhodně neudělali, z turnaje dovezli 2. místo z 1. divize. Tlapky nasadili ve složení Ozzie-Abbu-Sára-Ninja-Fleur-Tim.

Hlavní vypravěč: Markéta Korintová, též v článku nazývaná Majda

Doplňující vypravěč: Míla, v článku její text označen M

Glosátoři: Zdeněk, v článku jeho text označen Z

                Týna, v článku její text označen T 

PÁTEK 21.9. 

Tááák, po dlouhé době píšu článek o akci, tak se máte na co těšit, neb na této akci bylo myslím hodně věcí ke zveřejnění. 😀 Takže já se pokusím začít popořádku. 

Na turnaj do Hungenu jsme jako družstvo Hop Trop MIX měli vyrazit M: a taky vyrazili! ve složení: Ozzie – Abbu – Sára – Ninja – Fleur – Tim, takže skvostné dvounohé obsazení ve složení Korinťáků, Sulym-Chytráčků, Zuzky, Míly a nabíječky Markéty Jimové. K našemu týmu patřili i oba Chalupníčci se svými pejsky. Rozřazení do aut bylo následovné: my Korinťáci jsme jeli s našimi 3 psy a se Zuzkou a Sárou, Sulym-Chytráčci brali Markétu, a Míla jela společně s Chalupníčkama. Tato naposledy zmiňovaná posádka vyrážela už v pátek dopoledne, M: a to téměř na čas, jen s cca 15minutovým zpožděním. Naším hlavním úkolem bylo vyhledat danou lokalitu (celkem bez problémů, neb Zbyněk Ch. ji již v minulosti navštívil) a zbudovat tam ležení pro nás i pro tu část našeho týmu, která měla dorazit uprostřed noci, a hlavně pak postavit stan pro Korinty.

Pořadatelé nás strategicky umístili hned vedle našich kámošů z Ball-Amazonen a jim příbuzných družstev. Ti nemuseli bojovali se stany, neboť vesměs přijeli s karavany, a tak se nám hodili při stavbě Korintovic rozlehlého stanu. Ještě že pomáhali… nikdo nám totiž neprozradil, že tři stanové tyče, které se tam přece naprosto jednoduše nasunou a stan se pak už jen zvedne, jak pravila Majda a instruktážní video, jsou různé délky! Ale zase né takové délky, aby to člověka hned trklo, že jsou odlišné, a o nějakém barevném označení toho rozdílného elementu výrobce očividně nikdy neslyšel… a tak jsme stan za vydatné pomoci našeho kamaráda Wilfrieda postavili až napotřetí.

„Kdyby si někdo chtěl přečíst návod, tak byl celou dobu v tom obalu,“ korunoval úspěšnou stavbu na závěr Zbyněk. Poté poněkolikáté poznamenal, že „to bude drahý“ a že to Korintům spočítá.

Když jsme se trochu zabydleli, jsem šla ohledat areál. Zaujalo mě pět záchodků  –  toiek, z nichž valná část dokonce i svítila (!). Takové malé panoptikum, když se pak setmělo. Méně potěšitelné, zejména pro Petru, která ještě nechodí příliš dobře, byly schůdky uvnitř každé kadibudky. Sice jen dva, ale pro každého člověka s pohybovými problémy jistě znamenaly nejméně 10 stupňů ke zlaté. Na rozdíl od posledního německého turnaje, který jsme navštívili, byla v areálu i tekoucí pitná voda… jednak v hydrantu notně vzdáleném od záchodků (a na noc pro jistotu navíc zavřeném), a druhak ve sprchách v přilehlé budově. Ty byly otevřeny cca dvě hodiny ráno a dvě hodiny večer.

Pak následovala družba s Němci – Wilfried nám suše oznámil, že oni mají jen jeden stolek, na který se se vším tím jídlem nevedjou, a protože my máme také stolek, přijdou si s tím svým stolkem sednout k nám. A že přinesou špagety, pesto a víno. Opravdu přišli – Wilfried a několik jeho kolegů z jiných družstev. Ani jednoho z nich jsem neznala, ale dobře jsme si pokecali. Zvláštní bylo, že hned několik z nich vyprávělo stejnou příhodu – jak byli v roce 2007 na ME v Anglii a celý týden tam byla zima a pršelo, a oni to protrpěli ve stanech. A tak když se vrátili domů, pořídili si karavany, a od té doby nemají problémy… na rozdíl od nás, kteří spíme ve stanech. Grrrr!!! Že by provokace? Na druhou stranu, když se z jednoho z karavanů ozvaly tři pekelné rány, jako by tam něco zkratovalo, docela nás to vyděsilo. Úplně jsme se s Petrou bály přijít blíž… na mou otázku, zda jsou tam ještě živi, jsem se dozvěděla, že je to „normal“ a všechno je OK. Zlaté stany! Mimochodem, těsně vedle tohoto bouchajícího karavanu pak stanovali Sulym-Chytráčci, kteří měli obavy, aby nadměrným hlukem někoho nevzbudili… viz dále :-D. Fááákt vtipný :-D.

Ještě zpět k dýchánku – proti Wilfriedově restaurační nabídce jsme vytasili čínské víno, a „Chinese Plum Wine from Prague“ se rychle stalo hitem. Vypilo se ještě dřív, než začalo pršet (kolem 21. h). Naše české trio pak odmítlo nabídku k návštěvě německého karavanu („Ale tam je teplo!“ skuhral Zbyněk) a setrvalo v předsíni mého stanu. Debata se střídavě točila kolem toho, jestli máme na zbytek našeho týmu věrně čekat, nebo jestli máme jít raději spát… ale představa, že nás Korinti a Chytráčci stejně vzbudí a budeme muset vylézt z vyhřátých spacáků, nás nakonec udržela při životě.

Tolik hlavní část mého literárního příspěvku, a nyní předávám slovo Majdě zpět do Prahy. Je páteční podvečer a cestovní přípravy tam teprve vrcholí…

My s posádkou SCH (Sulym-Chytráček) jsme mohli na cestu vyrazit až po práci – původně naplánováno na šestou hodinu. Mno, to se jaksi nepovedlo…jak jinak, že… poslechněte si jakože proč…. Zuzka měla dorazit na půl šestou, tou dobou měl dorazit tak nějak i Zděnda z práce. Já se trošku zadrhla s přípravou jak svojí, tak i balením, páč se mi zpozdilo hlídání dětí… to nechme stranou, to není důležité…ale ve čtvrt na šest mě trošku vyschýzovala Týna, když mi volá, že už jsou ready a že by mohli vyrazit…..cože???? Kristýna a někdy včas…ba jako předčas????? T: No, jak jsem si myslela, že co já bych tady do tohoto článku dopisovala, když už i tak má asi 100 stránek, tak jsem se spletla a rozhodně se nenechám – já už dávno jezdím včas!!! (Skoro pokaždé a skoro všude). Já se chystala do sprchy,.ale pak mě Týna trošku uklidnila, že ještě musí do lékárny a pro Markétu, tak jsem se domluvily, že pojedou hnedka a pak pojedou k nám, a to jsem ji ještě poprosila, aby nám vzala nějaké pečivo… já letěla do té sprchy a pak makala rychle dát psům….takže v županu a s ručníkem na hlavě krájím maso a telefon, já panikařím..to je určitě Zuzkááá, pomoooc…no nic, letím otevřít…ano, ven na naší hlavní silnici v županu a tom ručníku na hlavě…lekají se mě všichni tři – Zuzka, její syn a i chudák Sára…. opět letím dovnitř, dát nažrat psům a dobalit a hlavně, oblíknout se!! Zuzka si mezitím vyskládala na zahradu své věci, které musíme vzít s sebou… Ze mě se stává člověk, a i já začínám přeskládávat věci ven na hromadu… přichází Zděnda, na chlapa se docela rychle převlíká, dofukuje kola u auta a poté ho vyděsí halda věcí, kterou má zabalit do auta…. já jsem docela v klidu, páč vím, že to tam vždycky narve….Ale jako naštval mě, když se mnou začal diskutovat na téma, zda vezme ty zabalené polštáře nebo ne… no, jasně, že je vzal!! Musel…na čem by jako pak spinkal. :o) no nic, za pět minut šest jsme ready k odjezdu, a posádka SCH nikde…no nic, volám Týnu, kde jsou, odpovídá, že jsou v Globusu, ale že jako za chvíli jsou tady…za deset minut….hahaha…pak volá znovu, že se to na té kase nějak zašprclo nebo co!!! A CO JAKO ČEKALI V PÁTEK V PODVEČER??????? T: To vůbec nebylo tím, že byl pátek večer. Šli jsme na expresní pokladnu do deseti položek a vůbec mi není jasné, z jakého důvodu tam vždycky dají toho nejneschopnějšího pokladního. Ve výsledku tedy čas strávený na téhle express pokladně se klidně vyrovná nákupu nacpaného košíku na jakékoliv jiné pokladně…….tak se ptám, zda mají pro mě aspoň to pečivo….“jééé, já jsem na to zapomněla…promiň…“…nevzdávám to a říkám jí, aby ho koupili  v tom krámku, co je hnedka vedle a že se sejdeme na první pumpě, aby k nám nezajížděli. My tedy konečně asi v půl sedmé sedáme do auta a vyrážíme na benzínku.

Vytahuji GPS, kterou nám zapůjčili Semyšáci, abych tam zadala body, které nám poslal Zbynďa…. no, vyděsím se, že mi to říká, že se bude platit mýtné… v Německu???? Error….takže fajn, trasa se načítá….a najednou je trasa načtená, na mě vykouknou nějaké divné souřadnice…. místo rovnoběžky 8 je tam 14, to je nějaký divný….začínám mírně panikařit…..Zuzka mě uklidňuje, že ví, jak se to tam, kam jedeme, jmenuje….M: ještě že jsem se předchozí večer na cvičáku ptala, jestli všichni vědí, kam jedeme… no dobrý…mezitím volá ještě synovi, aby vše ověřil….jsme na benzínce a během chvilky je tam posádka SCH… říkám, že mám problém, že se GPS asi zbláznila nebo, že body jsou blbý…nebo prostě je to v pytli neb nevíme, kam jedeme…. Zděnda na mě začíná být mírně naserinkán, že jsem se nepodívala na net…Týna je zas v pohodě a sděluje Tomášovi, že má v mailu GPS body, že to kdyžtak zadá…Tomáš mi to jde radostně sdělit, ale utírám ho slovy: „ten mail jsem jí poslala já, je to na hovno, posílá mě to někam jinam“…. rozjíždíme se směr Drážďany a já to psychicky nevydržím a volám Zbynďovi….nebere to….panika stoupá, ale jedeme… po chvíli zvoní telefon a na druhém konci se Zbynďa ptá, kde je problém… tak mu sděluji, že je to v háji, že ty GPS body jsou špatné, že navigace nás posílá jinam, že to přepočítává body. Zbynďa je tvrďák a snaží se mě uklidnit, že má taky TOMTOMa a že podle těch stejných bodů dojeli na místo…ale já se nedám a skoro mu brečím do telefonu, že náš TOMTOM mi to přepočítal a že mi to místo osmičky háže čtrnáctku….Zbyňda zbystří a nevěřícně říká: „počkej, na 14 leží Praha…“ M: nám, co už jsme byli na místě, to bylo podáno slovy „Volala Korintová, že je GPS vede zpátky do Prahy,“ …a v tom mi to došlo….ty souřadnice, co to tam hodilo, byl bod odjezdu…bože, já jsem ale bloncka….ale s charakterem…Zbynďovi se přiznávám a přiznám se i celé posádce… T: no teda no comment :-D….tak jo, všem se začíná náš výlet líbit….bude sranda :DD.

Z: očima KolegyZK – celý týden neskutečné šílenství v práci, resp. ve dvou pracích, člověk by potřeboval spát min. 8 hod denně, ale nemůže, pořád sedí u počítače a přemýšlí a pracuje, tak si říkám – to vydržíš, o víkendu si odpočineš, a jejda, zapomněl jsem, že jedem do Německa, ale nevadí, pořád mám dobrou náladu, jedu se svojí ženou a se svými kamarády na bezva závody, pořád se těším, jedu upachtěný domů,  převlékám se a snažím se do auta narvat všechny věci včetně psů – ty potřebujeme, najednou můj zrak spočine na něčem velkém a neskladném, počítám každý čtvereční centimetr prostoru auta a říkám si, to snad ne, polštáře!!, ale pořád se směju a těším se na noční cestu s kamarády a na víkend, který je před námi, nyní se dozvídám, že Týna je v pátek v Globusu, co tam proboha dělá v pátek??? T: No Madla chtěla ty blbý housky!! Z: Ale nic, pořád se těším, vyjíždíme a já se ptám Majdy, jestli si vytiskla nebo prostudovala info o cestě a o místě konání závodů, nééééé, na cooo??? Máme navigačku, aha, začínám být nervóznější, můj klid a přehled mě začíná opouštět, po chvíli čekání na druhé vozidlo, které jede od přecpaného Globusu, se dozvídám, že moje milá ženuška má nečekaný problém s navigačkou, jojo, před chvílí jsem dostal sprdunk, že nemám otravovat s blbostma, to je poznámka na můj dotaz, jestli máme prostudovanou cestu, jsme 2 km od domova a už nevíme, kam jedeme, co čumíššššš???? V duchu řvu na jednoho chlápka, který pokuřuje u auta stojícího vedle.. T: máš na mysli Toma?, Z: klid mě začíná opouštět, proto žeru, řízek, buchtu, bonbóny a jiné mužské vitamíny…)

Začíná se stmívat a my se přibližujeme k německým hranicím….ty projíždíme už za tmy a jedeme dál….asi 50 km za Drážďanama začla perlit Týna, když se zeptala, zda už jsme v Německu. 😀 Do toho jí bylo divné, že jsou všude vesnice jménem Ausfahrt :DDD (nikomu to neříkejte, ale to si Tomáš vymyslel :o)) T: Já nevím, proč pokaždé, když někam jedeme, tak si na mě vymyslíte spoustu blbostí, co jsem jakože řekla. Neříkám, že sem tam ze mě nějaká blbost nevyleze, ale jako vesnice jménem Ausfahrt? Kterých jsme za tu cestu minuli aspoň 50? Cesta tmou byla hodně dlouhá a byla přesně taková, jak psal Zbyněk odpoledne v smsce – cesta do Jeny vynikající, od Jeny ucházející….bohužel za Jenou už jsme chytli déšť….dost nepříjemné. Byli jsme unavení a ještě tohle…jediné, co nás uklidňovalo, že máme postavený stan od Chalupníčků a Míly (ještě jednou moc děkujeme :o)) M: máte za co, viz výše :-D….na to se na jedné zastávce Tomáš ptal, proč není postaven i jejich stan, a skoro se rozplakal, když se dozvěděl, že Týna prohlásila, že není potřeba jejich stan stavět, protože jsou zvyklý ho stavět i za tmy a že je to rychlé…my se ale bavili :DD. T: No ale to je přece pravda, a navíc jsem charakter, že jsem nikoho nezatěžovala stavbou našeho stanu 🙂. Původní plán byl, že dorazíme kolem půlnoci, trošku jsme se zpozdili a dorazili až v půl jedné…část naší české výpravy byla tak statečná, že na nás čekala, aby nám řekla, kam máme jet….M: Zbyněk navigoval ještě z cesty nad areálem, my s Petrou  jsme stály před stanem a mávaly baterkami (Follow me!), aby nás na tom rozlehlém temném place (a to myslím doopravdy) vůbec bylo vidět… je fakt, že bychom to bez jejich navigace asi špatně hledali….přestalo i pršet, takže vybalování nebylo tak hrozné, a vidina nafouknuté matrace a zahrabání se do spacáku byla víc než příjemná.

Mezitím, co my jsme vybalovali a venčili pesany, tak chudáci SCH stavěli stan…perlou ale bylo, že si sebou vzali dvě nafukovací matrace…u jedné zjistili, že nemá uzávěr, tak nafoukli tu druhou….upozorňuji, že bylo kolem jedné v noci a všichni už spali a od Zbyňka si půjčili tu „hlučnou pumpičku! (my teda taky :o)), no a jak si ji krásně nafoukli, tak si na ni lehli a PRÁÁÁÁÁSK, a ona prdla…ostatní nás měli hrozně rádi :DDD …ale pak nejspíš všichni usnuli a spali až do rána, včetně mě, která jsem rozhodně za celý zbytek noci neopustila stan!!! T: Abych se vrátila k těm matracím. Když jsme se balili, tak jsme si vzali dvě matrace jenom pro sichr. Když jsme v Německu zjistili, že jedna matrace nemá uzávěr, tak jsem si říkala, dobrý, máme záložní. Když jsme po 5-10 minutách nafukování rozhodli, že by to mohlo stačit, že nás někdo určitě přijde zabít, že tam v půl druhý děláme takový bordel, M: do půlnoci tam totiž dělaly bordel jen rozeřvané německé dětičky a puberťáci, T: jsme si tedy šli lehnout… Když jsme si na tu matraci lehli a ozval se ten děsivý zvuk a plynule jsme se s Tomem spustili k zemi, jsme se už fakt museli smát, že tohle je výlet za všechny prachy…

SOBOTA 22.9.

Budík v 6:45 byl ráno zcela nekompromisní…. nenáviděla jsem ho! A se mnou i Zděnda, ale ten se ho jal ignorovat… což mě teda vytočilo, páč když můžu vstát já (musím, páč prostě z jistých důvodů je to nevyhnutelné), musí i on! :o) bojkotoval to docela dlouho, ale když začínal okolo slyšet hlasy ostatních, začalo to vypadat, že taky vstane….spustil píseň s melodií české státní hymny a vymyšlenými slovy něco ve smyslu:“kde domov můj, kde domov můj, postýlka s peřiiiinou…bla, bla, bla…“ okolí našeho stanu se začlo smát a on už musel vstát.

M: někdy během rána, když už jsme byly oblečené do hoptropího, jsme si se Zuzkou a Markétou, které nocovaly u mne se stanu, vzájemně prozradily sladké tajemství – že máme všechny žůůůůžovoučká pyžamka! 😀 Majda se zapojila do debaty prohlášením, že ona má pyžamko s ovečkou. „S ovečkou?“ podivil se její manžel Zdeněk, který vypadal být již poměrně při smyslech. „To je přece kráva, ne?“ Majda se nenechala dvakrát pobízet a odhalila poprsí… no, nějaké zvířátko tam bylo, ale jaké – ? „Nezlob se, miláčku, ale v tvém provedení se i ovečka stane krávou,“ pravil Zdenda (možná to necituju úplně doslova, ale takhle to teda rozhodně vyznělo 🙂.

Po vyvenčení a ranní hygieně v kamenných fotbalových šatnách, kde měl kolega problém, zda nelezu na pánské (na dveřích bylo buď hosté nebo domácí M: a nebylo to náhodou napsáno německy? Páč já tomu vůbec nerozuměla a taky jsem celý víkend hledala dámy a pány :-D, jsme razili na snídani za 4 Éčka…hele, byla jako dost hustá…švédské stoly: výborná houstička (kolik kdo chtěl), dva druhy sýrů, několik druhů salámů, máslo, margarin, několik druhů marmelád, pravá německá Nutella!!, zelenina, jogurty – kafíčko, čajíčky a džusíky! Nandali jsme si vrchovatě talíře (to prostě všechno musíme sežrat) a vydali se ke stolům a lavicím….snaha narvat celé naše družstvo k jednomu stolu nás stála 2x rozlití všech kafí…páč dva lidé do stolu kopli, v zásadě ihned, co se utřely rozlité nápoje přišel další kop. :o) takže o srandu fakt nebylo nouze. M: a Němci nestačili zírat. Já pak nestačila zírat při prezenci, na kterou jsem se vypravila s očkováky našich psů. Všichni jsme ve výsledovce měli uvedená pouze křestní jména, a náš break-out time byl 16 sekund  :-D.

Pak jsme se s Mílou přesunuly k místu, kde měla být v půl deváté schůzka družstev….tak jsme si tam tak zevlovaly, a někdy kolem deváté, kdy měl turnaj ofiko začít M: přesněji řečeno, ledva se Majda, která na rozdíl ode mne umí německy, odebrala směrem k záchodům, jsme začli schůzovat…. novinkou pro nás bylo rozdávání žlutých a červených karet. V Německu bohužel řeší napadání psů během turnaje, tak se rozdávají karty, M: a mezi drahami mají opět sítě, které už jednu dobu odbourali. To se nás nemělo týkat.

A teď k samotnému turnaji. Složení našeho družstva jsem psala už na začátku. Nenapsala jsem ale, že jsme s tímto družstvem byli zařazeni do PRVNÍ DIVIZE!!! Ano, vážení přátelé, čtete dobře, s papillonem a trpasličím pudlem M: no a jako cooooo?? Dyk jsou přece úžasný, ne? 😀 Oba jsou nepochybně nejrychlejšími zástupci svého plemene v českém flyballu! 🙂  v 1. divizi…hihihi…no Němčouři čuměli jak puci :D, M: já jsem furt idealista a myslím si, že mnohem víc než na naše prcky čuměli na ty rychlíky na začátku naší úžasné squadry – ono když takový Abbušák vletí na dráhu, to kolikrát čumí i ti, kdo ho znají!… a my teda taky, páč ta divize byla 6ti členná, kdy dva týmy měli 17ctkové vstupní časy, my 18ctkový a zbytek 19ctkové…takže čistě teoreticky, když se něco nepo nebo kdybychom my něco nepo, tak bychom mohli dovézt 3. místo…..ale nepředbíhejme.

Jako taktika byla jasná. Vzhledem k tomu, že se běžel Speed Trial, museli jsme M: no spíš chtěli jsme… v prvních dvou rozbězích zaběhnout nejlepší čas a pak ušetřit psy. Plán byl zaběhnout něco mezi 18,30-18,40s – takže v prvním rozběhu jsme dali 18,43 s (Ozzie-Abbu-Sára-Fleur). Flerďa si tím i splnila svůj Fly18! Následovala diskuse, zda je to splnění nebo ne. M: přeložím – zda je to splnění toho nejlepšího času, co jsme chtěli. Že si Fleur splnila ten FLY18 (za což děkuji celému týmu), o tom naštěstí pochybnosti nebyly ;-). Rozhodli jsme se, že zkusíme ještě jednou tuto sestavu a M: buď dáme lepší čas, M: nebo se aspoň seběháme na odpoledne… nebo obojí…no, lepší jsme nedali, ale dali naprosto stejný. :o) Jako haluz!  Tak, a na zbývající dva rozběhy jdeme šetřit. Takže nastoupíme v šetřící sestavě: Abbu-Ninja-Sára-Tim…..všechno vypadalo, že je úplně v pořádku do té doby, než se Abbušák vracel zpátky s míčkem v tlamě. Z naprosto pro nás nepochopitelných důvodů se ti dva s Ninjou srazili ještě před bránami M: resp. skoro na čáře a OBA uprostřed dráhy (proč neuhnuli, a proč oba běželi prostředkem? Jsou to přece zkušení psi!!!). Byla to strašná rána a psiska zakvičela bolestí – slyšela jsem je snad ještě 10x víc než ostatní, páč jsem s Timem stála na 6ti metrech…okamžitě jsme k nim letěli. Abbušák odešel po třech, Ninja ležela….Zděnda ji hned odnesl mimo parkur, kde se najednou seběhla hromada lidí. Ani nevím, zda byl někdo z Němců veterinář, ale starali se o ni skvěle – rameno, které já viděla jako vypadlé (ale chápejte, já jsem majitel, takže já viděla všechno černě až hystericky!!) M: dokončím větu za hysterického majitele… to rameno prostě vypadlé nebylo. Ninja se nakonec na nohu postavila, ale byla totálně otřesená, šok to byl jako blázen….všichni jsme měli náladu na bodu mrazu. T: U Abboucha jsem si potvrdila, že je fakt nezničitelný, po srážce sice odešel po třech, byl chvíli dost šokovaný, ale během pár minut se dal dohromady a najednou byl ve stavu, jako kdyby se nic nestalo. Zkrátím to, Zděnda připnul Ninjulku na vodítko a šel jí vychodit. Nedalo se nic dělat, Ninja je z kola ven a my musíme nastoupit v sestavě, kterou já fakt nechtěla…tzn. Tim a Ozzie zároveň. Takže jsem letěla do stanu pro Ozzinku a šlo se na to, já stále vyklepaná jak ratlík. Naštěstí se Míla chopila pouštění Tima M: a bylo to docela zábavné – Timeček, který na sebe jinak nenechá sáhnout, byl totiž věrný své paničce přesně do momentu, než na dráhu vyběhl první pes, a pak už ho zajímalo jen to, abych ho co nejdřív pustila a on mohl běžet pro ten míček.. .a tím mi dala dost času na to, abych ho mohla od boxu pak přivolat a odměnit. Jasně, už nám o nic nešlo, s Timem v sestavě jsme rozhodně nemohli udělat lepší čas, než jsme měli…..takže jsme to zvládli – myslím, že nám tam dvakrát padla devatenáctka a jednou dokonce 19,04s!!! M: Prostě nechybělo mnoho, a FLY18 mohl mít i Tim!!! Takhle Timák na konci své kariéry získal díky těm rychlým psům titul Fly19! Díky. Původně jsem měla v plánu (kdyby se to jako někdy povedlo) se radostí rozbrečet, ale díky tomu otřesu, který se stal, jsem se z toho pořádně ani nemohla radovat.  Po skončení běhu jsme všichni uháněli k ležení, kde byl Zděnda s Ninjou. Ninjulka vypadala rozhodně lépe, ale nebyla to ona – jen ležela a koukala nebo spala…..ale zas jako do té doby, než Peťa Chalupníčková vytáhla svoje psiska a frisbee…to se za nimi rozběhla a snažila se ho chytit :o) M: takže žádný pochroumaný pes… prostě borderka :-D.

Ještě se vrátím k těm našim prvním rozběhům. Jak jistě víte, není to tak dlouho, co Míla přišla se super vychytávkou ohledně psaní střídaček – tzv. bílá tabule…..M: upřesnuji – Míle tuhle vychytávku poradil Wilfried, a jak se ukázalo, používá ji už většina německých družstev. Mno, a protože nás bylo opravdu málo, tak jsme požádali Peťu a Zbynďu, aby nám psali časy, a hlavně ty střídačky na tabuli, že….při prvních rozbězích nám to nějak nesouhlasilo….semafor svítil na chybu, na tabuli bylo psáno OK….kde je chyba??? No nic….Zbynďa to psychicky nerozdejchal, do dalšího rozběhu zahodil tabuli, přinesl noťas, připojil se wifinou k rozhodčím a nosil nám ukázat přesně tu stejnou tabulku, co známe z tréniků i závodů, takže my viděli nejen střídačky, ale i časy psů…takže Mílina snaha o vylepšovák byla totálně sabotována 😀 M: já to tak neberu… Zbyněk mi beztak hned po zavedení té tabule oznámil, že do budoucna na ni nalepí čtyři tablety a na každém tom tabletu budou časy a střídačky jednoho psa… jen mě trochu rozhodilo, když jsme v prvním běhu jednoho rozběhu potřebovali vědět střídačky, a místo toho jsme se dozvěděli, že se „ta zatracená baterka notebooku prostě ještě nedobila.“ Ale sotva jsem pohrozila psaním na tabuli, baterka zázračně oživla :-D.

Během pauz se vedli zajímavé diskuse a monology. Jeden pro mě naprosto nepochopitelný byl právě od kolegy, když ostatní krmil tím, že jsem v noci šla ze stanu  a pak jsem si na něj sedla a že ho to vzbudilo. Takže vážení 1. Jak jsem psala už výše, celou noc jsem nevytáhla paty ze stanu 2. Jsem na něm vůbec neseděla, neznám žádný důvod, proč bych tohle měla dělat uprostřed noci, kdy byla kosa! :o) pořád se hájil tím, že slyšel, jak zapínám stan, nemohla jsem mu vysvětlit, že jsem si zapínala spacák, protože jsem před tím spala s rozepnutým spacákem…Z: nene, byla jsi v noci čůrat venku, zřejmě jsi šla k SCH, protože měli ráno ve stanu velké vlhko, pak jsi šla zpět, zapnula jsi stan a sedla si na mě, v noci, před závodem, kdy má každý pořádný a hlavně zodpovědný flyballový závodník spát a sbírat sílu na závody…M: nebo na turnaj.

Přes celý den se také diskutovalo, zda pojedeme domů po turnaji nebo až v neděli po snídani. Já teda osobně věděla, že v sobotu je nesmysl jet, páč jednodenní turnaj rozhodně neskončí ve dvě odpolko a my rozhodně nebudeme plni elánu odřídit těch 550 km domů….nechápu, o čem Kolega s Tomem tolik spekulovali…samozřejmě i dopolední RR/ST byl ve skluzu. Rozhodně jsme v jednu ještě neměli doběháno. Čas jsem moc nesledovala, takže ani nevím, v kolik začlo odpolední DE. M: nějak kolem druhé, jestli si to správně pamatuju. Ze ST jsme byli na třetím místě, což se tak dalo očekávat. Na 17 s jsme ani nevzdechli…ale pro nás si myslím to bylo dost strategické umístění. Šli jsme totiž hned jako první rozběh s nejpomalejším družstvem Phoenix. Rozhodně jsme ale šli v plné sestavě, abychom soupeře nepodcenili,,M: protože prohrát v prvním kole DE se hrubě nevyplácí, jak ukazují naše dosavadní zkušenosti. Šli jsme na dvě výhry M: ač nám ráno na schůzce kapitánů slibovali běhání na tři výhry, a ty byly hned naše. Uf. Jenže pak nás čekalo jedno to sedmnáctkové družstvo Flubber-Dogz, tam bylo vlastně jasné, jak to dopadne, vyklepli nás 0:2….i když kdybychom věděli v té chvíli to, co víme teď, tak bychom taky mohli nasadit naší nejsilnější sestavu a mohli jsme možná i vyhrát….ale co, alespoň si zaběhal zas Timík a Fleur si odpočala na další běhy. ….takže jedna výhra v kapse, ale i jedna prohra…..věděli jsme, že rozhodně neskončíme poslední, ani pátí… Z: jedna výhra ti zaručí, ty popleto, pouze to, že nebudeš poslední, ale pokud bychom nevyhráli dále, skončili bychom pátí. Uf. Tím, že jsme spadli dolů do oprav v pavoukovi, jsme šli další rozběh s Die Rasselbande Rookies – ty jsme taky porazili (bohužel nemáme napsaný poměr). Z: na to, že jsme běželi pouze na dva vítězné běhy, jsem si dovolil luxusní vběhnutí Sárinky do brány za stavu 0:1 pro naše soupeře. Kdyby měla Sára na čumáku např. hovínko, M: což psi běžně mívají, Z: jeli bychom domů s 5.místem. To by mě měli asi kamarádi z družstva rádi… naštěstí jsme vyhráli 2:1  a šli dále) T: hmm, já jsem přesně v tom samém rozběhu, jen o běh dříve, poslala do brány na „vběhl“ Abbušáka :-)), pak následovala další výhra nad Touchdogs Next Generation, a tím už bylo jasné, že jsme na bedně! To bylo neuvěřitelné!! M: Jak tenká je hranice mezi úspěchem a neúspěchem… kdybychom bývali s Touchdogs prohráli a skončili čtvrtí, asi by se nám tenhle článek nepsal tak dobře! Ale tímto byl cíl splněn, a mohl být i překročen! 🙂 Tak honem dál…

Čekal nás ještě souboj opět se sedmnáctkovým družstvem Flubber-Dogz…. mysleli jsme, že nemáme šanci, i když Zděnda tvrdil, že je rozložíme. Mlel pořád něco o tom, že má někdo sundat kalhoty a ukázat zadek nebo tak….M: myslím, že to směřoval především na tebe, Majdo. Ale ty ses bála žluté nebo červené karty (byť ji obvykle udělují jen psům) a nic jsi nesundala… nebylo to třeba, páč i když jsme na ně časově neměli, tak nás psychicky fakt neustáli a my je vyklepli 3:0 – to bylo poprvé, co jsme běželi na tři vítězné. Z: jojo to bylo, dát 3:0 družstvo, které běhá 17ky, fakt dobrý a to jsme měli pořád v záloze plán rozhození soupeře, Majda už si připravovala sundání svých gatěk, co by pro tým neudělala, ale nebylo to potřeba. M: no moc se tomu nedivím, že jsme je rozložili i bez sundaných kalhot… ona to bylo opravdu smršť, co jste na těch střídačkách předvedli! Dokonce nás během DE komentátor překřtil na Hop Trop MIX PRAGUE :-D, až tak jsme byli dobří! 😉.

Pak už následovalo jen finále s družstvem 16 Paws of Power, kteří dopoledne zaběhli nový německý rekord 17,28 s (chacháááá, Prágové maj lepčíííííí :o)))) M: a ještě k tomu českýýýýý 😀 Naštěstí jsme měli strašně moc času, než jsme šli na řadu. Předchozí rozběhy šly hrozně rychle za sebou a naši pesani byli totál vyřízení, kor když se velcí psi nedali vystřídat. Míla se snažila, co mohla, aby nám vymohla nějaké přestávky M: a co chvíli kmitala mezi parkury a našimi stany a vzpomínala na ty vysílačky, které zůstaly u Chalupníčků doma, ale i tak to bylo málo. Do finále jsme nastoupili asi až tak za hodinu a něco od našeho posledního rozběhu. Pesani šli na start, jako kdyby to byl první rozběh dopoledne! Ozinu nám namasíroval Tomík během přestávky, a šlo se na starty….vedli jsme 2:0… Z: nevedl náhodou nejprve soupeř 1:0, my následně otočili na 1:2 a pak jsme prohráli 3:2?? No nevím, jsem jenom hloupý chlap – T: máš pravdu Zděndo…bylo to 0:2 a pak to soupeř otočil na 3:2, M: a já jsem si při tom obratu z 0:1 na 2:1 hned dvakrát užila ten úúúžasný pocit, kdy pouštím psa na dráhu a soupeři už svítí chyba… všichni na mě řvou „na jistotu“, já kývám, že samozřejmě VÍM, a protože nejsem Straka, tak tam nechávám opravdu JISTOTU na střídačce, a při Flérinčině doběhu do cíle se raduju na celé kolo, páč si to můžu dovolit… Fleur je nesmírně spolehlivá, míčky jí nepadají, a i když si momentálně myslí, že je těhotná a proto je na sebe opatrnější (a tudíž i pomalejší), stejně to s jejím časem bohatě stačí na vítězství. Němci nechápali….Zděnda zas mlel něco o rozložení družstva a o stahování kalhot….bohužel se 14 pacek (jak jsem je během dne přejmenovala – Z: ty vole, 14 pacek, chápete to? Jak nějaký pejskař může myslet vážně to, že běží proti 14 packám? To jako jeden pejsek běhá po dvou??? Jako nějaký paraolympionik??? A to prosím tato jinak skvělá dáma a velká bloncka chová psy už 15 let a buď neví, že pes má 4 nohy, nebo neumí jako bankovní úřednice vynásobit 4×4 – nevím, co mě znepokojuje více!) srovnali a obrátili na 3:2 – musím ale říct, že bylo perfektní, jak nám ostatní Němčouři fandili. M: tady ale MUSÍM něco napsat 😀 … prostě si myslím, že nám část z nich fandila kvůli Fleur ;-). U Wilfriedů totiž trénuje hned několik pudlů (jeden královák a hafo trpaslíků) a docela se s jejich páníčky kámošíme a vzájemně se podporujeme. Sice jsme nevyhráli, ale zadarmo jsme 14ti packám to vítězství nedali! Máme být na co pyšní. M: skoro bych se i bála to finále vyhrát… jedno jejich favorizované družstvo jsme vyklepli, a kdybychom bývali vyklepli i čerstvé německé rekordmany, nevím, nevím, jestli by to neskončilo lynčem… A ještě dlužím vysvětlení k tomu počtu běhů v DE: napřed se šlo na dva vítězné, ale cca od čtvrtfinále se šlo na tři vítězné… tedy aspoň v horní části pavouka. A pak chvíli i v dolní. Prostě nějaký nový německý systém, bo co :-D.

Finále první divize bylo u konce a už se začlo stmívat, takže ještě, že se chlapci umoudřili a přijali rozhodnutí, že se jede domů až ráno – prý vstávačka v 6:30, sbalení před snídaní a ihned po snídani odjezd…hahaha….Po skončení běhání jsme měli konečně čas se podívat do přistavěného auta, které patřilo k několika fotografům, kteří byli na parkuru a fotili psíky z jednotlivých družstev…. měli s sebou senzační tiskárku od Canon a fotky, které před námi tiskli, byly super (portrétovky australských honáků)…. přišla na nás řada a my se vecpali do auta a těšili se, co nám předvedou…. nekecám, měli asi 30 fotek našich psů, z toho tak 80% totál rozmazaných, a ty použitelné se s fotkami Zděndy, Háčka i Semyše se nedaly absolutně srovnávat… za ty prachy, co za to chtěli, ani náhodou. :o( mrzelo nás to, jak se na nás totálně vyprdli.

Mezitím se vyhlašovala tombola, kterou jsme díky čekání na fotky prošvihli. Už při překládání propozic jsem tomu nemohla uvěřit, jakým způsobem se člověk dostal k lístku M: a já tomu nemůžu uvěřit doteď!. Dostal ho výměnou za igelitový pytlík se psím hovnem! Chápejte, prostě přijdete k místu, kde jsou lístky, ukážete, že máte hovno, hodíte ho do přistavěné popelnice a dostanete od dítek lístek….ale ne každý to tak pochopil, Týna se snažila ten pytlík narvat tomu chlapečkovi, ale ten se bránil, že ho nechce, ať ho dá do popelnice. :DD – zas trošku mezinárodní ostuda, no 😀 T: tak jako když jsem nevěděla, jak to funguje L, já neumím německy, no. Musím říct, že mě samozřejmě trošku zarazilo, když jsem se mu to hovno snažila nacpat a čím víc jsem natahovala ruku k němu, tím víc chlapeček ustupoval a díval se na mě dost divně… Jsem si říkala: „Sakra, proč nechce pytlík zrovna ode mě?“

M: umíte si představit podobnou hovínkovou akci na českém turnaji? Někteří by ta hovínka určitě ještě čtvrtili, aby dostali víc lístků do tomboly, a… ne, to je příliš nechutné téma na to, abych pitvala, čeho všeho bychom se možná u nás dočkali :-O.

Večer jsme vyndali poslední zásoby jídla a udělali si hostinu. Začala být pekelná kosa, tak Míla začala vařit horkou griotku M: někteří konečně pochopili, proč tenhle nápoj už léta tak vychvaluju, a následně pak horkou medovinu. To jsem neodolala, je to skvost!! Obojí!!! Musím říct, že jsme šli všichni poměrně brzo spát…i Kolega…ale ten si pak našel zálibu v mezistanové komunikaci, vypadalo to asi tak…že se Kolega svlíknul do trenek a šel do spacáku, který byl totál studený….. začal ječet, jak když ho vraždí…. okolí se leklo, co se děje….uklidnili jsme je jen, že Kolega je cíťa… když už se uvelebil na společné matraci, začal vykřikovat do ticha: “Tome, spíš?“ ….“Zbynďo, spíš?“…vlastně ani teď nechápu, proč se ptal jen chlapů…:o) pak to nějak umlklo a my postupně usnuli. Musím zdůraznit, že v noci byla příšerná, ale fakt příšerná zima. M: no mně bylo teplo až dost… Fleur totiž začala někdy uprostřed noci zvracet, a když jsem ve tři ráno shledala, že se jí to povedlo hodit nejen na část mého oblečení, ale i do mého fungl nového (a jinak úžasně teplého) spacáku, měla jsem až do rána po spaní L. Dlužno dodat, že jsem asi měla na její nevolnosti lví podíl, protože jsem ji ve snaze o zrychlení poměrně mohutně dopovala pastou Pro-sport… a na takové množství není pudlinda zvyklá. Drsné poučení pro příště… Ještě jsem zapomněla napsat, že naštěstí dostal někdo rozum a řekl, že se bude vstávat tak nějak normálněji…cca v sedm, dojdeme si na snídani a teprve potom zabalíme a pojedeme! Té dobré duši děkuji!

NEDĚLE 23.9.

Ráno vypadalo rozhodně lépe než to sobotní, které bylo plné mlhy….jen prostě pořád kosa….tak nějak jsme všichni vstali, něco málo pobalili a společně po ranní hygieně jsme se vydali na snídani za 4 éčka. Opět jsme si nandali hromady jídla a já s sebou nesla i poslední kousky mé bábovky, kdyby někdo chtěl ke kávičce…. samozřejmě, že jedovaté sliny mlely něco o tom, že buchta je určitě vlhká, páč byla venku a kdesi cosi, pak se konverzace chvilku zvrhla na téma tvarohové buchty Martiny Točekové, která probíhala před 4 rokama na turnaji v Giessenu. Ale to opravdu jen na chvíli, páč jsme si chtěli vychutnat tu snídani. Tuším, že tentokrát nikdo nikomu nic nevylil, neb jsme se raději rozmístili ke dvěma stolům.  Při odchodu z jídelny mě odchytil človíček, co vydával snídaně, aby se zeptal, odkud máme náš senzační 4dírový box…já zas prd věděla a Míla byla v nedohlednu. Slíbila jsem tedy, že to zjistím a dojdu říct… tak během pár minut jsem byla zpátky, ale chlápka jsem neviděla…viděla jsem kohosi podobného, který snídal… tak jsem se za ním vypravila se slovy: „tak už vím, je od aroma z jolly jumpers“ – ten chudák na mě hodil absolutně nechápavý obličej M: bodejď by ne, když v Jolly Jumpers mají JEROENA, a né ňáký Aroma 😀! a přestal i žvejkat a mně bylo jasné, že to není ten člověk, co se ptal…tvl, trapas!! Omluvila jsem se, že jsem se spletla a hledala chlápka dál…našla ho u pojízdné myčky…lidi, to je boží stroj!! Ale opět jsem si nebyla jistá, zda je to fakt on….Němci vypadaj prostě všichni stejně!! Krom teda Amazonek, ty bezpečně poznám :D, ale to už se na mě smál a ptal se, zda to vím…uf…takže jsem mu odpověď zopákla, on moc poděkoval a já šla balit. M: úplně to vidím, jak Němci kontaktují Jolíky s prosbou o čtyřdírový box od Aroma, s tím, že je na něj odkázali Češi! 🙂 Ještě je vlastně nutné říct, že z našeho boxu bylo docela dost lidí paf, a jeden chlápek, co vypadal jak Mr. Proper M: a i Němci mu tak občas říkají, ho pořád vočumoval a pořád do něj rejpal…. M: protože on prej taky vyrábí boxy, a děsně ho štvalo, že to má tak skrytý mechanismus a že se k němu nemůže dostat, aby odhalil, co je tam za nový fígl… před začátkem turnaje i během turnaje…to už nevydržela psychicky Markéta, páč se v něm ryl, těsně před tím, než jsme měli začít běhat, a naprosto suveréně česky na něj spustila: “Ňákej problém???“…Mr. Proper se usmál a voprejsknul…:o)). Bože, ještě abychom Němce poučovali o tom, kde si maj koupit boxy, ne? 😀 M: ale prdlačku, to byla průmyslová špionáž 🙂.

Nemožné se stalo skutečností a my zabalili opět všechny věci do aut  – teda abych to upřesnila, chlapi zabalili všechny věci do aut….tohle na nich oceňuji, dokážou neuvěřitelný věci, vše krásně poskládat, aby se to tam vše vešlo… i když vlastně jeden zkrat měl Kolega při dovírání střešního boxu, kdy mu asistovali SCH, nějak to nešlo zavřít, tak se Zděnda rozhodl rakev přeskládat, ale děsně se rozčiloval, že to zas nejde otevřít…jaksi neotočil klíčkem – na to musela přijít slečna Sulymová a oba pánové byli za idioty :DD. T: No, to bylo více, než vtipné. Chlapci už začali vymýšlet, že tu rakev sundají, otočí o 90°, vyklepou ji (že je tam jako něco zaseknutého) a pak to určitě půjde otevřít… Kdyby to udělali, předtím, než jsme přišli na to, že Zděnda prostě neumí odemykat zámky, tak by to byla ještě větší sranda.

Pak už jsme se jen rozloučili a vyrazili směr Praha.

Cesta byla dlouhá a celkem i bez zvláštních historek, ale jednu je nutné opravdu zmínit. Hlavní postavou je totiž Zbynďa…. sraz byl na nejbližší benzínce….hlavně z důvodu, že jsme museli koupit něco dětem a mé mámě knížku Harryho Potter (taky docela vtipná historka, ale pro čtenáře nejspíš nudná :o)). Zastavili jsme tedy, první my, pak nás dojeli SCH a Zbynďa auto nechal přímo u stojanu M: neboť jako jediný dělal to, co se na benzínkách dělat má – tankoval! A pak šel platit, a možná si šel i něco koupit. Před ním ale stálo auto, takže stál na tom zadním stojanu, M: co je asi hlavně pro náklaďáky apod., a prostě odešel…Peťa i Míla se přesunuly k našemu hloučku a auto stál osamoceno… za něj se zařadil autobus a čekal… a Zbynďa stále nikde…. po chvíli vylezl autobusák a čekal venku… a my se bavili, páč Zbynďa stále nikde..:DD… autobusák zkřížené ruce a poklepával si nohou… Zbynďa s naprostým klídkem přichází k autu… řidič trapák nic nedělá…. jen nejspíš nasraně zírá (to jen domýšlím, tak daleko jsem neviděla), navíc jsme se náramně bavili… ale historka nekončí… Zbynďa startuje auto a přejíždí k nám…. nejspíš nasraný řidič popojíždí ke stojanu autobusem a otevírá dveře… z nich se okamžitě vyřítí asi 50 důchodů a derou se k záchodům…. on jim ten syčák Zbynďa málem způsobil protržení močáku nebo kaďáku!!! :DD a my jen řvali smíchy. 😀 Pak nasledovalo ještě pár společných zastávek, a v Čechách už jsem se roztrhli a každý dojel sám domů.

Takže takto vypadal náš víkendový výlet. Musím říct, že škoda té ošklivé srážky psů M: ze které ale naštěstí nakonec oba účastníci vyšli bez úhony, jinak by to byl opravdu dokonalý výlet! Takhle byl jen „senzační“! Hrozně moc jsme se nasmáli, hrozně moc jsme drželi při sobě, a tím pádem i urvali stříbro!! Myslím, že na nás může být naše trenérka Míla opravdu pyšná! M: a ona je, strašně moc J! A je ráda, že si s vámi mohla zaběhat, užít si naprosto super víkend a vynahradit si to proflákané jaro (nahlíženo ze závodního hlediska)… a všem vám děkuje už tady, aby předběhla Korinty 😀.

Celá posádko 7. Hungen-Bembel Trophy, moc děkuji, bylo to s vámi super!!!!!! Z: bylo to fakt super a i já všem ještě jednou děkuji, jinak Péťa Chalupníčková má od nynějška 2 přezdívky: „žofrééé“ jako ten kulhající hrdina z Angeliky, s tím přišel Tomáš, a také „supr buchta“, jo a Majda se nepochlubila s historkou o vykřičených očičkách, tak na to se jí opravdu zeptejte :o)))))

Nimbus HT ve složení Dan a Lexík, Radka a Prety, Eva  a Fífa, Jarda a Berta, Týna a Leo, vypůjčení Eva a Harry.  Nabíječ Pavel.Technický doprovod Zbyněk a Tomáš.
Cesta do Vídně byla delší a navíc pro každého jinak a to i když jsme zadali všichni stejné GPS souřadnice. Ale nakonec jsme  všichni dorazili k brodu přes potok (byl studený a později se nám skvěle hodil  k chlazení psů) s kterým se každá posádka vypořádala jinak. My starší, zkušenější a línější jsme si  troufli ho přebrodit vozem. Ti mladší nechali raději auto před brodem a dorazili pěšky divíc se, že je na místě tolik aut. Byli jsme mile přivítáni a aby se nám lépe běhalo dali jsme si místní jedenáctku jejíž jméno už si nepamatuji.

Poté co na nás nikdo nechtěl očkováky ani licence jsme se nedivili, že hlavní rozhodčí občas netrval na obsazení místa boxového rozhodčího a někdy stačilo jen omylem mrknout a už startoval běh.
Po této zkušenosti jsem se na něj raději už nedívala 🙂 . A  když nesměle pískl měla jsem nutkání se jít zeptat jestli už….   Občas dosazení boxoví  rozhodčí  pak běhající družstvo hlasitě povzbuzovali, tleskali a mávali. Na začátku došlo také k měření psů ale tak nějak hala bala předpotopním měřidlem a mám pocit, že to bylo jen kvůli nám abychom byli spokojení.
Samotný turnaj jsme začali  excelentně. Berta  vběhla na druhou dráhu i přes modrou síť nataženou vprostředku. Ani jeden z nabíječů se jí nelíbil …    Ála nikde!!! Tím jsme ale zmátli soupeře, který nás podcenil a my první večer doběhli jako druzí za Lavinou.  Běhali jsme na 25 cm překážkách i když s pěnovou ochranou nahoře to hodilo celých 27,5 cm.  Překážky byly dřevěné a vrtulózně zkroucené. Taky jsme takové měli.

Večer bylo opravdu avizované grilování, které jsme zpestřili dovezenými párky, sekanou, sýrem, okurkami  a naším pivem. Soupeři s námi ukusovali a  popíjeli české pivo. Druhý den bylo zase parno a  asi skvrny na slunci. Leo pustil míč, Préťa oběhla překážku a já se konečně strefila Harymu do hlavy řetízkem. Doběhli jsme jako čtvrtí z šesti družstev. Dostali jsme diplom a vepřové ucho. První Lavina obdržela velký pohár.
Zázemí cvičáku bylo velmi civilizované. Nové WC i sprcha,  prostorné kotce.  Za to, že jsme si tam vegetili nikdo nic nechtěl. Přišlo mi, že místní byli  rádi, že jsme si přijeli zazávodit. A my jsme si tu  „jižní“ pohodičku užili.

PS: a také jsme se skvěle domluvili protože manželka jednoho místního člena byla Češka. 🙂

PPCHV  Eva Havlová

---

Takže jsme se vrátili z Vídně. No ale to by patřilo až na samý konec. Tak začnu od začátku. 🙂

Ve dnech 15.-16.8.2009 se konal 1. večerní turnaj ve Vídni v Rakousku. Původně měla vyrážet dvě družstva a to Nimbusové a Hurikáni. Ale snad týden před odjezdem jsme zjistili, že budeme obhajovat čest Čechů sami, protože u Hurikánů se přihodila spousta nečekaných věcí, jako například rozříznuté tlapky u psů nebo rozdrcené nohy páníčků od nočních stolků.
No tak jsme vyrazili. Sestava byla následující: Radka – Pretka, Dan – Lexík, Eva – Fífa, Doktor – Berta, Eva – Harry, Já – Leo, Zbynďa – EJS, no a jako nabíječ nám tentokrát výborně posloužil Pavel. Po nekonečné cestě jsme se konečně dostali na místo určení. Musím podotknout, že zase jako poslední. (Já to vůbec nechápu, my vždycky vyrážíme, jako první, ale v cíli jsme vždycky jako poslední. Asi je něco špatně.) No každopádně, jsme byli téměř na místě, šinuli jsme si to takovou lesní cestou dolů, že už tam určitě budeme a najednou před námi potok. Tak jsme si řekli, že tudy to asi nebude a vrátili to zpátky na parkoviště. Nezbylo nám nic jiného, než že se musel někdo z nás obětovat a jít to pěšky obhlídnout, jestli jsme vůbec správně. Musím říct, že navigace nelhala a byli jsme opravdu správně, ikdyž nám v centru Vídně tvrdila, že jsme na místě za čtyři minuty, čemuž jsme překvapivě moc nevěřili. Jen, co jsme bez auta vylezli do kopečka, začaly kolem nás projíždět další účastníci závodu, tak mi došlo, že potok nebyl zase tak vražedný a že jsme to klidně mohli přejet. No a Eva Bertová se nás taky zeptala něco jako: „Kde máte auto?“, asi jsem na to měla odpovědět, že jsme si to dali z Prahy pěšky, nebo já nevím. : (Mě ten potok fakt přišel neprůjezdný.)
Nakonec jsme zaparkovali, Tom s Radkou postavili stan a já se šla optat, jak to bude s výškou překážek (oni běhají na max skok 40, ne 35cm). Nebylo mi jasné, proč stále nevědí, než se trošku potupně přiznali, že zapomněli metr. Chvilku jsem tam s nimi postávala,  nakonec prohlásili, že to vyřeší a  já jsem šla na pivo k ostatním. No, pivo měli docela dobré, nebo aspoň mě chutnalo, takže čekání ubíhalo vcelku rychle. Asi po hodince přišli pořadatelé s metrem, tak jsme přeměřili Pretku a Harryho a začínalo se pomalu běhat. Ale je pravda, že měření proběhlo asi nám pro radost, jim by to asi bylo jedno na co běháme. Hodinkový skluz, který nabrali v sobotu večer bohužel nedotáhli ani do nedělního odpoledne, spíš obráceně.
Po odpoledním Round Robinu jsme skončili na 2. místě za Lavinou. Musím říct, že na jednu stranu jsme byli trošku zklamaní, že Lavina dorazila, protože nám přibyl soupeř, na kterého jsme neměli, holt život je život. Na druhou stranu jsme byli rádi, že jsme tam měli aspoň české přátele.
Po doběhání všech sobotních běhů jsme měli slíbenou grilovačku. Mimochodem už je mi asi jasné, proč konečně vyjelo družstvo Nimbus HT na své první zahraniční závody, na které jinak odmítá jezdit (nebo aspoň někteří členové) – přece kvůli tomu masu!! Já jsem to ale trošku podcenila, šla jsem nakrmit a vyvenčit psy, převlíknout se atd. a než jsem přišla na večeři, tak už nebyl salát, skoro nebylo maso, no prostě na mě skoro nezbylo. Myslím, že i ostatní členové družstva čekali trošku větší nálož za těch 5 nebo 6 eur, nebo kolik to stálo. Ale pochutnali jsme si všichni, protože jsme s sebou nakonec fakt přivezli párky a sekanou z Čech – teda já ne, to Tomáš, on je trošku nenažraný. Tak jsme si to tam na tom grilu taky ugrilovali. Velikou chybou ovšem bylo, že jsem nechala Toma grilovat. On totiž nakonec griloval nejen nám, ale i rakušákům (také jejich vlastní zásoby mimochodem). To by mi samo o sobě moc nevadilo, horší ovšem bylo, když se po hodince grilování vrátil notně namazaný a vysvětlil to tím, že mu všichni nosili panáky za odměnu. Ještě, že negriloval moc dlouho. Když už nám přinesl ogrilované párečky a sekanou, tak nám ji sežrali rakušáci. Ne, že by nám to sebrali, ale jeden koukal tak hladově, že jsme se museli podělit (nechápu, jak mohli koukat, tak hladově, když byl Tomáš tak namazaný – tím myslím to, že by se přece nestihl opít, kdyby toho masa měli málo). Daneček je chtěl vyřadit z nedělního Doublu tím, že jim nabídl domácí slivovici, ale to se mu nepovedlo, protože jsou zřejmě taky zvyklí pít. No, večerní družení bylo docela fajn, rozdali jsme nějaká piva a maso a kolem půlnoci jsme šli spát, abychom měli ráno hodně sil. Teda ráno…Když jsme se ptali, kdy se začíná, tak nám řekli, že až se vzbudí všichni, tak pak začneme.
Nedělní ráno, kdy byla slíbená snídaně probíhala pro mě úplně stejně, jako večeře – zase jsem přišla pozdě a nic na mě nezbylo…jaké překvapení. Začínalo se běhat něco po deváté hodině. Bylo to vcelku náročné, protože pořadatele nenapadlo, že když je tak málo družstev, tak by měli dát mezi běhy aspoň nějakou pauzu. Říkali jsme jim to, ale bohužel to nepomohlo a my jsme běhali ob jeden běh v tom šíleném vedru. Ale nevzdali jsme to a zkusili to ještě jednou. Tentokrát, že se ani nestíháme vyčůrat a že se nám fakt chce – teda aspoň Eva Bertová to řikala, tak jsme to všichni odkejvali a doufali, že nám to projde…bohužel neprošlo. Bůhví, jak jim to ta holka, co překládala přeložila. (Uměla česky a měla snad německého manžela nebo přítele nebo tak něco!!!!) Ale aspoň slíbili pauzičku před finále, což mi teda přišlo vcelku samozřejmé. Tak jsme šli běhat dál. Musím s politováním oznámit, že to běhání zase tak dlouho netrvalo, protože jsme asi v půl jedenácté byli hotoví a mohli jsme jet domů. Jednou jsme prohráli s Carinthianama, na které jsme časově neměli a podruhé, protože jsme trošku pokazili střídačky. Tak jsme skončili na čtvrtém místě.
Po tom, co se odběhal celý závod jsme doufali, že jim to nebude s výsledky moc dlouho trvat, když je tak málo družstev a že brzy pojedeme domů. To jsem ale netušila, že rakušani jsou tak zásadoví, co se týče oběda. Oni se totiž museli před vyhlášením všichni najíst. Tak jsem čekali a čekali a nakonec jsme se dočkali. Původně se říkalo, že je turnaj bez cen – to byl ale omyl. My jsme ceny dostali!! A to 6 sušených prasečích uch a také malinkatý reklamní Haribo medvídky, kde bylo v pytlíčku asi 5 kousků. Dokonce i pořadatelé dostali ceny a to v podobě alkoholických nápojů. Také bychom měli zavést ceny pro pořadatele si myslim 🙂

Celkově musím říct, že to bylo vcelku zábavné. Pořadatelé byli moc milí, ochotní a přátelští. Určitě se tam stala spousta vtipných věcí, které si už bohužel nepamatuji, protože jsem se večer taky trošku namázla a určitě jsme si to všichni náramně užili. Já jsem moc ráda, že Nimbusové konečně někam vyrazili, protože mám takový pocit, že už se nám něco takového dlouho nestane. Ikdyž, co já vím….

PS: Celý článek berte s nadhledem, prosím 🙂

Kristýna Sulymová

 Turnaj pro radost i k zamyšlení

Článek Diany Vyskočilové doplněný poznámkami Míly Vrbové (kurzívou).

Ráda vzpomínám, jak jsem před třemi roky v tomto čase plná flyballové euforie vyrážela se svým kerníkem Alpem do Nové Vsi na první ročník tohoto turnaje. Dráhy jsme tenkrát připravovaly s Mílou samy jen ve dvou (což byla neskutečná dřina, zvlášť pokud šlo o přípravu hrazení), velkým úspěchem byla účast sedmi flyballových družstev (a to, že vůbec přijela zahraniční družstva), přičemž o nějakých divizích se nám zatím mohlo jen zdát. Jak moc se od té doby změnilo… nejen místo konání tohoto turnaje! 

 V pátek ráno…

Sbalit všechny potřebné papíry a pomůcky, pak sbalit sebe a pudlíky (nějak jsem z toho přes zimu vypadla a málem jsem jim zapomněla vzít žrádlo!), na benzínce nabrat do závěsu Janu Jessinkovou, a tradá do Trmic… to byl můj páteční ranní program. Jessinková se sice kasala, že tam trefí sama, i když tam nikdy nebyla, ale jelikož měla ve svém Pickupu asi tak dvě třetiny věcí, které jsme potřebovali k přípravě parkuru, raději jsem to jistila, aby se nám někde neztratila. Naopak Jessinková jistila záda mně, to když se ukázalo, že mi nefunguje ani jedno brzdové světlo! :-O Před rokem mi zase den před turnajem vyplivl startér… není ten Eagers v tomhle nějaký začarovaný?!?

Poměrně synchronizovaně s námi dorazili do Trmic i Míša, Daneček, Lucka a Ála, a krátce po dvanácté tak mohla začít akce „příprava parkuru.“ Nebylo vůbec jednoduché najít takové místo, na kterém by dobře stály oba boxy i všech osm překážek… to ostatní už byla skoro hračka, zvlášť když náš přípravný tým šlapal jako hodinky, nebo možná ještě lépe. Dokonce i značky s metry do rozběhového prostoru (tzv. zášlapy), tradiční oříšek, se tentokrát podařilo hravě rozlousknout, a tenisáčky na pohárky nalepit a ozdobit! Byla to super spolupráce, která velmi potěšila mé srdíčko a ukázala, že v tomto směru jsme na ME připraveni více než dobře. Holt cvičení dělá mistra, jak říkají Němci :-D.

Jen na nástěnku jsme si nedovolili sáhnout, protože to by nám Diana, která měla dorazit až večer, určitě neodpustila  ;-). 

 V pátek v podvečer…

Pátek byl tady a já vyrazila do Trmic vstříc dalšímu eagerscupovému dobrodružství. Místo Alpíka jsem s sebou vezla svého nového flyballového pejska, křížence (klokana) Ariho, který sice cestování autem pokaždé protrpí, ale na cíl cesty se zpravidla velmi těší. Teď sice netušil, že ho čeká premiéra na flyballovém turnaji v barvách družstva Nimbus Hop Trop, ale kdyby to věděl… radostí by se zbláznil.

Dalším členem, resp. členkou posádky mé Felicie, byla navigace Josefína. Uvažovala jsem, jestli nevzít s sebou jen mapu, že by snad mohla stačit, ale když se naskytla příležitost, pojistila jsem se obojím – navigací i mapou. A to by už bylo, abych do toho cíle netrefila ;-).

Také jsem se jistila navigací, hlavně kvůli zavřenému sjezdu v Lovosicích – ta moje ukecaná „spolujezdkyně“ z předního skla se pro změnu jmenuje Irma.

Krátce po výjezdu však nastaly první komplikace. Při kontrole, zda mám s sebou to, co jsme s sebou měla mít vytištěné, Josefína spadla z předního skla na podlahu. Na prvních světlech tedy následoval lov Josefíny na podlaze a její úspěšné uvedení do původního stavu. Tentýž prvek milá Josefína zopakovala i na Jižní spojce, tentokrát vylepšený tím, že jak padala, stihla ještě zapnout výstražná světla. Tím mě trochu vyděsila, nicméně pak už se mi ji povedlo nainstalovat tak, že k dalším kolizím tohoto typu  po zbytek cesty nedošlo. Občas jsme s Arim sice Josefínu podezírali, že vůbec neví, kam nás vede, a věty typu: „Tak teď určitě jedeme někam do…“ zazněly mnohokrát, nicméně se nakonec ukázalo, že Josefína věděla a když se před námi zjevila brána trmického cvičiště, ani nevíte, jaká to byla úleva a radost! V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám radostí proběhnout celé cvičiště, nebo se rovnou jít někam opít :-).

Také Irma moc dobře věděla, kam mě vede – pořád se mě sveřepě snažila nacpat zpátky na teplickou dálnici, navzdory tomu, že jsem chtěla jet od Lovosic do Ústí podél Labe. A co víc, zkoušela na mě takové podlé finty jako: „Kruhový objezd. Vyjeďte čtvrtým výjezdem!“ Čtvrtý výjezd byl samozřejmě ten, kterým jsem na kruháč vjela, což jsem si naštěstí dokázala spočítat včas (by se jinak asi Jessinková divila, kam ji to vedu! :-D). Tak to na příštím kruháči zkusila znovu, a znovu marně… pak mě ještě v Lovosicích posílala doleva místo doprava, a nakonec uraženě zmlkla a nepromluvila se mnou až do Ústí L. 

Dráhy i všechno potřebné (díky práci těch, co dorazili do Trmic před polednem) už byly připraveny (tedy kromě nástěnky, která čekala na mě) a protože začalo pršet (co – pršet?! Spíš lejt!), našla jsem ostatní v klubovně. Zanedlouho však byla hotová večeře – úžasné grilované steaky, ke které jsme se sešli všichni hezky venku pod stříškou. A stálo to zato. Proběhla rekapitulace stavu našich psíků – Jackinka měla nemocný prst, Áťovi ztuhnul ocas (pak se naštěstí včas dal do pořádku), Lexík pár dnů před turnajem zvracel a měl průjem… prostě samá pozitiva, jako před každým turnajem. Aby toho nebylo málo, sedla si Lucka na připínáček – ten jí pak se slovy, že dneska už má dopícháno, odebrala paní Hainzová.

Maďarská výprava k našemu údivu a radosti nedorazila v tradiční třetí hodinu ranní, ale ještě tentýž večer, dokonce tak, že stihla i steaky. Míla od ní obdržela moc milý dárek v podobě různých maďarských dobrot… no, rádi jsme s nimi Míle pomohli :-)). Jeden z Maďarů si šel fotit připravené dráhy. Když však tentýž Maďar začal fotit i naservírované steaky, prohlásil Daneček zděšeně: „On si fotí i maso! To je úchyl…“ A to už Diana nevydržela a běžela pro blok, aby jí tyhle perličky neunikly :-D.

Dozvěděli jsme se, kterak Lucka nabourala auto: „Já jsem viděla ten strom, ale nevěděla jsem, že jsou tam dva…druhá borovice byla moje.“

Přibylo i několik záchodových scén. V té první Lucka hledala Álu. Ptala se v klubovně: „Je tu Ála?“ Odpověď: Ne!“ Pak ale zjistila, že na záchodě je obsazeno, i zeptala se opatrně: „Álo, jsi to ty? Mají tam maso!“ A jak tohle Lucka dořekla, rozrazily se dveře…a byla tam. 

Ve druhé záchodové scéně Lucka nutila fotícího Maďara, aby šel na dámské záchodky. No spíš mu nabídla, že když už má málem nohy křížem, jak se mu děsně chce, a pánský záchod je obsazený, tak ho nikdo nesežere za to, když použije dámský. Tak šťastného Maďara prý Lucka ještě v životě neviděla :-D.

A jak dopadlo sčítání snídaní na další den?

Daneček: „19+3=21“

I Němci v čele s Wilfriedem a Gunterem nás poctili svou návštěvou i alkoholickými dary. Půlnoc se však blížila a při představě toho, co nás bude čekat druhý den, zdravý rozum velel nejen jít spát, ale rovněž zahnat do postele i Mílu, což už nebylo zas tak jednoduché, ale povedlo se ;-). Pravda, Wilfried se trochu pozastavil nad tím, jak mám mladou a přísnou matku ;-). 

Sobotní maraton začíná…

Dva černí pudlíci místo zvonění budíku, to byla docela příjemná změna. Mrchy jedny, mě si ráno ani nevšimnou, ale ostatní mé spolunocležníky vítají jako o život! I když jsme vstávaly včas, nebylo času nazbyt. Honem venčit, umýt se, snídat… Míla se pro jistotu ani nenamazala opalovacím krémem, aby nezakřikla případné sluníčko. Předpovědi nebyly moc optimistické, snad kromě té od Maďarů – „na CNN říkali, že tady v sobotu pršet nebude“. A měli pravdu!

Vzápětí začali přijíždět další účastníci, následovala prezence, měření psů, schůzka kapitánů, schůzka rozhodčích… jen tak tak jsme si s Mílou stihly dojít do pokoje pro své psy a ubytovat je u drah. Kdo to na vlastní kůži nezažil, nedokáže si představit, jaký je to pokaždé fofr. A hlavně ta hrůůůza z toho, že děláme poprvé 16 družstev za jeden den a kdo ví, jak se to stihne, nás nutila honit každou minutku.

Celkem šestnáct družstev bylo rozděleno do čtyř divizí. V první se spolu měla utkat družstva Hop Trop Prague, Hop Trop Dreams (oslabení o parsonku Jackinku), Hop Trop Sprinters (oslabení o hárající Taru, ale posílení o nováčka Lexíka) a polští Discbusters Unleashed. Ve druhé divizi následovali holandští Flying Dutch, The Rebels I, Lavina a polští Discbusters Unleashed Again. Třetí divize měla tři české zástupce – družstvo Nimbus Hop Trop (oslabené o křížence Majkyho), zbrusu nové družstvo Hop Trop Hurricane (jen Majda s Timečkem v něm byla „stará“ :-D… jo a vlastně ještě Milan s Deenem!) a Aleu-tým snů. Čtvrtým družstvem byli němečtí Giessener Allerei (zbytek bývalých Ball-Amazonen, které jsou bohužel hlavně ze zdravotních důvodů značně v troskách, doplněný psíky z Giessener Miniflitzer). Čtvrtou divizi tvořila čtyři česká družstva – nové družstvo Hop Trop Panthers (tam byla „stará“ pro změnu Kačena s Alex a Miriam s Endym 😉, Pendolino, Alea-tým XXXL a Alea-tým junior.

 Ve všech divizích se dopoledne běhal závod Round Robin na tři běhy, odpoledne pak Double Elimination na dva vítězné běhy, finále na tři vítězné. A že se bylo na co dívat! Například kříženka Noe hravě přeskočila dokonce i bariéru za boxy, když se rozhodla, že je sousední dráha zajímavější, nabíječi zapomínali jména psů („Ty pejsku, co nevím, jak se jmenuješ, pojď sem!“ volala statečně Ála a kolemsedící boxoví rozhodčí málem spadli z židlí), a o jedno z nejzajímavějších čísel turnaje se postarala zlatá českobudějovická šeltie. Při běhu pro míček zakopla o poslední překážku před boxem tak nešťastně, že udělala salto, které ji, chudinku malou, úplně otočilo a nasměrovalo zase zpátky na překážky. No a co udělám, když se postavím zase zpátky na nohy a před sebou vidím překážky? Prostě je přeskáču, né?!? Takže čas dobrý, jen ten míček z boxu trochu chyběl :-D.

Většina družstev si vedla moc pěkně – polští Discbusters Unleashed s nepřehlédnutelným Ulfim se ukázali být zdatnými soupeři družstev první divize, ve třetí divizi to moc pěkně běhalo Nimbusům i Hurikánům, ve čtvrté zase dopoledne zářila Alea-tým XXXL i Pendolino. Vítězství v RR v první divizi si zaslouženě odnesli Hop Trop Prague, ve druhé divizi domácí Lavina, ve třetí Nimbus Hop Trop (jupí! :-)) a ve čtvrté Alea-tým XXXL.

Co však bylo dopoledne, nemusí být odpoledne, aneb jak nevyzpytatelné dokážou být cesty závodu Double Elimination, ví už leckdo z nás. A taky že byly… A nejen ty závodní. Už už to vypadalo, že všechno bude hezky rychle odběhané – všechno fungovalo hladce tak, jak mělo, díky všem pomocníkům, rozhodčím i družstvům, která měla omezený čas na přípravu, což jednak zamezilo velkým prodlevám, a jednak bylo dobrým tréninkem pro blížící se Mistrovství Evropy. Klobouk dolů před všemi, jak to zvládli!!! Člověk míní, Holanďani mění…ale nepředbíhejme.

Začnu od čtvrté divize, kde se situace poněkud obrátila a zářícímu družstvu Alea-tým XXXL se přestalo dařit. Někteří pejskové se prostě rozhodli, že už dál skákat od boxu nebudou, a tato Alea nakonec skončila jako čtvrtá. Třetí místo patřilo Hop Trop Panthers, v níž se naopak snižovač Endy rozhodl, že už nebude skákat ani směrem k boxu, natož od něj, a vysoké překážky jeho kolegové z družstva „zbaštili“ jen v jednom běhu. Druhé místo patřilo Alee – týmu junior a první Pendolinu, které dokázalo i odpoledne předvádět stabilní výkony.

Ve třetí divizi v boji o postup do finále v těsném, ale krásném souboji podlehli Nimbus Hop Trop družstvu Alea-tým snů a skončili jako třetí. Ve finále  s Hop Trop Hurricane (dokonce ve dvou finále, protože Hurikáni byli do té chvíle bez porážky!) si pak Alea doběhla pro první místo a vítězství v této divizi.

Ve druhé divizi si postup do finále, stejně jako minulý rok, vybojovala družstva The Rebels I a Flying Dutch. Smutná událost však nastala v okamžiku, kdy za stavu 2:0 pro Flying Dutch hlavní rozhodčí odpískal narušení běhu ve prospěch The Rebels. Očividné narušení běhu, které je i přesně zmíněno v testových otázkách pro rozhodčí, a to jak českých, tak belgických, nicméně Holanďani odmítali uznat a místo přípravy na další běh se prostě sebrali a odešli z dráhy. Následovalo dlouhé vysvětlování, kdy Holanďani odmítali pokračovat v závodě a oháněli se zcela nesmyslnými argumenty, na které by žádný normálně myslící flyballový rozhodčí nemohl přistoupit. Ale jelikož ty argumenty podložili i citací z pravidel NAFA, BFB a International Flyball Racing, pořádně znejistili nejen nás, ale i naše německé kolegy, kteří jsou velice zkušení a na BFB turnaje jezdí pravidelně. Po ústupku druhého družstva se nakonec podařilo odběhnout opakované finále, resp. jeho část. Tady se však tatáž situace opakovala, opět narušením běhu ze strany Flying Dutch, po kterém Flying Dutch pak poslední běh bojkotovali a nechali ho The Rebels odběhnout samotné. Těžko v tom nevidět provokaci a stejně tak i v tom, co následovalo… až si člověk málem připadal jako na fotbalovém zápase a ne na flyballovém turnaji. A to je opravdu smutné. Duch flyballu se v případě chování holanského družstva vytratil úplně a já jen doufám, že se s takovýmto případem nesportovního chování český flyball setkal nadlouho naposledy. Určitě ano, protože na českých turnajích Flying Dutch nejspíš doběhali… vybudovali si tu takovou pověst, že je tu těžko někdo na turnaj vezme. Když jsem to pak konzultovala se Stefanem van Thienem, belgickým rozhodčím a jednatelem BFB, dozvěděla jsem se, že Flying Dutch jsou známí svým poněkud zkresleným výkladem pravidel a leckdy až bizardním chováním. Z jednoho turnaje například odjeli ještě před jeho zahájením, protože jim vzdálenost mezi parkovištěm a závodním parkurem (50-75 m) připadala příliš velká!

Vítězem třetí divize se stali The Rebels I, druzí Flying Dutch odjeli ještě před vyhlášením, třetí skončila Lavina a čtvrtí Discbusters Unleashed Again.

V první divizi bez jediného zaváhání zvítězili Hop Trop Prague před druhými Hop Trop Dreams. Byl to krásný souboj mezi oběma družstvy a klobouk dolů i před Dreamsy, jak statečně se nakonec poprali s nepřízní osudu a s „třicítkami“ překážkami a ze čtvrtého místa do dopoledni se dokázali vyšplhat až na místo druhé. Třetí skončili Discbusters Unleashed, čtvrtí Hop Trop Sprinters (ti byli dopoledne druzí).

Doběháno, hotovo. Tedy ne pro každého… Letošní Eager´s Cup byl pro mne turnaj plný řadou krásných a nezapomenutelných okamžiků. Díky ostatním fajn lidem a díky Arimu, který nezklamal, tvářil se jako opravdový závodník a moc ho to bavilo… a že si z nadšení v kleci rozkousal kšíry a já ho pak musela pouštět z obojku – to už byl jen drobný detail ;-). Aneb proč své pudlíky po každém rozběhu svlékám z kšír a pak je před rozběhem zase jako blbec oblékám. Jen díky tomu naše kšíry (na pár místech slušně nahlodané) ještě drží.

Situace, která nastala s holanským družstvem, sice nebyla drobným detailem, ale jak se říká, všechno zlé je i k něčemu dobré. Ano ano, už dlouho jsem neviděla české flyballáky tak jednotné jako právě v této kritické situaci! J Je mi sice jasné, že to asi moc dlouho nevydrží (vždyť jsme Češi!), ale přesto jsem za ten okamžik i za to, jak probíhalo vyhlášení výsledků, nesmírně ráda. Pro nás by měla být především varováním, které nás v tom flyballovém šílenství občas přinutí se zamyslet nad otázkou, o čem ten flyball vlastně je, o co nám v tom flyballu vlastně jde… o vítězství za každou cenu, nebo o to, abychom si zazávodili a dopřáli sobě i svým pejskům radost z pohybu a ze vzrušující atmosféry?

 D.V.+M.V