Nimbus HT ve složení Dan a Lexík, Radka a Prety, Eva a Fífa, Jarda a Berta, Týna a Leo, vypůjčení Eva a Harry. Nabíječ Pavel.Technický doprovod Zbyněk a Tomáš.
Cesta do Vídně byla delší a navíc pro každého jinak a to i když jsme zadali všichni stejné GPS souřadnice. Ale nakonec jsme všichni dorazili k brodu přes potok (byl studený a později se nám skvěle hodil k chlazení psů) s kterým se každá posádka vypořádala jinak. My starší, zkušenější a línější jsme si troufli ho přebrodit vozem. Ti mladší nechali raději auto před brodem a dorazili pěšky divíc se, že je na místě tolik aut. Byli jsme mile přivítáni a aby se nám lépe běhalo dali jsme si místní jedenáctku jejíž jméno už si nepamatuji.
Poté co na nás nikdo nechtěl očkováky ani licence jsme se nedivili, že hlavní rozhodčí občas netrval na obsazení místa boxového rozhodčího a někdy stačilo jen omylem mrknout a už startoval běh.
Po této zkušenosti jsem se na něj raději už nedívala 🙂 . A když nesměle pískl měla jsem nutkání se jít zeptat jestli už…. Občas dosazení boxoví rozhodčí pak běhající družstvo hlasitě povzbuzovali, tleskali a mávali. Na začátku došlo také k měření psů ale tak nějak hala bala předpotopním měřidlem a mám pocit, že to bylo jen kvůli nám abychom byli spokojení.
Samotný turnaj jsme začali excelentně. Berta vběhla na druhou dráhu i přes modrou síť nataženou vprostředku. Ani jeden z nabíječů se jí nelíbil … Ála nikde!!! Tím jsme ale zmátli soupeře, který nás podcenil a my první večer doběhli jako druzí za Lavinou. Běhali jsme na 25 cm překážkách i když s pěnovou ochranou nahoře to hodilo celých 27,5 cm. Překážky byly dřevěné a vrtulózně zkroucené. Taky jsme takové měli.
Večer bylo opravdu avizované grilování, které jsme zpestřili dovezenými párky, sekanou, sýrem, okurkami a naším pivem. Soupeři s námi ukusovali a popíjeli české pivo. Druhý den bylo zase parno a asi skvrny na slunci. Leo pustil míč, Préťa oběhla překážku a já se konečně strefila Harymu do hlavy řetízkem. Doběhli jsme jako čtvrtí z šesti družstev. Dostali jsme diplom a vepřové ucho. První Lavina obdržela velký pohár.
Zázemí cvičáku bylo velmi civilizované. Nové WC i sprcha, prostorné kotce. Za to, že jsme si tam vegetili nikdo nic nechtěl. Přišlo mi, že místní byli rádi, že jsme si přijeli zazávodit. A my jsme si tu „jižní“ pohodičku užili.
PS: a také jsme se skvěle domluvili protože manželka jednoho místního člena byla Češka. 🙂
PPCHV Eva Havlová
Takže jsme se vrátili z Vídně. No ale to by patřilo až na samý konec. Tak začnu od začátku. 🙂
Ve dnech 15.-16.8.2009 se konal 1. večerní turnaj ve Vídni v Rakousku. Původně měla vyrážet dvě družstva a to Nimbusové a Hurikáni. Ale snad týden před odjezdem jsme zjistili, že budeme obhajovat čest Čechů sami, protože u Hurikánů se přihodila spousta nečekaných věcí, jako například rozříznuté tlapky u psů nebo rozdrcené nohy páníčků od nočních stolků.
No tak jsme vyrazili. Sestava byla následující: Radka – Pretka, Dan – Lexík, Eva – Fífa, Doktor – Berta, Eva – Harry, Já – Leo, Zbynďa – EJS, no a jako nabíječ nám tentokrát výborně posloužil Pavel. Po nekonečné cestě jsme se konečně dostali na místo určení. Musím podotknout, že zase jako poslední. (Já to vůbec nechápu, my vždycky vyrážíme, jako první, ale v cíli jsme vždycky jako poslední. Asi je něco špatně.) No každopádně, jsme byli téměř na místě, šinuli jsme si to takovou lesní cestou dolů, že už tam určitě budeme a najednou před námi potok. Tak jsme si řekli, že tudy to asi nebude a vrátili to zpátky na parkoviště. Nezbylo nám nic jiného, než že se musel někdo z nás obětovat a jít to pěšky obhlídnout, jestli jsme vůbec správně. Musím říct, že navigace nelhala a byli jsme opravdu správně, ikdyž nám v centru Vídně tvrdila, že jsme na místě za čtyři minuty, čemuž jsme překvapivě moc nevěřili. Jen, co jsme bez auta vylezli do kopečka, začaly kolem nás projíždět další účastníci závodu, tak mi došlo, že potok nebyl zase tak vražedný a že jsme to klidně mohli přejet. No a Eva Bertová se nás taky zeptala něco jako: „Kde máte auto?“, asi jsem na to měla odpovědět, že jsme si to dali z Prahy pěšky, nebo já nevím. : (Mě ten potok fakt přišel neprůjezdný.)
Nakonec jsme zaparkovali, Tom s Radkou postavili stan a já se šla optat, jak to bude s výškou překážek (oni běhají na max skok 40, ne 35cm). Nebylo mi jasné, proč stále nevědí, než se trošku potupně přiznali, že zapomněli metr. Chvilku jsem tam s nimi postávala, nakonec prohlásili, že to vyřeší a já jsem šla na pivo k ostatním. No, pivo měli docela dobré, nebo aspoň mě chutnalo, takže čekání ubíhalo vcelku rychle. Asi po hodince přišli pořadatelé s metrem, tak jsme přeměřili Pretku a Harryho a začínalo se pomalu běhat. Ale je pravda, že měření proběhlo asi nám pro radost, jim by to asi bylo jedno na co běháme. Hodinkový skluz, který nabrali v sobotu večer bohužel nedotáhli ani do nedělního odpoledne, spíš obráceně.
Po odpoledním Round Robinu jsme skončili na 2. místě za Lavinou. Musím říct, že na jednu stranu jsme byli trošku zklamaní, že Lavina dorazila, protože nám přibyl soupeř, na kterého jsme neměli, holt život je život. Na druhou stranu jsme byli rádi, že jsme tam měli aspoň české přátele.
Po doběhání všech sobotních běhů jsme měli slíbenou grilovačku. Mimochodem už je mi asi jasné, proč konečně vyjelo družstvo Nimbus HT na své první zahraniční závody, na které jinak odmítá jezdit (nebo aspoň někteří členové) – přece kvůli tomu masu!! Já jsem to ale trošku podcenila, šla jsem nakrmit a vyvenčit psy, převlíknout se atd. a než jsem přišla na večeři, tak už nebyl salát, skoro nebylo maso, no prostě na mě skoro nezbylo. Myslím, že i ostatní členové družstva čekali trošku větší nálož za těch 5 nebo 6 eur, nebo kolik to stálo. Ale pochutnali jsme si všichni, protože jsme s sebou nakonec fakt přivezli párky a sekanou z Čech – teda já ne, to Tomáš, on je trošku nenažraný. Tak jsme si to tam na tom grilu taky ugrilovali. Velikou chybou ovšem bylo, že jsem nechala Toma grilovat. On totiž nakonec griloval nejen nám, ale i rakušákům (také jejich vlastní zásoby mimochodem). To by mi samo o sobě moc nevadilo, horší ovšem bylo, když se po hodince grilování vrátil notně namazaný a vysvětlil to tím, že mu všichni nosili panáky za odměnu. Ještě, že negriloval moc dlouho. Když už nám přinesl ogrilované párečky a sekanou, tak nám ji sežrali rakušáci. Ne, že by nám to sebrali, ale jeden koukal tak hladově, že jsme se museli podělit (nechápu, jak mohli koukat, tak hladově, když byl Tomáš tak namazaný – tím myslím to, že by se přece nestihl opít, kdyby toho masa měli málo). Daneček je chtěl vyřadit z nedělního Doublu tím, že jim nabídl domácí slivovici, ale to se mu nepovedlo, protože jsou zřejmě taky zvyklí pít. No, večerní družení bylo docela fajn, rozdali jsme nějaká piva a maso a kolem půlnoci jsme šli spát, abychom měli ráno hodně sil. Teda ráno…Když jsme se ptali, kdy se začíná, tak nám řekli, že až se vzbudí všichni, tak pak začneme.
Nedělní ráno, kdy byla slíbená snídaně probíhala pro mě úplně stejně, jako večeře – zase jsem přišla pozdě a nic na mě nezbylo…jaké překvapení. Začínalo se běhat něco po deváté hodině. Bylo to vcelku náročné, protože pořadatele nenapadlo, že když je tak málo družstev, tak by měli dát mezi běhy aspoň nějakou pauzu. Říkali jsme jim to, ale bohužel to nepomohlo a my jsme běhali ob jeden běh v tom šíleném vedru. Ale nevzdali jsme to a zkusili to ještě jednou. Tentokrát, že se ani nestíháme vyčůrat a že se nám fakt chce – teda aspoň Eva Bertová to řikala, tak jsme to všichni odkejvali a doufali, že nám to projde…bohužel neprošlo. Bůhví, jak jim to ta holka, co překládala přeložila. (Uměla česky a měla snad německého manžela nebo přítele nebo tak něco!!!!) Ale aspoň slíbili pauzičku před finále, což mi teda přišlo vcelku samozřejmé. Tak jsme šli běhat dál. Musím s politováním oznámit, že to běhání zase tak dlouho netrvalo, protože jsme asi v půl jedenácté byli hotoví a mohli jsme jet domů. Jednou jsme prohráli s Carinthianama, na které jsme časově neměli a podruhé, protože jsme trošku pokazili střídačky. Tak jsme skončili na čtvrtém místě.
Po tom, co se odběhal celý závod jsme doufali, že jim to nebude s výsledky moc dlouho trvat, když je tak málo družstev a že brzy pojedeme domů. To jsem ale netušila, že rakušani jsou tak zásadoví, co se týče oběda. Oni se totiž museli před vyhlášením všichni najíst. Tak jsem čekali a čekali a nakonec jsme se dočkali. Původně se říkalo, že je turnaj bez cen – to byl ale omyl. My jsme ceny dostali!! A to 6 sušených prasečích uch a také malinkatý reklamní Haribo medvídky, kde bylo v pytlíčku asi 5 kousků. Dokonce i pořadatelé dostali ceny a to v podobě alkoholických nápojů. Také bychom měli zavést ceny pro pořadatele si myslim 🙂
Celkově musím říct, že to bylo vcelku zábavné. Pořadatelé byli moc milí, ochotní a přátelští. Určitě se tam stala spousta vtipných věcí, které si už bohužel nepamatuji, protože jsem se večer taky trošku namázla a určitě jsme si to všichni náramně užili. Já jsem moc ráda, že Nimbusové konečně někam vyrazili, protože mám takový pocit, že už se nám něco takového dlouho nestane. Ikdyž, co já vím….
PS: Celý článek berte s nadhledem, prosím 🙂
Kristýna Sulymová