Eager’s Cup, Trmice 3.5.2008

 Turnaj pro radost i k zamyšlení

Článek Diany Vyskočilové doplněný poznámkami Míly Vrbové (kurzívou).

Ráda vzpomínám, jak jsem před třemi roky v tomto čase plná flyballové euforie vyrážela se svým kerníkem Alpem do Nové Vsi na první ročník tohoto turnaje. Dráhy jsme tenkrát připravovaly s Mílou samy jen ve dvou (což byla neskutečná dřina, zvlášť pokud šlo o přípravu hrazení), velkým úspěchem byla účast sedmi flyballových družstev (a to, že vůbec přijela zahraniční družstva), přičemž o nějakých divizích se nám zatím mohlo jen zdát. Jak moc se od té doby změnilo… nejen místo konání tohoto turnaje! 

 V pátek ráno…

Sbalit všechny potřebné papíry a pomůcky, pak sbalit sebe a pudlíky (nějak jsem z toho přes zimu vypadla a málem jsem jim zapomněla vzít žrádlo!), na benzínce nabrat do závěsu Janu Jessinkovou, a tradá do Trmic… to byl můj páteční ranní program. Jessinková se sice kasala, že tam trefí sama, i když tam nikdy nebyla, ale jelikož měla ve svém Pickupu asi tak dvě třetiny věcí, které jsme potřebovali k přípravě parkuru, raději jsem to jistila, aby se nám někde neztratila. Naopak Jessinková jistila záda mně, to když se ukázalo, že mi nefunguje ani jedno brzdové světlo! :-O Před rokem mi zase den před turnajem vyplivl startér… není ten Eagers v tomhle nějaký začarovaný?!?

Poměrně synchronizovaně s námi dorazili do Trmic i Míša, Daneček, Lucka a Ála, a krátce po dvanácté tak mohla začít akce „příprava parkuru.“ Nebylo vůbec jednoduché najít takové místo, na kterém by dobře stály oba boxy i všech osm překážek… to ostatní už byla skoro hračka, zvlášť když náš přípravný tým šlapal jako hodinky, nebo možná ještě lépe. Dokonce i značky s metry do rozběhového prostoru (tzv. zášlapy), tradiční oříšek, se tentokrát podařilo hravě rozlousknout, a tenisáčky na pohárky nalepit a ozdobit! Byla to super spolupráce, která velmi potěšila mé srdíčko a ukázala, že v tomto směru jsme na ME připraveni více než dobře. Holt cvičení dělá mistra, jak říkají Němci :-D.

Jen na nástěnku jsme si nedovolili sáhnout, protože to by nám Diana, která měla dorazit až večer, určitě neodpustila  ;-). 

 V pátek v podvečer…

Pátek byl tady a já vyrazila do Trmic vstříc dalšímu eagerscupovému dobrodružství. Místo Alpíka jsem s sebou vezla svého nového flyballového pejska, křížence (klokana) Ariho, který sice cestování autem pokaždé protrpí, ale na cíl cesty se zpravidla velmi těší. Teď sice netušil, že ho čeká premiéra na flyballovém turnaji v barvách družstva Nimbus Hop Trop, ale kdyby to věděl… radostí by se zbláznil.

Dalším členem, resp. členkou posádky mé Felicie, byla navigace Josefína. Uvažovala jsem, jestli nevzít s sebou jen mapu, že by snad mohla stačit, ale když se naskytla příležitost, pojistila jsem se obojím – navigací i mapou. A to by už bylo, abych do toho cíle netrefila ;-).

Také jsem se jistila navigací, hlavně kvůli zavřenému sjezdu v Lovosicích – ta moje ukecaná „spolujezdkyně“ z předního skla se pro změnu jmenuje Irma.

Krátce po výjezdu však nastaly první komplikace. Při kontrole, zda mám s sebou to, co jsme s sebou měla mít vytištěné, Josefína spadla z předního skla na podlahu. Na prvních světlech tedy následoval lov Josefíny na podlaze a její úspěšné uvedení do původního stavu. Tentýž prvek milá Josefína zopakovala i na Jižní spojce, tentokrát vylepšený tím, že jak padala, stihla ještě zapnout výstražná světla. Tím mě trochu vyděsila, nicméně pak už se mi ji povedlo nainstalovat tak, že k dalším kolizím tohoto typu  po zbytek cesty nedošlo. Občas jsme s Arim sice Josefínu podezírali, že vůbec neví, kam nás vede, a věty typu: „Tak teď určitě jedeme někam do…“ zazněly mnohokrát, nicméně se nakonec ukázalo, že Josefína věděla a když se před námi zjevila brána trmického cvičiště, ani nevíte, jaká to byla úleva a radost! V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám radostí proběhnout celé cvičiště, nebo se rovnou jít někam opít :-).

Také Irma moc dobře věděla, kam mě vede – pořád se mě sveřepě snažila nacpat zpátky na teplickou dálnici, navzdory tomu, že jsem chtěla jet od Lovosic do Ústí podél Labe. A co víc, zkoušela na mě takové podlé finty jako: „Kruhový objezd. Vyjeďte čtvrtým výjezdem!“ Čtvrtý výjezd byl samozřejmě ten, kterým jsem na kruháč vjela, což jsem si naštěstí dokázala spočítat včas (by se jinak asi Jessinková divila, kam ji to vedu! :-D). Tak to na příštím kruháči zkusila znovu, a znovu marně… pak mě ještě v Lovosicích posílala doleva místo doprava, a nakonec uraženě zmlkla a nepromluvila se mnou až do Ústí L. 

Dráhy i všechno potřebné (díky práci těch, co dorazili do Trmic před polednem) už byly připraveny (tedy kromě nástěnky, která čekala na mě) a protože začalo pršet (co – pršet?! Spíš lejt!), našla jsem ostatní v klubovně. Zanedlouho však byla hotová večeře – úžasné grilované steaky, ke které jsme se sešli všichni hezky venku pod stříškou. A stálo to zato. Proběhla rekapitulace stavu našich psíků – Jackinka měla nemocný prst, Áťovi ztuhnul ocas (pak se naštěstí včas dal do pořádku), Lexík pár dnů před turnajem zvracel a měl průjem… prostě samá pozitiva, jako před každým turnajem. Aby toho nebylo málo, sedla si Lucka na připínáček – ten jí pak se slovy, že dneska už má dopícháno, odebrala paní Hainzová.

Maďarská výprava k našemu údivu a radosti nedorazila v tradiční třetí hodinu ranní, ale ještě tentýž večer, dokonce tak, že stihla i steaky. Míla od ní obdržela moc milý dárek v podobě různých maďarských dobrot… no, rádi jsme s nimi Míle pomohli :-)). Jeden z Maďarů si šel fotit připravené dráhy. Když však tentýž Maďar začal fotit i naservírované steaky, prohlásil Daneček zděšeně: „On si fotí i maso! To je úchyl…“ A to už Diana nevydržela a běžela pro blok, aby jí tyhle perličky neunikly :-D.

Dozvěděli jsme se, kterak Lucka nabourala auto: „Já jsem viděla ten strom, ale nevěděla jsem, že jsou tam dva…druhá borovice byla moje.“

Přibylo i několik záchodových scén. V té první Lucka hledala Álu. Ptala se v klubovně: „Je tu Ála?“ Odpověď: Ne!“ Pak ale zjistila, že na záchodě je obsazeno, i zeptala se opatrně: „Álo, jsi to ty? Mají tam maso!“ A jak tohle Lucka dořekla, rozrazily se dveře…a byla tam. 

Ve druhé záchodové scéně Lucka nutila fotícího Maďara, aby šel na dámské záchodky. No spíš mu nabídla, že když už má málem nohy křížem, jak se mu děsně chce, a pánský záchod je obsazený, tak ho nikdo nesežere za to, když použije dámský. Tak šťastného Maďara prý Lucka ještě v životě neviděla :-D.

A jak dopadlo sčítání snídaní na další den?

Daneček: „19+3=21“

I Němci v čele s Wilfriedem a Gunterem nás poctili svou návštěvou i alkoholickými dary. Půlnoc se však blížila a při představě toho, co nás bude čekat druhý den, zdravý rozum velel nejen jít spát, ale rovněž zahnat do postele i Mílu, což už nebylo zas tak jednoduché, ale povedlo se ;-). Pravda, Wilfried se trochu pozastavil nad tím, jak mám mladou a přísnou matku ;-). 

Sobotní maraton začíná…

Dva černí pudlíci místo zvonění budíku, to byla docela příjemná změna. Mrchy jedny, mě si ráno ani nevšimnou, ale ostatní mé spolunocležníky vítají jako o život! I když jsme vstávaly včas, nebylo času nazbyt. Honem venčit, umýt se, snídat… Míla se pro jistotu ani nenamazala opalovacím krémem, aby nezakřikla případné sluníčko. Předpovědi nebyly moc optimistické, snad kromě té od Maďarů – „na CNN říkali, že tady v sobotu pršet nebude“. A měli pravdu!

Vzápětí začali přijíždět další účastníci, následovala prezence, měření psů, schůzka kapitánů, schůzka rozhodčích… jen tak tak jsme si s Mílou stihly dojít do pokoje pro své psy a ubytovat je u drah. Kdo to na vlastní kůži nezažil, nedokáže si představit, jaký je to pokaždé fofr. A hlavně ta hrůůůza z toho, že děláme poprvé 16 družstev za jeden den a kdo ví, jak se to stihne, nás nutila honit každou minutku.

Celkem šestnáct družstev bylo rozděleno do čtyř divizí. V první se spolu měla utkat družstva Hop Trop Prague, Hop Trop Dreams (oslabení o parsonku Jackinku), Hop Trop Sprinters (oslabení o hárající Taru, ale posílení o nováčka Lexíka) a polští Discbusters Unleashed. Ve druhé divizi následovali holandští Flying Dutch, The Rebels I, Lavina a polští Discbusters Unleashed Again. Třetí divize měla tři české zástupce – družstvo Nimbus Hop Trop (oslabené o křížence Majkyho), zbrusu nové družstvo Hop Trop Hurricane (jen Majda s Timečkem v něm byla „stará“ :-D… jo a vlastně ještě Milan s Deenem!) a Aleu-tým snů. Čtvrtým družstvem byli němečtí Giessener Allerei (zbytek bývalých Ball-Amazonen, které jsou bohužel hlavně ze zdravotních důvodů značně v troskách, doplněný psíky z Giessener Miniflitzer). Čtvrtou divizi tvořila čtyři česká družstva – nové družstvo Hop Trop Panthers (tam byla „stará“ pro změnu Kačena s Alex a Miriam s Endym 😉, Pendolino, Alea-tým XXXL a Alea-tým junior.

 Ve všech divizích se dopoledne běhal závod Round Robin na tři běhy, odpoledne pak Double Elimination na dva vítězné běhy, finále na tři vítězné. A že se bylo na co dívat! Například kříženka Noe hravě přeskočila dokonce i bariéru za boxy, když se rozhodla, že je sousední dráha zajímavější, nabíječi zapomínali jména psů („Ty pejsku, co nevím, jak se jmenuješ, pojď sem!“ volala statečně Ála a kolemsedící boxoví rozhodčí málem spadli z židlí), a o jedno z nejzajímavějších čísel turnaje se postarala zlatá českobudějovická šeltie. Při běhu pro míček zakopla o poslední překážku před boxem tak nešťastně, že udělala salto, které ji, chudinku malou, úplně otočilo a nasměrovalo zase zpátky na překážky. No a co udělám, když se postavím zase zpátky na nohy a před sebou vidím překážky? Prostě je přeskáču, né?!? Takže čas dobrý, jen ten míček z boxu trochu chyběl :-D.

Většina družstev si vedla moc pěkně – polští Discbusters Unleashed s nepřehlédnutelným Ulfim se ukázali být zdatnými soupeři družstev první divize, ve třetí divizi to moc pěkně běhalo Nimbusům i Hurikánům, ve čtvrté zase dopoledne zářila Alea-tým XXXL i Pendolino. Vítězství v RR v první divizi si zaslouženě odnesli Hop Trop Prague, ve druhé divizi domácí Lavina, ve třetí Nimbus Hop Trop (jupí! :-)) a ve čtvrté Alea-tým XXXL.

Co však bylo dopoledne, nemusí být odpoledne, aneb jak nevyzpytatelné dokážou být cesty závodu Double Elimination, ví už leckdo z nás. A taky že byly… A nejen ty závodní. Už už to vypadalo, že všechno bude hezky rychle odběhané – všechno fungovalo hladce tak, jak mělo, díky všem pomocníkům, rozhodčím i družstvům, která měla omezený čas na přípravu, což jednak zamezilo velkým prodlevám, a jednak bylo dobrým tréninkem pro blížící se Mistrovství Evropy. Klobouk dolů před všemi, jak to zvládli!!! Člověk míní, Holanďani mění…ale nepředbíhejme.

Začnu od čtvrté divize, kde se situace poněkud obrátila a zářícímu družstvu Alea-tým XXXL se přestalo dařit. Někteří pejskové se prostě rozhodli, že už dál skákat od boxu nebudou, a tato Alea nakonec skončila jako čtvrtá. Třetí místo patřilo Hop Trop Panthers, v níž se naopak snižovač Endy rozhodl, že už nebude skákat ani směrem k boxu, natož od něj, a vysoké překážky jeho kolegové z družstva „zbaštili“ jen v jednom běhu. Druhé místo patřilo Alee – týmu junior a první Pendolinu, které dokázalo i odpoledne předvádět stabilní výkony.

Ve třetí divizi v boji o postup do finále v těsném, ale krásném souboji podlehli Nimbus Hop Trop družstvu Alea-tým snů a skončili jako třetí. Ve finále  s Hop Trop Hurricane (dokonce ve dvou finále, protože Hurikáni byli do té chvíle bez porážky!) si pak Alea doběhla pro první místo a vítězství v této divizi.

Ve druhé divizi si postup do finále, stejně jako minulý rok, vybojovala družstva The Rebels I a Flying Dutch. Smutná událost však nastala v okamžiku, kdy za stavu 2:0 pro Flying Dutch hlavní rozhodčí odpískal narušení běhu ve prospěch The Rebels. Očividné narušení běhu, které je i přesně zmíněno v testových otázkách pro rozhodčí, a to jak českých, tak belgických, nicméně Holanďani odmítali uznat a místo přípravy na další běh se prostě sebrali a odešli z dráhy. Následovalo dlouhé vysvětlování, kdy Holanďani odmítali pokračovat v závodě a oháněli se zcela nesmyslnými argumenty, na které by žádný normálně myslící flyballový rozhodčí nemohl přistoupit. Ale jelikož ty argumenty podložili i citací z pravidel NAFA, BFB a International Flyball Racing, pořádně znejistili nejen nás, ale i naše německé kolegy, kteří jsou velice zkušení a na BFB turnaje jezdí pravidelně. Po ústupku druhého družstva se nakonec podařilo odběhnout opakované finále, resp. jeho část. Tady se však tatáž situace opakovala, opět narušením běhu ze strany Flying Dutch, po kterém Flying Dutch pak poslední běh bojkotovali a nechali ho The Rebels odběhnout samotné. Těžko v tom nevidět provokaci a stejně tak i v tom, co následovalo… až si člověk málem připadal jako na fotbalovém zápase a ne na flyballovém turnaji. A to je opravdu smutné. Duch flyballu se v případě chování holanského družstva vytratil úplně a já jen doufám, že se s takovýmto případem nesportovního chování český flyball setkal nadlouho naposledy. Určitě ano, protože na českých turnajích Flying Dutch nejspíš doběhali… vybudovali si tu takovou pověst, že je tu těžko někdo na turnaj vezme. Když jsem to pak konzultovala se Stefanem van Thienem, belgickým rozhodčím a jednatelem BFB, dozvěděla jsem se, že Flying Dutch jsou známí svým poněkud zkresleným výkladem pravidel a leckdy až bizardním chováním. Z jednoho turnaje například odjeli ještě před jeho zahájením, protože jim vzdálenost mezi parkovištěm a závodním parkurem (50-75 m) připadala příliš velká!

Vítězem třetí divize se stali The Rebels I, druzí Flying Dutch odjeli ještě před vyhlášením, třetí skončila Lavina a čtvrtí Discbusters Unleashed Again.

V první divizi bez jediného zaváhání zvítězili Hop Trop Prague před druhými Hop Trop Dreams. Byl to krásný souboj mezi oběma družstvy a klobouk dolů i před Dreamsy, jak statečně se nakonec poprali s nepřízní osudu a s „třicítkami“ překážkami a ze čtvrtého místa do dopoledni se dokázali vyšplhat až na místo druhé. Třetí skončili Discbusters Unleashed, čtvrtí Hop Trop Sprinters (ti byli dopoledne druzí).

Doběháno, hotovo. Tedy ne pro každého… Letošní Eager´s Cup byl pro mne turnaj plný řadou krásných a nezapomenutelných okamžiků. Díky ostatním fajn lidem a díky Arimu, který nezklamal, tvářil se jako opravdový závodník a moc ho to bavilo… a že si z nadšení v kleci rozkousal kšíry a já ho pak musela pouštět z obojku – to už byl jen drobný detail ;-). Aneb proč své pudlíky po každém rozběhu svlékám z kšír a pak je před rozběhem zase jako blbec oblékám. Jen díky tomu naše kšíry (na pár místech slušně nahlodané) ještě drží.

Situace, která nastala s holanským družstvem, sice nebyla drobným detailem, ale jak se říká, všechno zlé je i k něčemu dobré. Ano ano, už dlouho jsem neviděla české flyballáky tak jednotné jako právě v této kritické situaci! J Je mi sice jasné, že to asi moc dlouho nevydrží (vždyť jsme Češi!), ale přesto jsem za ten okamžik i za to, jak probíhalo vyhlášení výsledků, nesmírně ráda. Pro nás by měla být především varováním, které nás v tom flyballovém šílenství občas přinutí se zamyslet nad otázkou, o čem ten flyball vlastně je, o co nám v tom flyballu vlastně jde… o vítězství za každou cenu, nebo o to, abychom si zazávodili a dopřáli sobě i svým pejskům radost z pohybu a ze vzrušující atmosféry?

 D.V.+M.V

Turnaje 2007

MISTROVSTVÍ BCCCZ, Brno 5. 8. 2007

…aneb Brno trochu jinak

Článek Diany Vyskočilové doplněný poznámkami Míly Vrbové (kurzívou). 

Letošní brněnský flyballový turnaj začal pro nás s Mílou trochu netypicky – cestou z Českých Budějovic do Brna za romantického východu slunce. Teď to bude vypadat, že furt jen vrčím, ale mně se ten východ slunce vůbec romantický nezdál… slunce bylo nízko nad obzorem a úúúžasně mi svítilo do očí, takže bylo chvílema umění udržet auto na silnici. A cestou zpátky to bylo totéž, protože slunce zapadalo… 😉 Kdepak, nelekejte se, že bychom až takhle z Prahy zabloudily :-)), shodou okolností nám totiž v Českých Budějovicích začínal o den dřív agility tábor, takže jsme pro ten čas bydlely tam.

Když jsme dorazily na místo, byly k naší velké radosti dráhy již z větší části připravené (čímž znovu vzdávám díky těm, kdo se na tom podíleli), zbývalo už jen postavit stany, dodělat oplocení, sehnat to a ono a prezence mohla začít.

Letošní ročník turnaje zaznamenal oproti rokům předchozím účast přímo rekordní – šest českých družstev a jedno polské k tomu. Ke známým jménům jako Hop Trop Dreams, Hop Trop Prague, Hop Trop Sprinters (Nimbus Hop Trop měli letní přestávku 😉, Alea-tým naděje a Alea-tým snů přibylo nově jméno družstva z Hradce Králové, které zde mělo svoji premiéru – Věkoše HK. Poláky jsme měli možnosti vidět na tomto turnaji právě před dvěma roky, jejich letošní sestava však byla docela jiná (tedy ne co do plemene 😉 ). Chybělo jen jedno družstvo k tomu, aby se i zde mohlo běhat ve dvou divizí (no jo, zklamala Lavina, se kterou jsme tak nějak automaticky počítali…), takhle zatím opět zůstalo u divize jediné, což však turnaji na zajímavosti a napětí rozhodně nikterak neubralo…

Dopoledne se běhal Speed Trial (řečený Rychlostní zkouška) známý tím, že nepovedené běhy je zde lepší neopravovat a raději se soustředit na ty další. To pochopila tentokrát všechna družstva (že by to bylo proto, že jsem jim to zdůraznila na schůzce vedoucích družstev? 😉 a jejich snaha zaběhnout co nejlepší čas byla znát i na výsledcích. V dramatickém rozběhu Hop Trop Prague proti Hop Trop Dreams byla obě družstva odměněna krásnými osmnáctkovými časy – Dreamsové zaběhli 18,43 sekundy, což byl nakonec nejlepší čas dne, Prágové 18,77 sekundy, který se stal jejich novým rekordem. Alea-tým naděje si rovněž velmi polepšila a poprvé ve své historii se svým časem 20,65 sekundy dostala mezi dvacítková družstva, a nejinak dopadlo i družstvo Hop Trop Sprinters, jehož nový rekord má hodnotu 20,47 sekundy. Hradecké družstvo zaběhlo krásný čas 21,37 sekundy. Konečné pořadí po dopoledním klání bylo tedy následující: první Hop Trop Dreams, druzí Hop Trop Prague, třetí Hop Trop Sprinters, čtvrtá Alea-tým naděje, pátí The Borders, šestí Věkoše HK a sedmá Alea-tým snů. Jinými slovy, překvapení se nekonalo – družstva skončila přesně v tom pořadí, v jakém byla do turnaje svými vstupními časy zařazena.

Po polední pauze, která pro ty, co se při ní zabývali rozpisy a možná k tomu něco tu a tam snědli, byla tradičně zoufale krátká ;-),  čekal družstva hlavní závod – Double Elimination (řečený Na dvě prohry). Hned v prvním rozběhu bohužel došlo k nepříjemnosti, která nepotěšila ani nás, ani Aleu-tým naděje, která se v něm utkala s Poláky. Rozběh sice nejprve vyhrála Alea, avšak závadou elektroniky, kterou nebylo možné na dráze včas rozpoznat, došlo ke zkreslenému hlášení chyb (hlavně na dráze polského družstva, které se od rána prezentovalo dost těsnými střídačkami). V důsledku toho polské družstvo opravovalo i chyby, které chybami ve skutečnosti nebyly. Po zjištění, co se ve skutečnosti stalo a opravě elektroniky byl rozběh anulován a vyhlášen nový, aby obě družstva měla šanci opravit své chyby správně. Tentokrát se více zadařilo Polákům, což pochopitelně rozhořčilo Aleu, nicméně za daných okolností bohužel nebylo jiné řešení. Co k tomu dodat… byla to hodně nepříjemná situace a najít řešení, které by vyhovovalo oběma poškozeným družstvům, bylo prakticky nemožné. Za sebe k tomu mohu dodat jen tolik, že stát se tohle některému z našich družstev, navrhla bych úplně stejný postup, tj. opakování rozběhu v nezměněných sestavách.

Další rozběhy již naštěstí probíhaly bez problémů tak, jak jsme zvyklí. Alea-tým naděje se v závěrečném závodě útěchy opět utkala nejen s polskými The Borders, ale i s druhým českobudějovickým družstvem – Alea-tým snů. Nastala tak docela zajímavá situace, neboť někteří lidé byli členové obou zmiňovaných družstev. Obě družstva nakonec vzala situaci s humorem a ač byla Alea-tým naděje silnější, nechala Aleu-tým snů rozběh vyhrát. Jo jo, bylo to moc pěkné :-).

Čím více se blížil turnaj ke svému závěru, tím méně chyb dělali polští The Borders (alespoň tak se mi to zdálo). Stabilně si troufali i na těsné střídačky a celkově dělali svými výkony dobrý dojem.

Ani nováčci na naší flyballové scéně – Věkoše HK – nedali svým soupeřům jen tak něco zadarmo. Občas sice některý z jejich psů zaváhal, ale na to, že šlo o jejich vůbec první turnaj, počínali si skoro jako opravdoví profíci. Tedy až na jejich nabíječe Lucku, která sice zodpovědně plnila funkci boxového rozhodčího, v momentě, kdy hlídala mě jako nabíječe, to však občas brala až příliš vesele… :-))

Družstvo Hop Trop Sprinters se v Brně představilo v trochu jiné sestavě, než na svém prvním turnaji (no, snad už to bude sestava definitivní!), všichni se snažili, co jim síly stačily (kromě Flerátka, které bylo čerstvě po hárání a mělo ještě hlavu v oblacích) a na výsledcích to bylo znát.

Smůla však nepřestala provázet Prágy – nejen že do Brna dorazili coby pětičlenní, ale po dopoledním běhání začala kulhat i jedna z jejich opor, borderka Fesinka, takže zbývali už jen čtyři psi…. Ke vší smůle navíc Prágové prohráli rozběh s Hop Trop Sprinters (ale jen kvůli chybám svých psů, protože časy měli jinak i se dvěma malými psy v sestavě doooost slušné a se Sprintery rozhodně srovnatelné!), v pavoukovi spadli někam dolů a já už pomalu padala do mdlob: „Tolik rozběhů navíc…se čtyřmi psy… to nevydrží…“ a bylo mi jich všech moc, moc líto, ale Prágové opět ukázali, jak bojovného ducha mají a jejich odhodlání nevzdat se bylo po zásluze odměněno. Probojovali se až do semifinále, kde se podruhé potkali se Sprintery, a tentokrát v poměru 2:0 zvítězili (no dyk to říkám, že ty časy byly přinejmenším srovnatelné 😉 a ve finále se utkali s favority tohoto turnaje, družstvem Hop Trop Dreams. Dreamsové do té chvíle nezaznamenali jediný prohraný rozběh (kapitánčino bububu po prohraném turnaji v Letňanech 😀 zjevně pomohlo a Dreamsové se zase vrátili na svou vítěznou cestu) a i souboj s Prágy, na nichž se už únava projevovala víc než dost, vyhráli. Napínavé finále bylo okořeněno vtipným komentářem jisté nejmenované Markéty K., která zpočátku vítěze každého běhu nazývala Hop Trop Sprinters :-D, a pak, když zjistila, že tady opravdu Sprinteři neběží, už byla jména družstev OK :-)). … se jí někteří hihňali, místo toho, aby se iniciativně ujali osiřelého mikrofonu… fakt nemůžu zároveň pískat i komentovat :-(, a finále turnaje bez komentáře je na draka… Hop Trop Sprinters obsadili třetí místo, čtvrté vybojovali Věkoše HK, páté polští The Borders, šesté místo Alea-tým snů a sedmé Alea-tým naděje.

Sláva vítězům, čest poraženým. Zvládli jsme to a stálo to za to. Když jsem pak zpracovávala výsledky Purina DOG CHOW Cupu, s potěšením jsem koukala, jak českých flyballových družstev přibývá… rovných jedenáct… tak jen tak dál :-). Uvidíme, kolik se jich sejde na blížícím se mistrovství republiky… moc doufám, že se na tu desítku dostaneme! 

D.V.+M.V.


Trmický míček, Trmice – 26. 8. 2007

 aneb

zase jedna příjemná neděle v Trmicích

Článek Diany Vyskočilové doplněný poznámkami Míly Vrbové(kurzívou). 

Léto je na flyballové turnaje opravdu úrodným obdobím. Neuplynul ani měsíc od našeho flyballového řádění v Brně a už tu byl další flyballový turnaj, tentokrát v Trmicích u Ústí nad Labem. Turnaj zvaný „Trmický míček“ pořádaný členy trmických flyballových družstev Lavina a Pendolino oslavil letos již své druhé narozeniny. Loňský ročník nás mile překvapil svou příjemnou atmosférou, dobrou organizací a v neposlední řadě i skvělým občerstvením pro rozhodčí :-)). Jaké to však bude letos, mohli jsme jen hádat… No, odhady byly vesměs VELMI optimistické :-).

Když jsme s Mílou v neděli ráno dorazily na místo, přivítaly nás postavené a oplocené dráhy, velmi zaměstnaní pořadatelé a flyballáci, co tam dorazili buď těsně před námi, nebo již den předchozí. Poslední zmiňovaní pravili, že večer byl prý opravdu vydařený, hodně se zpívalo, a i když spát se nešlo zrovna brzy, většina z nich vypadala vesele a odpočatě ;-).

Veterinární přejímka probíhala intenzivně, leč stejně se u ní neustále tvořila fronta – na otázku, proč to tak dlouho trvá, měla Eva Bertová jasnou odpověď: „To víš, tady se i osahává…“ Paní veterinářka kromě kontroly očkovacího průkazu totiž neváhala a každého psíka si prohlédla i osobně. Paní veterinářka byla opravdu vynikající, neboť se jí podařilo vyděsit i moji Ginnunku, která jinak miluje všechny lidi (včetně veterinářů). Ten nenadálý hmat, který na malého pudlíčka (a zřejmě nejen na něj) použila, vypadal docela zákeřně :-(.

Moje naivní představa, že když ten turnaj tentokrát nepořádáme my, ale trmičtí, tak že by to mohlo být třeba trochu klidnější, vzala už ráno za své a já tradičně poklusem utíkala tuhle rozvěsit rozpisy rozhodčích, pak honem za Milanem, rozdat trička, zpátky rychle k měření… svého ubohého Alpíka jsem nechala čekat u veterinární přejímky s tím, že se pak pro něj někdy vrátím ;-). Hele, nefňukej, stejně už všichni vědí, že kdybys neměla na turnaji co dělat, byla bys totálně nešťastná ;-). Po „prezentaci“ družstev, schůzce kapitánů atd. bylo vše připraveno a turnaj mohl být zahájen. Na vysvětlenou: pořadatelů, kteří dodnes nepochopili, že prezence (=zjišťování přítomnosti) není totéž jako prezentace (=předvádění něčeho) je v ČR stále ještě víc než dost J, a trmičtí jsou zatím mezi nimi ;-).

Počet účastníků byl zde letos rekordní – oproti loňsku přesně dvojnásobný! Osm flyballových družstev bylo rozděleno do dvou divizí, každá čítala čtyři družstva. Týýý brďo, ta Diana umí tak úžasně počítat! Absolutně nechápu, jak mohla mít ve škole problémy se zkouškou z matematiky :-). Do první divize byli zařazeni Hop Trop Dreams, Hop Trop Prague, Hop Trop Sprinters a Lavina; druhou divizi tvořilo družstvo The Rebels I, Alea-tým naděje, Nimbus Hop Trop a Pendolino. Bylo domluveno, že dopolední závod Každý s každým (Round Robin) se při tomto počtu družstev poběží na tři běhy, aby i družstva, která pak odpoledne poběží jen dvakrát, neměla pocit, že si tady vůbec nezaběhala ;-). No já ještě navrhovala, aby se odpoledne běhalo na tři vítězné běhy, právě aby si všichni dostatečně zaběhali, ale to už neprošlo (tedy kromě finále). Fakt je, že ti, kdo došli až do finále, toho měli i tak dost. Komentátorské pozice se protentokrát více či méně dobrovolně ujala Pavla, naše skvělá maďarská překladatelka z trmického soustředění :-). Míla totiž pískala, závodila a kapitánovala zároveň, takže stíhat ještě komentování při tom všem mnohdy ani při nejlepší vůli opravdu nešlo (no, ve většině případů by to i šlo, jak už se ukázalo v minulosti, ale opravdu nemusím dělat všechno, nemluvě o tom, že Pavla je velmi šikovná, tak proč ji tím nepověřit, že…) a Markétu K. jsme neangažovali jen z toho důvodu, že rovněž závodila a taky by toho měla moc…:-)) On to byl z její strany tentokrát spíš POKUS o závodění, pak jí to bylo zbytkem rodiny zakázáno, aby se nám nenarodil nový flyballák přímo na dráze :-D. Ale psychickou podporu družstvu poskytovala o stošest ;-).

Dopoledne bylo plné rekordů i nečekaných překvapení. Rekordy padaly především v první divizi, kde se velmi zadařilo Prágům. Ti v rozběhu proti Sprinterům zaběhli svůj nový rekord 18,72 sekundy, který se zároveň stal nejlepším časem turnaje vůbec. Ani Sprinteři se však nenechali zahanbit, v rozběhu proti Lavině zlepšili svůj dosud nejlepší zaběhnutý čas až na 19,87 sekundy a tím se poprvé ve své historii dostali mezi devatenáctková družstva. A do třetice všeho dobrého – hádejte, kde byl posledním rekordmanem tohoto dopoledne? No přece družstvo Lavina :-)). Jeho nový rekord teď činí 19,69 sekundy. Vítězi dopoledního klání dle bodů za vítězství a prohry se stali se čtyřbodovým náskokem Hop Trop Prague, za nimi skončilo družstvo Lavina se stejným počtem bodů, jako Hop Trop Sprinters, ale s lepším časem, třetí tedy byli Sprinteři a čtvrtí Hop Trop Dreams.

S družstvy druhé divize to bylo zajímavé ještě předtím, než turnaj vůbec začal. Jen málokteré se totiž bohužel mohlo pochlubit svou plnou, zářící sestavou – Alee chyběli dva členové jejich nejsilnější sestavy, s Nimbusy nakonec nemohl přijet jeden z jejich startovních psů (no ale nakonec měli velmi zdatného náhradníka!) a ani Pendolinu nebylo asi moc do zpěvu, neboť ti závodili pouze jako čtyřčlenní. Jediným družstvem, které dorazilo ve své kompletní sestavě, byli The Rebels I. Nicméně druhá divize je často mnohem více o radosti z běhání (i když vyhrát chce samozřejmě každý, to je jasné 😉 ), takže většina družstev nebrala své „handicapy“ jako nenapravitelnou tragédii a snažila se i tak předvést to nejlepší, co umí.

„Oni tam řeší nějaké 0,2 sekundy na střídačkách, zatímco my jsme rádi, že po běhu máme stejný počet psů, jako před během,“ komentovala Eva Bertová stav na dráze ;-). Pravda byla, že hned v prvním rozběhu Nimbusů se Evina Berta nečekaně rozhodla, že ten míček, co proti ní nese Kitrinka, bude prostě její… ale jinak se holky mají docela rády :-).

První pozici v dopoledním závodě nakonec uhájili Rebelové, druzí (jen o dva body horší) byli Nimbusové, třetí skončilo Pendolino a čtvrtá Alea.

Po náročném dopoledni následovala polední přestávka. „To je skvělé, že tentokrát nemusíme dělat rozpisy,“ radovaly jsem se s Mílou :-). Humor mě však trochu přešel ve frontě na oběd, kde jsem se těšila na skvělý segedínský guláš (jediný z rodiny gulášů, který můžu). Fronta však pořád stála a stála, kolem se rozdávaly polévky, rajská atd. a můj guláš nikde. Kristýna, která stála za mnou a rovněž toužila po tom samém, demonstrativně držela lísteček s nápisem „SEGEDÝN“ tak, aby paní z kuchyně chodící okolo jasně viděla, co bychom rády, ale ani to nepomohlo. „Příště si vezmu transparent,“ komentovala to zklamaně Kristýna. Nakonec jsme se však přece jen dočkaly :-). I já jsem se svých suchých rohlíků nakonec dočkala – nějak mi totiž nebylo od předchozího dne volno a trmický jídelníček bohužel tentokrát nebyl zrovna dietního typu, takže jsem byla ráda, že jsem ráda. Místní mi sice doporučovali jogurt, ale to byl VELMI průhledný pokus o likvidaci konkurence.

Polední pauza utekla jako voda a odpolední závod Na dvě prohry (Double Elimination) byl tady. Hned v prvním rozběhu výrazně zabojovali Dreamsové, čehož bohužel zalitovali Prágové, kteří tímto měli jednu prohru na svém kontě. „Proč voni nikdy nedělaj chyby, když běží proti nám?“ rozčilovala se Martina Jimová. Že jsou však Prágové velcí bojovníci, kteří se nenechají jen tak zastrašit, věděli jsme již z dob dřívějších… Zatímco tedy dole v pavoukovi Prágové statečně bojovali, nahoře probíhalo vítězné tažení Sprinterů ;-). Porazili Hop Trop Dreams (no, buďme objektivní a přiznejme, že se Dreams svými chybami porazili sami… Sprinteři „jen“ odběhli čistě a tak rychle, jak jim nožičky dovolily, a hlavně udrželi nervy na uzdě 😉 a bez ztráty jediné kytičky došli až do finále, kde čekali na svého soupeře. Budou jím Hop Trop Prague nebo Hop Trop Dreams? Štěstí se tentokrát obrátilo k Prágům čelem a Dreamsové tímto končili na třetím místě. Jimová se dočkala a Dreamsové konečně chybovali i v rozběhu proti Prágům 🙂 ). Duel Prague & Sprinters byl napínavý až do konce… První finále s přehledem vyhráli Prágové, protože však Sprinteři měli tímto jen jednu prohru, uskutečnilo se finále druhé, které mělo rozhodnout. Po jeho prvních dvou bězích bylo skóre 1:1… pak už ale Hop Trop Prague nedali svým soupeřům šanci a zbývající dva běhy dotáhli až do vítězného konce. Bylo to nervy drásající, ale krásné :-). A taky fyzicky náročné… přála bych to zažít každému, kdo si myslí, že flyball je sport pro lenochy. Vítězem první divize se tedy stali Hop Trop Prague, druzí skončili Hop Trop Sprinters (teda my máme TÁÁÁK dobrý družstvo! 🙂 ) , třetí Hop Trop Dreams a čtvrtá Lavina.

Ani ve druhé divizi nebyla o adrenalin nouze. The Rebels I si hned v prvním rozběhu  vylepšili svůj rekord na 20,80 sekundy a bez jediné prohry se dostali až do finále. Cesty ostatních družstev už byly klikatější. Nimbusové ve svém prvním rozběhu s přehledem porazili Pendolino, v dalším rozběhu však podlehli Rebelům, stejně jako Alea. Alea vyřadila Pendolino a čekal ji boj o postup do finále právě s Nimbus Hop Trop. Alea byla rychlejší a v prvním běhu nechybovala,ve druhém však ano… ale Nimbus také a po dramatickém rychloopravování si nakonec postup vybojovala právě Alea. Nimbusové tedy skončili celkově jako třetí. Finále pak jasně vyhráli The Rebels I a Alee připadlo místo druhé.

Chvilku po třetí hodině zazněl poslední hvizd hlavního rozhodčího. Bylo doběháno. Čekalo nás závěrečné vyhlášení, které se uskutečnilo se vší slávou. Na družstva čekaly krásné poháry, medaile a spousta cen od sponzorů, nabíječi dostali originální cenu v podobě věnce buřtů (Babsinka byla z toho mého celá pryč :-)) a byl vyhlášen i nejrychlejší pes celého turnaje, kterým se zcela překvapivě stal kříženec Jim z družstva Hop Trop Prague ;-). Jestli se správně pamatuju, tak Jim ještě korunu nejrychlejšího psa turnaje nikomu jinému nepůjčil, i když už mu podruhé dost dýchal na záda Attila.

Turnaj byl u konce. „Jak to, že i tady odjíždíme zase poslední?“ podivila se Míla, když jsme dorazily k osamocenému autu. … jsem si prostě naivně myslela, že když to nepořádáme, vypadneme dřív, no… Co já vím… možná právě proto, abychom si ten turnaj užily až do úplného konce, protože tenhle za to opravdu stál. Trmický míček opět nezklamal jak svou organizací, tak skvělou pohodovou atmosférou. Jen to občerstvení pro rozhodčí, co tam bylo tak krásně připravené, jsem ani neměla čas ochutnat ;-). Aspoň na mě něco zbylo, vloni jsi mi to všechno snědla :-D. Nebo to byly škrkny? ;-). 

D.V.+M.V.


mistrovství ČR ve flyballu, Mladá Boleslav – 9. 9. 2007

aneb Adrenalin pod velkým stanem

 Článek Diany Vyskočilové doplněný poznámkami Míly Vrbové (kurzívou). 

Těsně předtím, než jsem v sobotu lehce po poledni vyrazila na autobusovou zastávku a dále pokračovala směr Malešice a Mladá Boleslav, jsem našla v nepřijatých hovorech Míšino číslo. Vyděšená, co hrozného se stalo (a jako že před každým turnajem se dějí jen ty nejhroznější věci), jsem jí hned volala zpátky… a bylo to tady.

„No představ si, Dasty onemocněl a nemůže běhat… tak volám Dreamsům a Lucinka, že Daneček od rána zvrací… tak to volám Alence a jak spolu mluvíme, tak Áťa v tom okamžiku tak divně zakulhal…“ líčila mi Míša ztrátu jednoho psa ze Sprinterů a náhlý rozpad Dreamsů během sobotního dopoledne.

A já se jen modlila, aby už další podobné zprávy nepřišly a co se mohlo urovnat, to se do neděle urovnalo. Je opravdu zvláštní, jak mnozí flyballoví psíci jsou nejzdravější v zimě, tj. mimo turnajovou sezónu, a s každým blížícím se turnajem přicházejí nejrůznější komplikace… nejen kulhání, ale také hárání, pokousání jinými psy, různé nevysvětlitelné záchvaty kašle apod. To aby zřejmě všechny ty turnaje byly ještě napínavější.

I ke mně po ránu přilétla ta veselá zpráva, sotva jsem ráno zapnula mobil: „Ahoj, mám super zprávu hned po ránu – volala Lenka, že jede od veta. Dasty má kromě průjmu ještě psincák, tudíž zákaz sportu. Míša domlouvá rozběhy s Dreamsama, Tara naštěstí nehárá a my snad dopoledne porodíme. Markéta“

V té chvíli nezbylo než pustit z hlavy všechny obvyklé sprinteří a dreamsové sestavy a začít vymýšlet nouzovou variantu. Odkudsi hluboko z paměti se mi navíc okamžitě vynořila vzpomínka na„psincákovou pohromu“, která postihla Lavinu vloni těsně před mistrovstvím, a mně nezbývalo než se v duchu modlit, aby byl Dasty opravdu jediný, koho tato zákeřná choroba letos složí. Dalším uklidněním bylo, že Markéta měla rodit „jen“ papilonku a byla tu určitá naděje, že na mistrovství nakonec dorazí… bohužel se postupem času ukázala jako lichá L.

Čtvrté Mistrovství České republiky ve flyballu rozhodně napínavé bylo. Ale nepředbíhejme a vezměme to hezky pěkně od začátku ;-).

Veselé přípravy

S Mílou jsme dorazily na mladoboleslavské výstaviště chvilku po půl čtvrté, kde na nás už čekali naši milí pomocníci – Petra a Zbyněk Chalupníčkovi, Lucka a Míša – kteří pilně zapracovali na oplocení celého ringu (umístěného pod osvědčeným velkým stanem… slyšíte, jak Semyšák skřípe zuby? 😀) a právě přinášeli židle a stoly. „Proč sem vlastně jedeme, když to zvládli bez nás?“ napadlo mě při prvním pohledu na prostor, kde už se skvělo víc než jen základ drah. Pravda, naměřeno ještě nebylo, tak jsme se nakonec tak úplně nenudily ;-).

No, abych učinila spravedlnosti zadost, přiznám se, že tímto okamžikem jsem se rozhodla koupit Míle k Vánocům jako dárek navigaci, protože ať se jako navigátor snažím, jak se snažím, až nepříjemně často se mi stane, že mě některá z odboček zaskočí a my pak lehce (a někdy i těžce) bloudíme, a to i ve městech, o kterých si myslím, že je znám… 😉 Úplně nejhorší je, když mi Diana oznámí, že ví PŘESNĚ, jak se tam dostaneme… to je 100% záruka bloudění :-D. A o Boleslavi bohužel ještě navíc prohlásila, že ji zná a na výstaviště tou „zadní“ cestou trefí, protože tam jezdívala vystavovat… 😉

Ale zpátky k přípravě drah. Základem bylo umístit boxy na co nejrovnější místo…

Já: „To je úplně rovný…ten hrb.“ :-))

A pak už se mohlo vyměřovat, pískovat, seřizovat boxy…

Já: „To je ta neseřízená díra,“ řešila jsem v rámci seřizování nového sprinteřího boxu.

A Lucka hned podezíravě: Ty máš neseřízenou díru?“ 😉

Pěkný pohled byl i na Míšu upevňující sítě, když se do nich lehce zamotala…

Míša: „Jsem jako rybička… Copak vypadám jako kapr? Nebo jako pulec?“

A opět Lucka: „Z toho jsi už krapet vyrostla, ne?“

Netrvalo dlouho a vše bylo připraveno na nedělní závodní klání. Když jsme odjížděli, volala mi ještě Miluška z Laviny („Mám tu nepřijatej hovor od Milušky,“ podivila se Diana, sotva sáhla na mobil… a ve mně by se krve nedořezal. Zase další psincáková katastrofa v Trmicích? :-O), že jejich Míše, která měla dělat startovní rozhodčí, je špatně a že tedy nepřijede. No, je to blbý říkat, ale v té chvíli se mi ulevilo, že je to „jen“ Míša a ne rovnou celé družstvo. V duchu jsem se už tedy připravovala, jak večer ještě trochu překopu rozpisy rozhodčích a doufala, že to bude už opravdu to poslední, co budeme muset v listinách měnit a přepisovat. V rozhodcovských listách to opravdu byla poslední změna, ale ve výsledkových rozhodně ne… těch nemocných psovodů se tentokrát vyrojilo neobvykle mnoho.

Den D

Nedělní ráno bylo zatažené a chladné… tak strááášlivě chladné, že jsem na sebe po příjezdu navlékla úplně všechno, co jsem měla, až nebylo sprinteří tričko ani vidět. Na výstaviště se postupně sjížděli flyballáci a probíhaly poslední přípravy. S Renčou a Tamarou dorazily i bariéry za boxy.

„Kdybych se na dráze náhodou složila, tak z toho nedělejte vědu,“ uklidňovala (nebo spíš naopak děsila) nás pak Renča. „Opravdu to neznamená, že jsem skonala… i když ten titulek: „Skonala na Mistrovství republiky“… konečně bych byla slavná!“ dodala s nadějí v hlase :-)).

Devět přihlášených družstev bylo rozděleno do dvou divizí. Družstvy první divize byli letňanští Hop Trop Dreams, Hop Trop Prague, Hop Trop Sprinters a trmická Lavina, družstvy druhé divize pak pražští The Rebels I, českobudějovická Alea-tým naděje, letňanští Nimbus Hop Trop, mladoboleslavští Adrenalin Flyers (dříve A-team) a kombinované družstvo Alea a mix. Všechna družstva kromě Sprinterů, kde chyběl výše zmiňovaný Dasty, naštěstí dorazila v plné psí sestavě. Ty lidské sestavy měly docela slušné trhliny.

Slavností zahájení proběhlo opravdu se vším všudy – s nástupem všech družstev, se státní vlajkou, hymnou i proslovem předsedkyně Flyball Clubu České republiky :-). Ale že máme veselou předsedkyni, co? 😎

Jak se běhalo dopoledne

Dopolední rozběhy první i druhé divize se konaly v duchu Round Robinu (Každý s každým) – „Zdendo, poď, zas bude každej s každým,“ zaradoval se v jedné přestávce Tomáš, a řekla bych, že to nemyslel tak úplně v duchu flyballových pravidel… – který se v první divizi běhal striktně na tři běhy, ve druhé na dva vítězné. V první divizi se bodově velmi zadařilo Hop Trop Dreams, druzí skončili Hop Trop Prague, třetí Lavina a čtvrtí Hop Trop Sprinters. Rozběh, ve kterém se spolu utkala první dvě zmiňovaná družstva, byl opět strhující – Hop Trop Dreams v něm zaběhli čas 18,43 sekundy, tj. jen těsně nad současným národním rekordem a Hop Trop Prague si vylepšili svůj rekord o jednu setinu na 18,71 sekundy.

Ve druhé divizi na prvním místě skončili The Rebels I, druhá byla Alea-tým naděje, o pouhé dva body za ní na třetím místě Nimbus Hop Trop, čtvrté bylo družstvo Alea a mix a pátí Adrenalin Flyers. A rekordy padaly i zde – The Rebels I si polepšili na 20,47 sekundy, Nimbus Hop Trop poprvé ve své historii zaběhli čas pod 23 sekund, a to ne jen tak ledajaký – když už, tak rovnou 22,56 sekundy (jo, jo jo! :-)) a Adrenalin Flyers se zlepšili na 24,14 sekundy.

O drobné zpestření se v řadách Nimbusů postarala Šiva, která se těsně před svým prvním startem na MČR stihla vyválet v tom, co začíná na h…. (to bylo pro štěstí! :-D) a v obecenstvu mě pobavil jeden divák, když znalecky okomentoval chybnou střídačku slovy: „Oni zkazili předávku…“ :-)) Je pravda, že Berta se v Trmicích o předávku s Kitrinkou snažila, ale nějak nebyla pochopena :-D.

V polední přestávce se většina flyballáků pustila do oběda, já se ponořila do výsledkových listin a všech těch papírů… a najednou koukám, na osamocené dráze stále stojí vzorně v pozoru za naším boxem nimbusí nabíječka Tamara! Ano, tak oddaného máme nabíječe… 😀

Adrenalin stoupá…

Odpoledne čekal na družstva závod Double Elimination (Na dvě prohry), kde již šlo opravdu do tuhého. V první divizi se běhalo hned od začátku na tři vítězné běhy, což dávalo družstvům daleko více naděje zvrátit výsledek rozběhu, než kdyby se běhalo na dva vítězné, kde mnohdy bývá rozhodnuto docela rychle. Musím říct, že mě mile překvapilo, jaká dramata se nám z toho v té chvíli vyvinula… a právě kvůli nim ten flyball tooooolik miluju! 🙂 Roli favoritů této divize záhy převzali Hop Trop Prague, i když ani zde nebylo o infarktové běhy nouze, ale Prágové nakonec vždy vyšli ze souboje vítězně. Hop Trop Dreams utrpěli jednu porážku právě od Prágů, ale v dalších rozbězích vše napravili a probojovali se až do finále. Komu finále uniklo, byli Hop Trop Sprinters, kteří skončili na konečném třetím místě (ale s novým rekordem 19,73 sekundy), čtvrtá byla Lavina. Vždyť by bylo nefér, kdyby se Sprinteři dostali až do finále, když se pro ně dva Dreamsové obětovali… Míša s Baruškou za ně běhala do roztrhání těla a Lucka nabíjela, místo aby pouštěla Terryho… ne ne, to jsme jim nemohli udělat 😉 Finále v podání Hop Trop Dreams a Hop Trop Prague pak skončilo přesně opačně, než tento samý duel minulý rok, předminulý rok, předpředminulý rok… a HOP TROP PRAGUE SE POPRVÉ STALI MISTRY ČESKÉ REPUBLIKY VE FLYBALLU! A aby toho nebylo málo, ještě si zaběhli svůj nový rekord 18,69 sekundy – v posledním rozběhu celého turnaje! Hop Trop Dreams tentokrát zůstala pozice druhá, ale krásná.

Závod Double Elimination druhé divize se vzhledem k počtu družstev běhal na dva vítězné běhy a až samotné finále na tři vítězné.

Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy se naše unavená Šivuška u boxu začala mnohem více zajímat o nabíječku Tamaru než o návrat zpátky právě ve chvíli, kdy druhé družstvo mělo chybu a nám stačilo jen čistě doběhnout… prostě tam jen tak stála s tím míčkem a vybavovala se s Tamarou… :-)) „Dáš mi ještě jeden?“ ptala se. a Tamara NIC! Aneta Šivová řvala, já vyletěla ze své kapitánské pozice u čáry do rozběhového prostoru a řvala na Šivu taky… a nakonec se to povedlo a my rozběh s Aleou-týmem naděje vyhráli, nicméně nervy to byly neskutečné ;-).

„To byl takový adrenalin! Myslím, že jsem musela být červená, jako hoptropí vesta… „ komentovala to pak Aneta. Za sebe mohu říct, že vidět se, co jsem tam v tu chvíli dělala, asi bych jen nevěřícně kroutila hlavou…ale stálo to za to :-)).

Stabilními výkony si postup až do finále vybojovali The Rebels I, o pozici druhého finalisty se spolu utkali Nimbus Hop Trop a Alea-tým naděje. Podruhé se už však Nimbusům Aleu porazit nepovedlo, takže to pro ně znamenalo konečné třetí místo. Na čtvrtém místě skončila Alea a mix a pátí Adrenalin Flyers, kteří se ještě o kousek zlepšili a jejich nový rekord činí 24,03 sekundy. Škoda, že měla takovou smůlu a začalo jim to opravdu klapat až v samotném závěru turnaje… výkony, které předváděli, byly o notný kus lepší než ty letní a po většinu času byla opravdu radost se na ně dívat. Finále tentokrát nebylo jen jedno, ale uskutečnilo se i druhé. The Rebels, kteří do té doby neměli jedinou prohru, v prvním finále totiž Alee podlehli… a stalo se tak nakonec i v tom druhém, takže celkovým vítězem druhé divize se stalo družstvo Alea-tým naděje.

Je doběháno

Závěrečné vyhlášení proběhlo (stejně jako zahájení) s velkou slávou – všichni obdrželi ceny od Puriny, vítězové pak krásné poháry, diplomy a medaile. Viděli jsme mnoho nádherných výkonů a zažili nezapomenutelnou atmosféru významného turnaje. A mně nezbývá než si jen tiše přát, aby stále se zlepšující výkony našich družstev a s nimi rostoucí ambice tohle všechno nepohřbily tak, jako se už stalo v mnoha jiných sportech. Byla by to nesmírná škoda, protože i když to tak možná v té vší slávě na první pohled nevypadá, tak ta čistá radost z flyballu je právě tím nejcennějším, co vůbec máme. Snažme se tedy, ať nám co nejdéle vydrží – tak krásný sport jako flyball si to jistě zaslouží. A snažme se o tom jen nemluvit a vzletně nepsat do časopisů, ale také se podle toho doopravdy chovat.

D.V.+M.V.


O budějovickou tlapku, České Budějovice – 13. 10. 2007

Článek Diany Vyskočilové doplněný poznámkami Míly Vrbové (kurzívou). 

Tak odkud začít… Asi nejlépe od toho brzkého ranního vstávání, které již předem děsilo nejednoho z nás, nicméně jak správně podotkla Míla, když budějovičtí jedou k nám do Letňan, nejsou na tom o moc lépe… a co teprve když jedou do Trmic, to aby opravdu vyrazili den předem. S tím, jak jsme doposud většinu turnajů pořádali my, jsme si zvykli mít to vždycky za bukem, zatímco tentokrát to bylo málem přes hory, přes doly, mé zlaté parohy . Aneb jak říká klasik Jára Cimrman, v Českých Budějovicích by chtěl žít každý, ale – jak dodávám já – jezdit tam nechce nikdo . Alespoň soudě podle reakcí některých závodníků.

Turnaj v Českých Budějovicích měl, jako jediný z letošních turnajů, svoji premiéru. Všichni jsme dostali popis cesty na českobudějovický cvičák, který nás však nikterak neuklidnil (ba dokonce nám ani příliš nepomohl v orientaci, protože údaj typu „když najedete na okruh“ ve mně vyvolával otázky „a kde ho, proboha, najdu?“, případně „on je v Budějovicích nějaký okruh?“) , takže byl pro jistotu domluven sraz u výstaviště, kam většina cestu znala (kromě Ály, kterou jsem tam raději navedla já), odkud nás pak měla odvést Martina (ne  Jimová, ale místní Martina Rozárková). Od výstaviště jsme tedy jeli jako dlouhá kolona vypadající téměř jako nějaká flyballová delegace. Ani tak jsme se malému bloudění nevyhnuli, resp. i Martina Rozárková se musela v jednu chvíli ujišťovat, že jedeme správně. Ovšem stejně není nad to bloudit hromadně ). Rozhodně souhlasím, byl to moooc pěkný zážitek! Hlavně ten pocit ÚLEVY, že nemusím čekat, kam mě Diana zase zavede a že je to tentokrát na někom jiném, byl skvělý . Jsem vážně zvědavá, jestli mi Ježíšek letos opravdu přinese tu navigaci… .

Po příjezdu na místo jsme založili hoptropí tábořiště a malý raut mohl začít . „Zatím mě to tu baví,“ konstatovala spokojeně Šárka s buchtou v ruce.

Ještě upřesním, že překážky zde použité byly naše, neboť tento turnaj byl rovněž počítán do letošního Purina DOG CHOW Cupu… což nějak nedošlo Martině Jimové, která se po chvíli s naprostou nevinností zeptala: „Ty překážky jsou naše?“ A aby toho nebylo málo, přidala se Kristýna Leová s prohlášením, že je přece ještě spolu nakládaly… Nakonec se ukázalo, že ani jedna z nich nebyla na čtvrtečním tréninku a ono nakládání překážek se týkalo MČR v Mladé Boleslavi . No co, turnaj jako turnaj, né? Skoro furt se něco nakládá… A když už jednou nakládám překážky, je třeba dávat tuto zásluhu k lepšímu po celý zbytek roku .

Hezké tábořiště měli i členové hradeckého družstva, nově pojmenovaného Pink Pirates. Ano, opravdu závodili v pirátských šátcích a růžových tričkách… . Dokonce i jedny žůžovoučké rukavičky jsem tam zahlédla… Jen ty zelené mikiny jsem moc nepochopila, i když ne že by nebyly hezké! 

 Celkem dvanáct flyballových družstev bylo rozděleno do tří divizí. V první divizi se „překvapivě“ ocitla družstva Hop Trop Dreams, Hop Trop Prague (ti byli oslabeni o své dvě opory, a tudíž pouze čtyřčlenní), Hop Trop Sprinters (pětičlenní), ve druhé Alea-tým naděje, The Rebels I, Pink Pirates a Nimbus Hop Trop (se dvěma nováčky – pipalonem Timečkem a borderkou Deenem v sestavě). Třetí divizi pak tvořila družstva Alea-Dálava tým, Alea-tým XXX, Alea-tým snů a Pendolino. Dopoledne nás čekal závod Round Robin na tři běhy, odpoledne Double Elimination na dva vítězné a finále na tři vítězné běhy. Pro úplnost ještě zmíním, že ve třetí divizi bylo povoleno běhat se psem až k boxu či mít na dráze pomocníka za penalizaci tři vteřiny.

Budějovičtí pořadatelé připravili dráhy a nás zaujalo EJS… nevěřila jsem tomu, ale bylo to tak… použito bylo vůbec první EJS, které u nás bylo vyrobeno a které mají ve svém vlastnictví právě družstva z Českých Budějovic. Nic proti němu, ale pravdou je, že toto EJS proti těm modernějším má řadu docela podstatných nevýhod, na které v průběhu turnaje naráželi jak kapitáni družstev, tak startovní rozhodčí, i téměř všichni závodníci. Například když se nedalo identifikovat, ke které dráze patří ono akustické hlášení chyby, které se právě ozvalo, a když s chybnou střídačkou na jedné dráze dost výrazně probliklo i bílé chybové světlo na druhé dráze, kde byla střídačka očividně v pořádku. Chybějící, resp. nefunkční počítač, byl proti tomu jen drobná legrácka, která trápila tak maximálně ty, kdo si právě zaběhli svůj rekord . Co nás však překvapilo ještě víc, byla vzdálenost obou drah, která byla o poznání menší, než na jakou jsme zvyklí na jiných turnajích. Chápu, že pořadatelé to takto museli udělat vzhledem k délce svých bariér za boxy, z pohledu závodníka a rozhodčího jsem se však často bála o bezpečnost psů i lidí pohybujících se v hodně těsném rozběhovém prostoru, nemluvě o tom, že i zkušení psí závodníci s tím měli na dráze docela problémy. Největší hrůzu z toho asi měli majitelé Parsonů , mnozí z nich oprávněně. Určitě nejen mně se na červené dráze párkrát přihodilo, že jsem přes hlavní rozhodčí neviděla ani na semafor, ani na náš box, a z velké části ani na naši dráhu. Postavit to takhle na našem turnaji, byl by určitě oheň na střeše a zase bychom si vyslechli něco nelichotivého o hnusnejch Pražácích… jenomže jsme byli v Českých Budějovicích, takže to bylo OK. 

Dopolední běhy nepostrádaly napětí a nečekané situace. Několik úvodních rozběhů třetí divize, kterou jsem pískala coby startovní rozhodčí, vypadalo trochu jako ta flíbal šou, kterou pořadatelé plánovali na druhý den ), nicméně většina pejsků se  po čase srovnala a byly k vidění i docela hezké výkony. V první divizi se rovněž děly věci… Šárka po vyslání Sáry na dráhu provedla vzorné „lehni“ před branami, (to mi nějak uniklo, já viděla jen Kačku Jackinkovou, která udělala „sedni“), Jimík si poprvé v životě zarazil do boxu míček a vůbec nejlepší byl kapitán Zdeněk, který přikázal Lence s Dastym opravit chybu, kterou měl on s Ninjou… no jak se zdá, někdo má i na tohle lidi ). Důležitější však bylo, že v jednom z rozběhů si Dastík vybojoval FLY 19 a Hop Trop Sprinters zlepšili svůj rekord na 19,49 sekundy. To byla vážně povedená taškařice… od rána jsme se Sprintery dřeli jako koně, aby tam ta devatenáctka spadla, tlačili střídačky na minimum, a ono furt né a né se to poddat. A když už se to konečně povedlo a odpoledne jsme běželi jeden běh „na jistotu“, protože měl soupeř chybu, a FAKT jsme nechávali mezery na střídačkách (opravdu, čestný pionýrský, Jimová… já tam OK na střídačce tentokrát neměla!!! ), byla tam ta devatenáctka najednou taky, kde se vzala, tu se vzala…. potvora jedna! To teda nebylo v tom rekordním běhu, ale to snad neva, že o tom mluvím zrovna tady… 

V polední pauze bylo pod hoptropím stanem veselo. Leckdo využil příležitosti a nechal si přivézt pizzu. Ta Kristýnina však daleko více připomínala botanickou zahradu, a tak brzy putovala ke Zdeňkovi. „Už jste někdo viděli pizzu se zelím?“ podivovala se původní majitelka onoho výrobku. I ostatní si vzájemně nabízeli…

Martina Jimová: „Nechceš pizzu?………Já ti dám………..pizzu…….tuhle.“

„Jsem rád, žes to upřesnila,“ konstatoval s úlevou Tomáš.

Mně hodná Míša nabídla nejen pizzu, ale i čaj s medem.

„Ale to jí nemáš zaplácnout pusu, ale péro,“ upozornila ji Kačka Jackinková na prakticky trvalé nebezpečí hrozící ze strany naší kronikářky. Kačka si místo pizzy objednala tortelíny, ale ani ona se tím problémům nevyhnula: „Jak to, že mám v těch tortelínách chlup z borderky? Nebo to není chlup z borderky? Ahááá… pán byl tmavovlasý…“

Tomáš: „Hlavně neplýtvej a olízni ho!“

Bylo docela příjemné trávit polední pauzu v klidu nad jídlem a ne nad rozpisem běhů s párkem v jedné ruce a s tužkou v ruce druhé, ale i tak rychle utekla. Před námi byly odpolední rozběhy, kde již šlo o všechno. Ve třetí divizi se leckde projevila únava psíků, zejména na trmické ovčandě, která si místo běhání několikrát nekompromisně odešla lehnout do auta. Někdy to mají čtyřčlenná družstva opravdu těžké. V opakovaném finále se vítězem nakonec stalo družstvo Alea-Dálava tým, na druhém místě skončilo družstvo Alea-tým XXX, na třetím Alea-tým snů a čtvrté bylo Pendolino.

Ve druhé divizi ve svém posledním rozběhu předvedli moc pěkný výkon Nimbus Hop Trop, kteří nejen že svým soupeřům, družstvu The Rebels I, dali pořádně zabrat a v cíli je dělily od vítězství jen centimetry, ale zlepšili si svůj rekord na krásných 22,44 sekundy! Dobře si vedlo i hradecké družstvo Pink Pirates a nebýt zaváhání jejich startovní borderky, která si v některých bězích hrála na zuřivého teriéra , jistě by bylo velkým adeptem na vítězství. O vítězství této divize se utkala dvojice družstev Alea-tým naděje a The Rebels I… a stejně jako na MČR ve flyballu i zde zvítězila Alea. Jen se to tentokrát obešlo bez opakovaného finále. Třetí skončili Pink Pirates, čtvrtí Nimbus Hop Trop.

A první divize… Kačka Jackinková si v jednom z běhů zahrála na Šárku a její lehni , nene, to bylo sedni ), ale největší hvězdou se stejně stal Áťa. Ten se při zpátečním běhu s míčkem, který mu uletěl za vedlejší dráhu, plynule napojil na dráhu soupeře (byla totiž při cestě) a na ní bezchybně běh dokončil… Něco takového jsem ještě neviděla a myslím, že ani dlouho neuvidím . A co jsem pak viděla já, to si prostě nemůžu nechat pro sebe… Prágové totiž díky Áťovi zaběhli úúúžasný český rekord, který měl hodnotu 17,76 sekundy! ) Nevěřícně jsem zírala na krabičku EJS a vůbec mi v té chvíli nesepnulo, že Attila proběhl prágovskou startovní/cílovou branou o pár metrů dřív než Babsi, finišmanka Prágů, a že tedy vypnul časomíru poněkud předčasně. No tak snad příště, nooooo…

Prvními finalisty, kteří neztratili jediný rozběh, se stali Hop Trop Dreams. … se jim tentokrát fakt dařilo… dopoledne vyhráli Round Robin a odpoledne prošli bez ztráty květinky rovnou do finále. Boj o druhé finálové místo spolu svedli Hop Trop Prague a Hop Trop Sprinters. Ač obě družstva předvedla moc krásné výkony, vítězem se může stát vždy jen jeden, a tím se bylo družstvo Hop Trop Prague. V historii NAFA jsem četla, že se jednou ve finále utkala tři družstva na třech drahách… nemohli bychom to u nás taky někdy zkusit?  

Finále v podání Hop Trop Prague a Hop Trop Dreams bylo opět neuvěřitelně napínavé – i sebemenší zaváhání bylo obvykle právě tím momentem, který rozhodoval. Nevěřila jsem tomu, že by čtyřčlenní Prágové mohli zvítězit, ale ono se tak stalo! A to jak v prvním finále, tak ve druhém… A ještě si zlepšili svůj rekord na krásných 18,54 sekundy, a těch „osmnáctek“ ten den zaběhli opravdu požehnaně. Druhé místo tedy patřilo Hop Trop Dreams, třetí Hop Trop Sprinters a čtvrté družstvu Lavina.

Po vyhlášení výsledků už nezbývalo než sbalit stan, překážky, boxy, míčky… a vyrazit k domovu. Pro nás poslední turnaj letošní sezóny byl úspěšně za námi. Ptáte se, co přinese ta příští? Leckdo již tuší… ale jak to ve skutečnosti dopadne, nechme se překvapit . Ona by byla totiž docela otrava předem vědět, jak to dopadne .

 D.V.+M.V.