Výsledky celoročního poháru 2014

V celoročním poháru Purina ProPlan Cup 2014 se nám letos vedlo velmi dobře. Podařilo se nám umístit opět ve všech třech divizích na medailových pozicích. Oproti loňsku, kdy jsme měli 1x 2.místo a 2x 3. místo jsme to letos vytáhli ještě líp a máme 1.2.a 3. místo….přesněji:

HT PRAGUE – 1. místo v 1. divizi

HT HURRICANE – 12. místo v 1. divizi

HT PANTHERS – 3. místo ve 2. divizi

NIMBUS HT – 2. místo ve 3. divizi
V konkurenci 42 družstev skvělý výsledek. Kompletní výsledky zde.
Všem díky za další skvělou sezonu a už se těšíme na oficiální vyhlášení spojené s členskou schůzí Flyball Clubu, která proběhne 23.11.2014…již tradičně den předtím proběhne také členská schůze Flyball Hop Trop.

Poslední turnaj sezóny 2014…

…je za námi. Byl jím Budějckej xtreme….naše družstva si dovezla 1. místo (HT PRAGUE), 2. místo (NIMBUS HT), 3. místo (HT HURRICANE) a 4. místo (HT PANTHERS).

Na turnaji jsme měli 3 nováčky, kteří se účastnili svého prvního turnaje, a zvládli to skvěle a bez chyb. 7 psů si na turnaji vylepšilo své osobní rekordy…došlo tedy ke změně jejich rekordů a flyballových titulů na jejich kartách.

MR BCCCZ 2014

Na mistrovství Border Colií jsme letos vyrazili pouze s jedním družstvem. Jednalo se o složené družstvo a proto vyrazilo pod příležitostným názvem Hop Trop MIX. Družstvo urvalo 5. místo v 1. divizi.

Mistrovství Evropy ve flyballu 2014,Saint Jean de Daye, Francie

Výprava družstva:

Hop Trop PRAGUE ve složení: Týna-Abbu, Majda-Ozzie, Aneta-Chloe, Pavel-Harry, Míla-Dafi a vypůjčený Petr se Sami (jinak družstvo Alea), nabíječ Zuzka

Hop Trop HURRICANE ve složení: Zuzka-Mája, Zdenda-Eimi, Petra-Neo,Danča-Kessi, Míla-Fleur, Honza-Casim, nabíječ Pavel (původní plán – následně změna: Pavel-Casim, nabíječ: Majda)

Rozdělení do aut:

VÝPRAVA TRANSIT (odjezd středa): Pavel, Petr, Míla, Majda, Aneta, Luboš, Filip. Bohužel bez Honzy.

VÝPRAVA PASSAT (odjezd středa): Chalupníčci – Petra a Zbyněk

VÝPRAVA TRANSPORTER (odjezd čtvrtek dopo): Zdenda s Vlaďkou a Casim

VÝPRAVA CHYTRÁČEK+SULYM (odjezd čtvrtek odpo): Týna a Tomík

VÝPRAVA ZUZKA (odjezd čtvrtek): Zuzka a David

VÝPRAVA LEKIČOVIC (dojezd sobota): Danča, rodiče a ségra

DOPROVOD: Luboš a Filip od Anety, Vlaďka od Zdendy, Zbyněk Mr. EJS, Tomík od Týny, David od Zuzky a Lekičovic family.

Na Mistrovství Evropy jedu po několikáté, podruhé do Francie, a během roku vždy zapomenu na ten pocit, jaké to je, když procházíte uličkou jako družstvo při uvítacím ceremoniálu, v ruce nesete hrdě českou vlajku a reprezentujete naši maličkou zemi. Poprvé v 1. divizi – to znamená mezi osmi nejrychlejšími družstvy. Dále pak ve 4. divizi, kde se dokonce utkají proti sobě dvě česká družstva – pražští Hurikáni a liberečtí Dragoni. O to krásnější je, když pak na konci s tou samou vlajkou lezete společně s dalším českým týmem na stupně vítězů a skandujete „Kdo neskáče, není Čech, HOP HOP HOP“. Adrenalin, vzájemné fandění ostatních českých týmů i zahraničních je děsně povzbuzující a nádherné. Proto bych chtěla hned úvodem poděkovat celé naší výpravě, ostatním Čechům i ostatním závodníkům za super závodní atmosféru! …tak už dost dojetí a jde se na celý článek

M: právě si říkám, že to původně měl být veselý článek, a já tu roním slzy hned na úvod… ale sakra, Majdo, máš pravdu. A ten pocit, kdy uděláte na podiu HOP HOP HOP a ono s vámi málem spadne, ten teda taky stojí za to 😀 .

Středa a odjezd

Sraz byl naplánován na středu 20:30 u Honzy. Pavel měl dorazit už ve 20 hod. Ve 20:10 mi zvoní telefon…volá mi Aneta…ozve se Luboš: “Ahoj, Aneta nemá občanku… asi jí ztratila, a nemá ani pas, obrátili jsme celé auto vzhůru nohama a nikde není…jsme v Davli…asi to na ve 20:30 nestíháme.“

A doprčic, to nám to pěkně začíná… hledáme info na netu, co dělat – když nemá OP a jede do zahraničí… no nic, radíme, ať si zajede na policajty, alespoň pro potvrzení o ztrátě… takže zdržení, ale neva… řešíme… Beru telefon a volám Honzovi, že budou mít zpoždění… Honza mi oznamuje, že mu právě záchranka odváží manželku, která spadla z kola a má rozbitou hlavu a pokládá mi telefon se slovy „pojedeme zítra“. Výborně!!! Chvíli čumím do blba a na tu hromadu sbalených věcí… ale nevzdávám se, volám velitelce, co se stalo. Velitelka Míla už je na místě a říká „jedeme dneska, doraž!“

M: velitelka Míla zůstala lehce v šoku, když spolu s Pavlem a Petrem (který právě dorazil z Českých Budějovic) stála před prázdným tranzitem a před rozhodnutím, jak vyřešit tu Honzovu nečekanou rodinnou komplikaci. Jet bez něj, nebo ne? A jak to všechno naložíme? Ale ta představa, že všechny ty krámy zase povezeme domů, byla prostě nemyslitelná! Takže – jedeme!

Kroutím hlavou, ale dáváme věci do auta a jedeme. Má drahá sestra nám hlídá dětičky… u Honzy už jsou všichni kromě Pechoušků, páč ti vyřizují papírek na vycestování. Když už dorazí i oni, naložíme nepochopitelně i zbytek věcí

(M: kdo neviděl, neuvěří… ta šílená hromada věcí a psů se prostě do toho auta NEMOHLA vejít! – ale vešla 😮 ) 

a vyrážíme bez Honzy.

Absolutně jsem nepochopila, jak jsme tam ty věci narvali. Všichni jsme měli několik obřích tašek, jen Petr vyjel s pidi kufříčkem (velikosti příručního zavazadla do letadla). Trošku jsme se zastyděli, že neumíme sbalit úsporněji, ale bylo to zbytečné. Následně se ukázalo, že Petrovi chyběla čistá a suchá trika, takže jen lakoval. Honza odjel za Mončou (manželkou) do nemocnice s tím, že buď pojede zítra se Zdendou a Vlaďkou, nebo pošle samotného Casima, o kterého se postarám a budu s ním běhat v Hurikánech.

M: protože Majda PRTy nesmírně miluje, tak byla jasný kandidát 😀 .

Elišku si nikdo netroufl vzít, takže ještě Míla informovala Dragony, že nejspíš nebudou mít psa.

M: vysvětlivka – Honzova PRTka Eliška byla původně slíbena jako výpomoc do DogDRAGONS3.

Aneta přidala historku od Policie ČR, když jí vystavovali papírek – že jí teda k ničemu moc není, ale že má klidně jet, že on (ten policajt) by klidně jel… tak jsme tedy kolem půl desáté vyjeli,

M: a celou cestu, kdykoliv jsme zahlédli nějaké policajty, jsme Anetu popichovali, ať se rychle schová, že už si pro ni jdou.

V řízení se střídali kluci Petr a Pavel. Další řadu sedadel obsadila Aneta, Luboš a Filip, a poslední řadu já s Mílou a kupou jídla

(M: zpočátku ho bylo tolik, že opravdu vyžadovalo samostatnou sedačku).

Hlavním chodem byly řízky, které nám stačila usmažit Monika ještě před nehodou.

M: Monča dodala i výbornou buchtu.

Protože jsem je měla vedle sebe a zároveň jsem také přispěla něco málo mým kuchařským uměním

(M: cituji Majdu: „já mám taky buchtu!“),

stal se ze mě v tu ránu mistr provianťák. Při rozjezdu se rozsvítila na palubce kontrolka brzd – trochu nás to vyděsilo. Telefonát s Honzou nás měl uklidnit – že prej to svítilo i vloni. No já nevím, jak zbytek výpravy, ale mě to rozhodně neuklidnilo!

Na Rozvadov, kde jsme měli sraz s Chalupníčkama, jsme se dostali kupodivu docela rychle. Zbyněk byl hrozně rád, že mě vidí – ostatně jako vždycky, když vidí mladou kost.  Předali jsme jim do auta jakousi vojenskou vysílačku s mega dlouhou anténou, o které jsem si myslela, že zaručeně odletí (ale neodletěla). Proběhla diskuse, podle které navigace či mapy se vlastně pojede – vyhrál to Zbynďa (i když následně se ukázalo, že to možná ani tak výhra nebyla :o) Petra prvně vyvenčila své psy, nasedlo se a vyrazilo se do Německa. Během jízdy se dost využívaly vysílačky, volali jsme si snad každou hovadinu.

Čtvrtek

Petra venčí psy každou zastávku v Německu,

M: tj. každé dvě hodiny.

Tim aportuje vajgly. První zastávka ve Francii v 7:30. Během cesty dostávám od Týny smsku, jak se jede. Informuji ji, že nejede Honza, že řídí Petr a Pavel, a že Luboš střídá Zbyňka. Totálně zmatená Týna se postupně ptá: “Kdo je Petr? A kdo Zbyněk?“ Ale je fajn, že si to nechala vysvětlit… to už je prostě naše Týna.

Vtipná situace nastává, když dochází k výměně řidičů u Chalupníčků. Luboš střídá Zbyňka, Petra jde k nám do Transitu. Voláme do passatu a na nějakém kanálu se ozve ženský hlas místo Zbyňka nebo Luboše. Aneta zbystří, že maj v autě nějakou ženskou… Vysvětlujeme, že na našem kanálu je naladěný někdo jiný a přecházíme na jiný kanál… Aneta se uklidnila.

K prvnímu bloudění dochází u Grant Canal Le Havre. Dvakrát jsme si projeli most do kopce – jako hustý, ale zas tak moc ne…

M: ale dívat dolů ses nechtěla!

Zbyněk ztrácí první body za navigaci

Padlo rozhodnutí, že dojedeme na místo jinou trasou – po pobřeží, a cestou se stavíme u moře…no nevím, po pobřeží jsme teda nejeli, všude samá louka… takže jako super výhled na moře z auta… až asi za 50km jsme vjeli do přístavu ve městě PORT EN BESSIN.

Větříme benzínku s levnou naftou, a snažíme se natankovat… je tam jen automat a ten mluví/píše francouzsky… dopr…

M: překvapivě nikdo z nás tímto jazykem nevládne!

Nicméně se objevuje nadějný francouzský mladík, že nám pomůže… my přestáváme propadat zoufalství a radujeme se za ochotu… ale stále se nám nedaří přesvědčit automat, že mu chceme krom karty i zadat PIN… mladík zbaběle prchá, hajzl jeden žabožroutskej, co nežblebtnul ani slovo anglicky… nicméně Petr to prostě dal…Petr, ten je z Alei a je nejlepší

M: podle pravidel češtiny se to ale prý má skloňovat „z Aleje“ – to teda nevím, z jakého stromořadí konkrétně je! Což nemění nic na tom, že Petr je nejlepší, ať je odkudkoliv.

Asi po hodině odjíždíme hledat místo na parkování – to si bere na starost Zbyněk… zaveze nás na úplně nejvzdálenější místo od moře i od centra městečka (no chcíp tam pes, ale naštěstí ne náš). Raduje se, že našel místo, kde parkoval v minulém století (pardon, před 9ti lety – dědoušku, já si musela rejpnout )… my zhruba víme, jakým směrem je moře, ale přijde nám divné, že je před námi val jako kráva… No nic, za valem je určitě moře! Bereme totálně znuděné psy z auta a vydáváme se směrem k valu. Někteří zapínají v mobilech data za těžký český prachy, a hledají na mapě cestu, kudy se dostat na ten val, páč nám v cestě stojí buď rodinný domek, nebo porost, co se snad v životě nesekal… ale Pája je frajer, cestu našel, a my se dáváme do stoupání asi 90 stupňů nebo kolik…

M: když jsme za třetí serpentýnou a stále to nekončí, volám, že už žádné moře vidět nechci, ale nikdo mě neposlouchá a všichni odhodlaně šlapou vpřed.

Psi už větří vodu, tak jsou jak utržení ze řetězu. Celí splavení (páč je vedro jako blázen) se vyškrábeme na val, a ejhle – žádné moře, jen prostranství,

M: respektive louka jako kráva…

mračíme se a Zbyněk ztrácí další body! Ale co, tak dojdeme na konec pláně… a co nevidíme – moře! Ale pod námi sráz jako prase! Chytáme psy na vodítko,

M: jen Petr nechává Sami, ať si najde cestu dolů,

a snažíme se najít místo, kde bychom sešli dolů. Někteří historicky ladění spolujezdci obdivují zákopy u normanského pobřeží (mě je to ukradený, já chci k vodě!!!).

Najednou začíná chodit průvod lidi z opačné strany, než my jsme přišli… tak jasně, oni neparkují v Bohem zapomenutém místě, ale na parkovišti, které asi po hodině klesání ze stráně do centra objevujeme!

M: a kde jsme původně s našimi auty i byli, ale Zbyňkovi se to tam nezdálo dost dobré a zavedl nás na již zmíněný opačný konec městečka.

Konečně se dostáváme k moři… ale co je to na břehu???? Vypadá to jak kameny? A doprčic, to nejsou kameny, ale rozlámané mušle – fakt ty echt, co má v logu SHELL

M: někdo pronesl název „srdcovky“, ale nejsem odborník na škeble. Každopádně jsem málem omdlela z té představy, jak si na té konečně nalezené pláži nějaký náš psík rozřízne tlapku, a budeme mít doběháno!

Psiska jsme nemohli udržet a ty se vřitili do vody – někteří, třeba jako moje Ozinka, moře ještě neviděli, tak ji dost překvapilo, že voda je slaná a že se hýbe… dostala dvakrát vlnou po hlavě, ale o to víc jí to bavilo.

Nasbírali jsme pár mega mušliček (sakra, teď už asi mušle nikdy sbírat nebudu, páč ti pindíci, co se válejí všude možně na plážích, jsou v tuhle chvíli dooost trapný :o). Jinak cestou ze srázu dolů byly udělané šíleně blbé schody, že jsme čekali, kdo z nás se kdy zabije…

M: ano, ano, z té představy jsem měla další zástavu srdce! Není jednoduché být trenérem!

Naštěstí jsme to ustáli. Pak padly návrhy, že bychom mohli tahat sirky, kdo nám doveze auto na parkoviště u „pláže“… no nic, Míla rozhodla, že jdeme všichni pěšky, ale tentokrát městem… takže jsme šli hodinu k autu… ba ne, možná jen 45 min,

M: a rozhodně bezpečnější cestou, než jsme šli tam, když tedy pominu to, že mi nějaká Francouzka v přístavu málem zašlápla Dafinku 😮 .

Zbyněk je o další body chudší…no nic, dostáváme se k autu, napájíme psy sladkou vodou a řešíme problém, že se nám chce čůrat… nechápu, proč ho spolu s námi děvčaty řešili někteří pánové, kteří to můžou fouknout kamkoliv. Nasedáme s tím, že čůrání vyřešíme někde po cestě. Opět vkládáme důvěru do Zbyňka (nechápu proč) a prosíme ho, aby, až to bude možné, nám dívkám zastavil na čůrání. Po chvíli zastavujeme na hlavní cestě před obrovským stavením, podotýkám, že obydleným… tak prý můžeme… No on se snad definitivně zbláznil! Argumentoval slovy: “ale ta parcela vypadala tak zanedbaně.“ V tu chvíli nás předjíždí traktor s valníkem… super, my pokračujeme za ním, předjíždíme ho… místo si z okýnka hledáme sami, ale máme to jen tak tak, a tak při nějaké cestě zahučíme do křoví. A co se nestalo – traktor nás opět předjel…výýýborná cesta! Zbynďa je ve fází -4,75 points za navigaci

Během cesty se rozvádí, že sebou nemáme ledničku. Njn, měla jsem jí vzít já, ale můžu za to, že po posledním ME ve Francii nefungovala? Pavel mi vyčetl, že si kvůli ní spálil prstík… ale Bůh ví, kam ho strkal.

Po cca 30ti minutách (cca 17:30) se nacházíme v krásném městečku SAINT JEAN DE DAYE, a dokonce vidíme i ukazatele na stanování, tak zajíždíme na louku připomínající tankodrom…ale co, už několik Evrop máme za sebou, tak nás přeci nic nerozhází!

M: upřímně – už jsem na ME zažila ledacos, ale tohle „ubytování“ v rozrytém kopci zatím trumflo všechny předchozí louky plné kravinců.

Mno, vidíme pořadatele a dostáváme od nich obálku.

M: Automaticky předpokládám, že v ní budou nějaké ty informace nebo snad dokonce stravenky, když to má na sobě název družstva. A jsem v šoku, když o chvíli později Majda hlásí, že je obálka prázdná. Že měla být na očkováky našich psů, to nám jaksi nikdo neřekl.

Snažíme se jich anglicky zeptat, kde je naše místo – oni velmi lámanou angličtinou říkají, že nám někoho zavolají, kdo nám to řekne…

M: prý nám to měl říct ten dědeček hříbeček, co seděl u vjezdu… a já furt, proč nám tak mával!

Začínáme tušit, že organizace nebude úplně nejlepší . Nicméně místo za jejich pomoci nacházíme… bohužel ne dostatečně velké, jak jsme nahlásili, ale co už – mohli jsme dopadnout ještě hůř, jako některá jiná česká družstva.

M: hlavní je dobrá logistika, tj. do malého prostoru naskládat všechny naše velké stany tak, aby nezbyl ani centimetr prostoru navíc! A auta do uličky, protože jinam se prostě nevejdou.

Totálně splavení stavíme stany a zázemí. My s Mílou jsme měli menší konflikt s Brity, že jim zasahujeme šňůrkama od stanu 20 cm do jejich prostoru a že to neexistuje a ať to dáme pryč… moudřejší ustoupí, ale mít nad hlavou bubliny s myšlenkami, tak by se asi divili . Kor když asi za dvě hodiny přišli, že si to tam můžeme dát, že jim to vlastně nevadí.

M: přesněji – že prý si tam něco přesunuli, tak že už jako můžeme… ale všechno zůstalo na svém místě, tak teda nevím!

Když je toto hotovo, snažíme se připojit na elektřinu. Ha, nastal problém, páč šťáva jaksi nejde a všichni jsme se už těšili, až si nachladíme pivo a malinovku… v tuto chvíli zasáhl Zbynďa a pomocí nějakého Frantíka elektriku zapojil. Frantík mu lámanou angličtinou vysvětlil, že támhle je DER BAUM,

M: kam je potřeba tu prodlužku, původně zapojenou do rozvaděče určeného jiným Frantíkem, přepojit,

a že kdyby něco, má hledat jeho, tedy GERARD-STAF …tím si Zbyněk mírně vylepšil své mínusové body za navigaci

M: Zbyňkův výraz, když spatřil to zapojení všech možných prodlužovaček pod DER BAUMem, byl nepopsatelný. Vlasy zježené hrůzou, oči vytřeštěné…ba dokonce vzýval i Knedlíka, našeho letitého německého nepřítele, s tvrzením, že jedině on to měl na ME v Německu zapojené správně.

Vtipná historka byla ještě ta, když jsme s Mílou hledaly sprchy… objevily jsme, že na 78 týmů vidíme jen 5 toitoiek… sprchy teda tři dámské a tři pánské. Protože byl pařák jak blázen, čekaly jsme osvěžení ve formě studené vody. To se nedostavilo – voda se vůbec nedala regulovat a byla vařící, po celou dobu pobytu! To se jen tak nevidí, všude jinde je teplé vody nedostatek.

M: ano, toto byla nefalšovaná francouzská specialita, která překvapila snad úplně každého. Aneb jak uvařit závodníky ještě před závodem.

Protože ale ve sprchách nebyly háčky na zavěšení čistých a suchých věcí (tedy v jedné sprše byly, a tu jsem zabavila já), musela se chudák Míla oblékat v předsíňce – a co čert nechtěl, rozevřely se dveře a Míla byla vystavena ve spodním prádle flyballovému obecenstvu. Místo „pardon“ zaznělo trapné chichotání, které Míla komentovala něčím jako, aby ses nezbláznila, a šlo se zpět do zázemí.

M: on tam byl od toho otevírajícího spíš nefalšovaný úlek než nějaké „pardon“. A to už jsem zdaleka nebyla nahá :-D.

Já to zapíchla asi v osm (při plném světle), páč jsem byla totál kantáre…

M: Majda chodila každý večer spát hluboko před slepicemi, a vstávala dlouho po nich.

Pátek

Ráno se část z nás probouzí velmi časně – někteří odcházejí na snídani (Míla a Petr), a jen já a Petra bychom si rádi uvařili kávu, ale jaksi nejde proud!!! Zbyněk odmítá vstát a poradit nám. Neváháme a vrháme se po kabelech, kde může být problém. Dojdeme až k britskému karavanu a tam zjišťujeme, že jim to taky nejde, ale že oni s tím nemají problém… ale my jo, my chceme KAFE!!!! Zklamaně se vracíme na naše stanoviště, Zbyněk sice vstal, ale odchází na ranní toaletu – my dvě bezradné, stále toužící po kafíčku, nevíme, co dělat. Tlačíme znovu na Zbyňka, ať nám poradí… něco žblebtnul a my bereme kabel a zapojujeme do jiné zásuvky u stromu (DER BAUM!!) – a elektrika funguje, a my si vaříme kafíčkooooo. Ale jako zas jsme si to musely udělat samy! Ach jo, těžký úděl nás žen.

Mezitím dorazil na místo Zdenda s Vlaďkou a jejich smečkou.

M: to už víme, že nastala varianta B, tedy že Honza nedorazí.

Přivezli mi i Casima, o kterého jsem se v průběhu mistrovství měla starat a běhat s ním za Huri. Nakonec se ukázalo, že bude lepší, když s Cásou bude běhat Pavel a já za něj vezmu nabíjení.

Když už vstanou i ty nejposlednější ospalci a nasnídají se, chceme vyrazit směr trhy. Btw., trhy – taky skoro na samostatný příběh. Už v Praze během mailových diskusí jsem zmínila, že jsem na stránkách EFC2014 našla info o tom, že se v pátek ráno mají konat ve městě malé trhy. Míla se ještě ve čtvrtek snažila od pořadatelů zjistit, kde že se konají. Vše jí bylo popřeno, nikdo nic o nějakých trzích nevěděl.

M: koukali na mě jako na Marťana, když jsem se na to ptala, a posílali mě do supermarketu vzdáleného 15 km.

Tak jsme vzali mobily a začali googlit, a našli – „trhy mají být v pátek“. Nějak je najdeme, město

M: spíš městečko

opravdu není tak velké. Když jsme tedy dosnídali, rozhodli se vydat se do víru miniměsta, najít trhy… Zdenda s Vlaďkou vybalovali a nechtěli jít s námi. Jen nám suše oznámili, že trhy viděli a že tam prodávají dřevěné stoly.

M: ihned se rozpředla debata, kdo si koupí jaký stůl, a Majda nadšeně ohlásila, že stůl zakázaný nemá (na rozdíl od oblečení) a že si ho ráda koupí.

I vyrazili jsme – já vpředu jsem měla pořád pocit, že za námi jede kolo, které se zdráhá zazvonit, abychom mu uvolnili cestu… ale ono to nebylo kolo, byl to chrastící Luboš s plnou kapsou mušlí. Trhy jsme našli velmi rychle, na jediném pidi náměstí byl opravdu stánek s dřevěným nábytkem (stoly, židle), jeden s mořskejma potvorama (asi některý byly i živý)

M: určitě byly, dokonce i bublaly!,

stánek s hranolkama a klobáskama, ovocem a zeleninou a oblečením 75+. Nic jsme si sice nevybrali,

M: i když se o to Majda v části 75+ velmi snažila!,

ale shlédli jsme sochu svatého Jeana s plynovou maskou a odjištěným granátem.

M: což není vtip, viz naše fotografie – uprostřed náměstí stojí socha věnovaná vojákovi, po němž je zřejmě pojmenováno městečko.

Okoukli jsme místní masnu, pekárnu a nějakou večerku (kupodivu v ní neobsluhovali Vietnamci). Během procházky jsme poprosili nějakou místní babču, aby nás vyblejskla, což se jí docela i povedlo,

M: a ani s tím foťákem nikam nezdrhla, jak se někteří z nás obávali,

a šli zpět do tábořiště.

Byl čas oběda, tak jsme dostáli slibu a dojedli řízky – Monča nám jich totiž udělala tolik a v takové velikosti, že jsme je nemohli skoro ani sníst… Ale ráno jsme si slavnostně slíbili, že je všechny dojíme! Na řízky existoval od Monči jakýsi papírek, kde byly objednávky, kdo a jaký řízek měl (vepřový=krkovice/kuřecí). Zbyněk se při pohledu na něj zděsil a pronesl: „Já si objednal tři kocoury?“

M: krkovice nebo kocour, všechno jedno… zvlášť když si někdo nevezme brýle na čtení ;-).

A od té doby řízkům neřekl jinak než kocouři. Schválně jsem objednávku vyfotila, abyste všichni viděli, že jsme sežrali půlku miškovických kocourů. :o)

Již ráno po příjezdu se Zdendově Koridě povedlo si prokousnout pysk a zaháknout si ho za tesák, takže ten hned ještě pelášil na místní veterinu.

M: lépe řečeno, bylo nám rukama-nohama francouzských pořadatelů vysvětleno, že veterina je 5 minut odtud a že tam Zdeňka odvezou. Ale že je v jiné vesnici, to už nikdo nezmínil…

Dalším příhodu jsme se dozvěděli od Laviny, která si vytvořila svoje útočiště na tzv. Hovnolouce (venčící louce). Dostali původně přidělené tak pidi místo, že se na něj ani nevešli, a tak se odsunuli právě na zmíněnou hovno louku i za cenu, že budou bez elektriky… no, ono když se to vezme kolem a kolem, byli na tom vlastně stejně jak my.

M: elektřina totiž byla „na příděl“, pouštěli ji jen občas ráno, pak v poledne, když se doběhalo, a navečer. Ale nikdy se nedalo předem odhadnout, kdy doopravdy půjde a jestli zas někde něco nevypadne a nebudeme se muset přepojovat jinam.

Během odpoledne jsme si tak posedávali – bylo docela vedro, ale profukoval velmi příjemný větřík. Na dotaz, kde je Zbyněk, Petra velmi suše odpověděla, že se sauní ve stanu.

M: to bylo něco pro nás… někteří si hned představili, jak se tam Zbyněk ošlehává březovými větvičkami, případně jak vzápětí celý rozhicovaný vyběhne ze stanu a vrhne se svlažit do blízkého jezírka (nebo spíš louže) s lekníny 🙂 .

Další zajímavá diskuse byla na téma 5ti (opravdu čti PĚT) toitoiek (pro cca 700 lidí) – že se dají splachovat, je tam jakási řadicí páka. Diskuse se vedla o tom, kdy kdo splachuje – jestli když stojí nebo sedí. Petr říkal, že kdyby seděl, že mu to ošplouchne půlky. Jenže já rozuměla kulky, tak jsem mu tvrdila, že mě to rozhodně kulky neošplouchne. Myslím, že už i Petr tušil, že to s námi nebude lehké ty dny vydržet. Pak tu mám poznámku, že Zbyněk tvrdil, že nemá tři nohy. Vůbec netuším, na jaké to bylo téma… ale je to velmi odvážné tvrzení.

Během odpoledne také doráží na místo Chytráčci (Týna s Tomem) – ani se nestíhají aklimatizovat, a vyrážíme k moři. Naviguje Zbynďa…

M: bvť se tomu zpočátku dost bránil, neboť byl dotčen předchozí nelichotivou známkou 4,75.

Trochu se bojíme, ale

dáváme mu šanci vylepšit si skóre, a

on si ho opravdu vylepšuje. Dovedl nás na krásnou písčitou pláž, kde bylo velmi málo lidí, tak nám ani nebylo tak trapné vypustit tolik psů. Moře bylo krásně teplé,

M: byť to tak při prvním vstupu nevypadalo.

Psiska lítali, někteří jen po pláži, někteří jen na kraji a někteří magoři (třebas jako moje Ozinka) plavali ve vlnách a moooc se jim to líbilo.

M: moje Dafinka, která byla v moři poprvé, taky plavala, ale dostala slušný plácanec vlnou přes hlavu, a rázem bylo po plavání.

Zbyněk měl pak jízlivé poznámky, zda jsme spokojení, zda je moře dostatečně slané…

M: naštěstí právě moc slané nebylo, ani jsem nemusela pudlíky od soli oplachovat. Děkuju, Zbyňku!

No, mám takový pocit, že ho ty mínusové body nějak rozladily nebo co… jako Zbynďo, moře bylo fakt super, ale těch řas by mohlo být méně. Po moři jsme směřovali do nějakého hypermarketu nakoupit místní dobroty, a pak směr tábořiště. Chytráčci vytahují gril a zjišťují, že lávový kámen zůstal doma – nevadí, grilovat se bude na pánvičce. Dále pak nemají obracečku, tak obrací kombinačkami.

M: ať žije česká vynalézavost a Chytráčkovic skleróza!

Od Amazonek jsme se dozvěděli, že už vědí, že jsme dorazili, protože mluvili už s panem Čapulníčkem (ježiš, mi se to tak líbí :o).

M: on už to Wilfried říká takhle schválně, i když ví, jak je to správně… ale když to na mě před lety vypálil poprvé (Čapulníček místo Chalupníček), myslela jsem, že se rozbiju smíchy.

Také jsme zjistili, že zatímco my jsme se cachtali v moři, vyhrály Kosatky 10. divizi, a to dopoledne i odpoledne. Kéž by to takhle pokračovalo i s ostatními českými družstvy!

Další hláška padla vůbec nevím od koho…

M: to bylo ode mne…

“Knedlíka jsem dneska potkala a říkal mi Hello…“ a kdosi na to reaguje:“…Hello Kitty?“

Pak se ještě rozvinula diskuse na téma klasické české pohádky, kdy jsme se od Pavla dozvěděli, že starý dobrý český krteček je vlastně zmrdeček, páč pořád něco čoruje, nedodržuje předpisy a bourá a zdrhá (krteček a autíčko)… vzali mi iluze, hajzli… 🙂

M: no jen si to uvědom, jaký zločinec je vlastně těm dětem servírován jako hrdina!

Večer ještě na místo doráží předposlední várka týmu – Zuzka s Davidem, v noci pak poslední várka – Lekičovi.

Sobota

Protože s námi nejel Honza s Eliškou, dostali se DogDragons 3 do svízelné situace, páč neměli dostatek psů. Díry jim pomohli zalátat dva HT psi,

M: u kterých se původně vůbec neplánovalo, že budou závodit

– MayBe se Zdendou a Cassey se Zuzkou. Nutno podotknout, že v oranžových trikách vypadali oba psovodi dost divně 😉 Obě borderky byly myslím velkou posilou Dragonů a ze 7. divize si odvezly 5. místo.

M: a Zdenda byl šťastný jako blecha, že si Maybinka zaběhala na ME.

Tento den závodili i českobudějovičtí X-treme v 5. divizi a obsadili 4. místo. S X-treamákama jsme měli nádhernou příhodu, respektive s jejich drahými polovičkami. Když jsme ráno zkoumali nový belgický software, který

M: už kupodivu

hlásí časy družstev i jednotlivých psů, objevil se jeden z X kolíků = chlapců. Proč kolíků, se dozvíte za chvíli. Nejdříve nás poslouchal a chtěl se přidat do diskuse. My na něj vybalili otázky typu: „a víte, že se startuje na 0,8 s, a víte, že bla, bla, bla…“ no dost vyděšeně říkal, že neví. My se zděsili, že chudáci X-treamové nic nevědi a že to budou mít sakra těžký… nicméně chlapci jsme vše vysvětlili a on se nám přiznal, že mu nikdo nic neřekne, že se ptal a všichni ho ignorují a s povzdychem si přiznal, že slouží pouze jako POHYBLIVÝ KOLIK NA PSY. To se ovšem velmi rychle chytlo, a rázem se ze všech našich pomahačů stali KOLÍCI – zbytek byli jasný – REPREZENTANTI. Jediný, kdo s tím měl problém, byl Filip, nejspíš jeho věková diagnóza (chápejte, puberta) mu nedovolila přijmout tak zásadní funkci, kterou je bezpochyby funkce KOLÍKA.

M: ostatní se naopak předháněli v úpravách názvu, a např. Zdeněk byl pasován na Master Kolíka, tedy toho, kdo má všechny ostatní kolíky na povel.

V neděli jsme se Filipa snažili ukecat alespoň na kolíčka, ale tím jsme to asi ještě zhoršili. Nicméně konečně rozhodnutí bylo, že je to hospitant na kolíka – myslím, že už s námi asi taky nikdy nepojede….

Tak to by bylo ke kolíkům… musím se ale přiznat ke své nezkušenosti. Mezi 5ti toitoikami bylo i cosi, co se tvářilo jako fontána – nikde žádné kabinky… mělo to asi 4 (já myslela, že vodotrysky)… no říkala jsem si, super, je tu i umývárka. Protože jsem našla normální umyvadla, neměla jsem nikdy potřebu chodit k té věci blíž a zkoumat jí k čemu slouží, tak jsem si prostě nějak zafixovala, že je to umývárka a basta. Jenže jednou mi Pavel oznámil, že potřebuje jít na záchod a směřoval k fontánce, a já se vyděsila, co že jako jde dělat… že přeci nebude čůrat do toho umyvadla, prase jedno! Pak jsem pochopila, že se tam slejzá těch chlapů víc a že to není fontánka ani umývárka, ale že je to pisoár… bohužel jsem se k tomu přiznala a zbytek týmu mě donutil, abych se k tomu přiznala… nooo

M: tady je vidět, že si houby pamatuješ, protože podobné „fontánky“ byly i před rokem v Belgii, hned vedle fotbalového hřiště, na kterém se běhalo. Tak co a pro koho to asi mohlo být? 😉 😀

Na sobotu jsme původně měli naplánované, že vyrazíme na nějaký výlet (bez psů), ale počasí bylo dost divné a hodně pršelo. Tak jsme zůstali v tábořišti a chodili podporovat české týmy. Počasí se opravdu ale hodně střídalo – vydatný déšť,

M: který byl samozřejmě příčinou přerušení dodávek elektřiny,

nebo sluníčko, které dost pálilo. Týna, která vždy vše krásně okomentuje, nezůstala ani tentokrát pozadu a pronesla: “Buď prší, nebo svítí sluníčko“ – jak hlubokomyslné

M: připomíná mi to podobně hlubokomyslnou moravskou písničku, kde se zpívá, že „ve dne prší, v noci je tma“.

Během odpoledne pořád prudila Aneta s lístkama na tombolu. Kdy a kde se kupují,

M: a že chce vyhrát to inzerované kolo. Samozřejmě se rozpředla debata, kam bychom ho tak asi na zpáteční cestě dali, případně kdo by na něm jel, a kolik těch kol v tombole vlastně je, a jestli by to vydalo na celý peloton, a kudy se jede Tour de France…

Já si vůbec nechtěla kupovat lístky na tombolu, ale prudila s tím tak dlouho, až se nás velká část zvedla a šla si lístky nakoupit. (Aneta 10, Luboš 10, Filip 10, Týna 10, já jen čtyři, jeden jsem dala ještě Míle, páč jsem jí dlužila EURo). Lístky se musely podepisovat, a já blbka kejvla Lubošovi na to, že mu je podepíšu (žabožrouti to psát nechtěli)… tak jsem jak blbka psala na 20 lístečků Luboš Veselý!!! A pak na svých 8 své jméno, z nějakého záhadného důvodu měly totiž lístky dvě kopie. Večer, když jsme asi vyhlášení tomboly prošvihli,

M: no ono nějak nebylo co prošvihnout, páč to nevyhlašovali,

jsme se šli kouknout na jakousi tabuli, kde byla čísla výherců. To jsem jako nepochopila, páč měl KAŽDÝ lístek vyhrávat, a já nevyhrála lautr NIC!!!!! A kolem mě lidi vyhrávali… grrrr – ono teda nebylo moc o co stát,

M: např. já vyhrála úžasnou zelenou skládací látkovou misku pro psa, která je tak velká, že může mojí Dafince sloužit jako bazének :-D,

ale tak pro ten pocit, že něco vyhrajete…že jo. Jediné Petře se mě zželelo a dala mi vybrat jednu ze svých tří výher: “Majdo, můžeš si vzít buď houbu na koupání, nebo flašku na pití. Ale flašky mám teda jako dvě.“ Tak jsem si vybrala flašku, netroufla jsem si vzít houbu :o)))) Ale i tak ti, Peťo moc děkuji!!!!

M: na sobotní večer byla ještě připravena schůzka zástupců jednotlivých zemí, které jsem se bohužel musela zúčastnit. Původně se mělo mluvit o našem návrhu kvalifikačních podmínek na ME a o tom, kde bude ME příští rok, ale celé se to opět zvrhlo do debaty na téma break-out timů. Pro letošek se sice pravidlo BO výrazně zpřísnilo, ale i tak to bylo pro některá družstva očividně málo a fixlovala dál, takže se uvažuje o dalších úpravách. Na žádném návrhu jsme se ale neshodli, takže budeme pokračovat po mailu.

Pokud jde o ME2015, do pořadatelství se opět nikdo nehrne. Odmítla jsem variantu, že by to bylo u nás (stále nemáme vhodné místo), a zcela nekolegiálně jsem nabonzovala Maďary, o kterých vím, že to místo naopak mají. Jejich argumenty, že nemají zkušenosti a rozhodčí, jsme společně s Lucem Fransenem poměrně zdárně vyvrátili. „OK, we will think about it,“ přislíbili zástupci Maďarska. Tak uvidíme… možná bychom příští rok nemuseli jet na ME až do horoucích pekel.

A musím zmínit ještě jednu historku… jak tam tak sedíme, my papalášové :-D, pod tím jídelním stanem, a hlubokomyslně debatujeme, vidím, jak od placu, kde se závodilo, odnáší polské družstvo svůj Coleman, samozřejmě nerozložený. A do toho odspoda od stanů přichází Hoptropové a nesou kostru svého Colemana, samozřejmě také nerozloženou. No a kde jinde se mohou potkat, než v tom nejužším možném místě, tedy u toitoiek? Tam s bídou projdou tři lidi vedle sebe, natož dva stany… To už nejsem sama, kdo to sleduje, a mezi zástupci se zvedá pobavený hlahol. Venku se mezitím řeší logistický problém, kdo kam uhne, a nastává tanec dvou stanů kolem sebe… Čtyři naši hoši (každý nese jednu nohu stanu) pak vítězně kráčejí na plac, a uprostřed, pod tou kostrou, si to pochoduje Majda, která to celé diriguje… no prostě pohled pro bohy!

Neděle

A je to tu, velký den plný závodění. Nastupují první čtyři divize. Česká družstva máme ve 4. divizi – HOP TROP HURRICANE, DOG DRAGONS 2, ve 2. divizi DOG DRAGONS a v 1. divizi hned dvě družstva, HOP TROP PRAGUE a LAVINA DELTA. Jak celý den vlastně probíhal, vůbec netuším, páč jsem byla v jednom kole – běhat za Prágy a nabíjet Hurikánům, do toho ještě pak sedět na boxákovi. Dopoledne skončili Huri jako poslední, což jsem trošku nechápala, když měli nahlášený nejlepší čas divize.

M: akorát že zůstali o nějakých 0,25 s za ním.

Ale ani jsem se odpoledne nenadála, a byl tu jejich rozběh o postup do finále s českými DOG DRAGONS 2. Vyhráli jsme a byli jsme s Hurikánama ve finále!

M: dost slušný úspěch po tom nesmělém rozjezdu.

Britské družstvo Wicked Aces bylo ale rychlejší, a tak jsme si domů odvezli krásné 2. místo. Byla to pecka, protože já vůbec v tomto družstvu neměla figurovat, Cása běhal s Pavlem krásně,

M: jako by s ním běhal odjakživa, a já jsem snad dobře hecovala pejsky k boxu. M: jo jo, někdy až moc… to pak Cása doběhl k boxu, chytil míček, hodil na Majdu zamilované oko a zavrtěl ocáskem s výrazem „jééé, to je fajn, že jsi tady – tebe přece znám!“ A Majda jen sykla: „Běž!“, a Casim teda běžel… zdržení pouhá jedna sekunda, a v doběhovém prostoru na to valil oči Luc Fransen, (áááách) hlavní rozhodčí 4. divize. Něco takového asi ještě ve své rozhodcovské praxi nezažil… ale dlužno dodat, že tenhle „friendship moment“ si Cása vybral jen asi dvakrát , a jinak byl opravdovou oporou družstva.

S Prágama to bylo taky něco, dopoledne se nám podařilo být ve Speed Trialu třetí!!! S nejlepším časem 16,55 s, stejně jako belgičtí Black Brains1. Jenže oni měli ještě další dobré časy, lepší než my, a tak byli druzí. První místo obsadili polští Blade Runners se svým evropským rekordem 16,07s. Moc gratulujeme!!!

M: a pokud chcete vidět polské emoce vytočené na nejvyšší možnou míru, koukněte se na webu na jejich video – ten řev kameramanky je neskutečný.

Odpoledne se nám v prvním rozběhu podařilo vyklepnout Brity a tím si zaručit, že poslední rozhodně neskončíme. Pak už nám tolik štěstí nepřálo, jednou nás vyklepli Black Braini a podruhé Aces,

M: poté, co si Harýsek zranil paspárek,

a vypadli jsme – bylo z toho ale krásné páté místo. Ono to sice nevypadá, ale být pátí v Evropě a nechat se porazit týmy, které byly na bedně (z toho Black Brainy – několikanásobnými mistry z předchozích let), tak to si dám líbit.

M: asi tak nějak… teď už konečně chápu Lavinu, která se vloni také radovala z 5. místa v 1. divizi. Letos byla ale hodně oslabená a skončila poslední. Naopak Dragoni uchvátili 2x 3. místo.

Během večera kontrolují chlapci náš transit, a ejhle – svítí kontrolka nejen pro brzdy, ale i pro motor! Všichni se těšíme na cestu domů…

Já šla spát poprvé děsně pozdě, páč jsem netušila, že když pořád šajní slunce, je už 22:15!

M: no jasně, tos přece nemohla vědět, když jsi to do té doby ani jednou neviděla :-D.

Ostatní řešili, jak dostat věci do auta.

M: nešlo ani tak o ty věci, které jsme si přivezli, ale o věci, které přivezl Zdeněk a které jsme měli (podle Honzova slibu) vzít zpět do Prahy my, protože Zdeněk zůstával ve Francii na dovču. Takže nám přibyly dva Colemany, box (celkem tedy dva boxy), ohrádky a kýble s míčky, Casim i s přepravkou, a jeden pivní sud (k těm dvěma, co jsme přivezli my).

Nápad byly:

  • sud válet za autem, M: podobně jako když jede svatba a má za sebou plechovky,
  • sud vnutit Dragonům, M: anžto mají velké obytné auto, kde by se jeden sud určitě ztratil,
  • zavolat Honzovi, ať si to odveze, protože podle něj nic není problém.

Pondělí

Původní plán byl vstát v šest a vyrazit v osm….mno, Míla vstávala v pět, páč jí vzbudili Lekičovi, když balili stan, já v 5:30, páč mě vzbudila Fleur

M: a nebyla to Dafinka? Ta tě přece chodila vítat každé ráno…

a Petr v 6, páč ho vzbudil déšť ve stanu.

M: neboť Petr spal v Honzově stanu, kde se z neznámých důvodů srážela vlhkost takovým způsobem, že následoval interní déšť.

Sbalit všechno se nám ale určitě do osmi nemohlo podařit, neb ne všichni vstávali tak brzo a toho bordelu bylo fakt moc a věcí, které se měly vejít do auta, snad ještě víc. Docela jsme proklínali Honzovo „jo, v pohodě, to se vejde“ – při zpáteční cestě jsme měli navíc výše zmíněnou hromadu věcí, a do toho naše tašky, které z nějakého záhadného důvodu byly větší než při příjezdu, i když bylo jídlo sežráno… Nakonec to teda nebyl problém, ale vyrazili jsme až v 9:30.

M: ještě dva tři takové výjezdy a z Petra a ze mě budou profíci, pokud jde o skládání věcí do tranzita.

Souřadnice jsme měli do nejbližšího hypermarketu, abychom nakoupili jídlo na cestu a nějaké sýry domů. Během jízdy se řešil Honzův stan, ve kterém celou dobu spal Pavel s Petrem a ve kterém ráno pršelo… prý je na něm napsáno „chraňte před deštěm a sluncem“, a že je vhodný jen do zastřešeného kempu .

M: cestou jsme mimo jiné míjeli restauraci McDonald, ale jelikož kdosi vyslovil obavy, že by se tam mohl servírovat spíše McŠnek, vyhnuli jsme se mu obloukem.

Míla nám vysvětlila, že městečko, ve kterém jsme byli, SAINT JEAN DE DAYE, jsme celou dobu vyslovovali blbě a že se to čte „s žá dé“.

M: což by Mílu ani ve snu nenapadlo, ale v závěrečném proslovu před zakončením turnaje to říkala starostka toho městečka – a ta by to, kruci, měla vědět.

Po nákupu v hypermarketu jsme se už těšili, až budeme doma, ale cesta byla mega dlouhá – 1400km na GPS vůbec neubývalo. Já se těšila z každého přelomu 100 km a hlásila jsem gong – ne všichni byli rádi,

M: zvlášť když zrovna spali a Majda jim do toho začala ryčet ;-).

Nakonec jsme dorazili něco málo po druhé hodině ráno k Honzovi domů.

M: a oproti našim původním předpokladům se to v tuto hodinu v Miškovicích kocoury a kočkami na ulicích jen hemžilo!

Než jsme vybalili všechny věci a rozutekli se domů, bylo kolem půl čtvrté (v tu dobu já uléhala do postele)… a v sedm budíček a do práce… no masakr – tohle už fakt never more.

Výprava to byla zas úžasná! Všem moc děkuji, a třebas zas za rok,

M: a třebas někam blíž, například… do Maďarska?

Markéta

+

Míla

Crazy Cup 2014

Crazy Cup přál zejméná Prágům, kteří se stali vítězi turnaje s 1. místem v 1. divizi. O poznání lépe, co se výsledku týče, než na předešlých turnajích se dařilo Nimbusům, kteří skončili na krásném 3. místě v 6. divizi, přestože došlo k zásadní změně sestavy a museli jet s referenčním časem. Panterům stupně vítězů unikly o chlupek, skončili na 4. místě ve 3 divizi. Smolný co do výsledku byl tentokráte turnaj pro Hurikány, kteří skončili na 6. místě ve 2. divizi, nutno dodat, že valnou část turnaje odběhali se dvěma snižovači v sestavě. .

PS: večír prej byla nějaká děsná sranda při lidském turnaji ale já tam vyjímečně nespala a článek mi holt nikdo nenapíše no…fňuk 🙂

Nyní má část Hoptropáků takové malé prázdniny a soustředíme se na druhou část, která se rozhodla jet bojovat na ME ve flyballu do Francie, kde budeme mít HT PRAGUE v 1. divizi a HT HURRICANE ve 4. divizi z celkových 12-ti. Psaním článku pověřuji Týnu! Bez debat! 😀

Doplněny některé chybějící profilové fotky u nových členů družstev i u těch, co se zaučují (občas jedou na zkušenou na turnaj, ale ještě nejsou pevně zařazeni v družstvu – zálohy HT).

Happy míček 2014

O uplynulém víkendu naše družstva bojovala na turnaji Happy míček. Moc se nám nedařilo, tři naše družstva skončila na 5. místě, ovšem naši Hop Trop PRAGUE se stali celkovými vítězi turnaje.

Turnaj byl pohodový, družstev nebylo zas až tak moc, takže to krásně odsýpalo, atmosféra příjemná…jen ty dráhy pro nás byly nějaké zakleté 🙂

Lukášovský drak 2014

O víkendu proběhl druhý letošní družstevní turnaj. Byl to turnaj plný družstevních rekordů, a i našim Hurikánům a Panterům se po několika letech podařilo vylepšit družstevní rekordy. Prágové se k naší radosti stali celkovými vítězi turnaje a Nimbusové pokračovali v zaučování nováčků.