Mistrovství Evropy ve flyballu 2019, Německo, Obbornhofen 16.-18.8.2019 (pohledem Míly)

Haló haló, tady posádka velkého vozu… ne toho z oblohy, ale Fordu Transit! Hlásíme se vám z cesty na ME 2019!

Osoby a obsazení: Honza S., jeho skoro syn Šimon a psi Jackie, Eliška a Casim; Eva P. a Furt, půjčený od Ály K. (děkujeme!!!); Nikola S. a její bordeří rodina – Ruby, Fler a (J)Melí; Míla V. a psíci Cayenne, Bridget, Fleur a Dafi. Celkem tedy 5 lidí a 11 psů, z toho jsou tři již nezávodící veteráni a jedno ještě nezávodící štěně. Dále s námi cestuje jeden černý (nebo spíš zelený) pasažér – statná housenka, která se v průběhu cesty přemístí po vnitřní části střechy z přední části vozu do zadní, kde beze stopy zmizí.

Naloženo, vešly se všechny klece a psi.

Vyrážíme ve středu krátce po osmé hodině ranní. Honza hlásí, že pojedeme přes Teplice, ale zároveň zapíná „autopilota“ a míří na Mladou Boleslav. Chyba záhy odhalena, směr upraven. Hlavně že jedeme… auto, které jsme původně měli zamluvené, se den před odjezdem porouchalo, takže Honza narychlo sháněl jiné.

Honza i Eva si nastavili navigaci – ačkoliv prý oba zadali stejné místo, liší se jejich časy dojezdu cca o 6minut. Zuzka P. mezitím na facebooku hlásí, že souřadnice na stránkách EFC jsou chybné… kam tak asi dojedeme? Každopádně obě navigace nám ušetří cca 40 minut, když nás před velkou kolonou „sundají“ z dálnice a provedou nás německým venkovem. „Už jsme v půlce půlky půlky,“ hlásí radostně Eva na otázku, jak dlouho se ještě budeme po těch úzkých a klikatých okreskách motat. Psi se vzadu v klecích přesýpají jako brambory… Naštěstí jsme po chvíli zpátky na dálnici, po které frčíme skoro až k Obbornhofenu.

Na konci té fronty jsme my.

Když už se k němu blížíme a je na čase sjet z dálnice, začnou se navigace hádat. Jedna nás posílá vpravo, druhá vlevo, a pak i rovně… co křižovatka, to protichůdné pokyny. Metodou pokus-omyl projíždíme vesničkou. Před námi je karavan – ten tam určitě taky jede!!! Věšíme se za něj a brzy už je tu Unter den Linden, ta správná ulice. Ne, to nejsme v Berlíně! Do areálu se oficiálně pouští až od čtyř hodin, ale fronta před námi se zdatně hýbe vpřed.

Za chvíli už nás motorkář vede na místo, které máme vyhrazené pro naše stany. Něco jako ovocný sad, nebo snad něčí zahrada. Rovina to rozhodně není, stromy hodně daleko od sebe, takže o stínu se nám může jen zdát. Zato obrovských ovčích lejn je všude jako nas….! Jsou suchá, tak se dobře sbírají… v tomhle přece nemůžeme stanovat! Že by to byl závdavek do tomboly, kterou pořadatel vyhlásil ve snaze zajistit co největší čistotu po těch stovkách zúčastněných psů? Kdo přinese pytlík s exkrementy, dostane prý lístek do tomboly…

Tady je Hoptropovo!

Je vedro, které rozhodně nebylo v předpovědi. Stavíme stany, Honza naráží sud s pivem, který jsme si přivezli… hurá!!! Přijíždějí Chalupníčci a taky staví, chvíli po nich přijíždí i Dream Team (Andy a Michal). Při obhlídce areálu nacházíme super sprchy a záchody (mobilní, ale nové a čisté). Na fotbalovém hřišti, kde se bude závodit, jsou tři zastřešené parkury na naprosto luxusním trávníku.

V celém zbytku areálu ale kromě miniobdélníčku pro Malenivy nevidíme žádné označení pro další česká družstva. Ta postupně dorážejí a jsou pořadateli odváděna do různých neoznačených prostor. Mnohá z nich se nakonec z nouze uchytí na místech, kde vůbec neměla být, ale která se později ukážou být mnohem lepší než to naše, označené.

Čtvrtek přináší aprílové počasí, ostatně jako i většina dalších dní. Chvíli fouká a vypadá to na déšť, jenže sotva zavřeme stany, už do nich praží slunce. Teplota uvnitř prudce stoupá a musíme zase honem větrat, aby se nám psíci neupekli.

Parkury jsou připraveny na všechno, i na déšť.

Dopoledne v podstatě proflákáme, prohlížíme si areál, procházkujeme…

Eva si stěžuje, že Furt ji furt otravuje a chce se mazlit. Přijíždí Milan s Ivčou a nedlouho po nich i Karásci a Lexíci. Tak ještě Olda, a budeme všichni…

Zkoušíme, jestli bude Ruby provozuschopná a budeme ji moci zařadit do panteří sestavy a přesunout Shelby do Hurikánů. Žádné kulhání, tak to jdu nahlásit, nevěda, že z toho bude procedura na 45 minut, včetně kontroly mikročipu u tohoto nově dohlášeného psa (u žádného jiného našeho psa ho pořadatelé nekontrolovali, dokonce ani při měření!!!). Navečer mě kvůli Ruby volají znovu… opět vysvětluji ten přesun a jsem ujištěna, že všechno bude v pořádku. Není… když přijdou druhý den ráno Panteři na dráhu, v jejich sestavě není Ruby uvedena. Další dohadování, a pak ještě jedno, když se odpoledne kompletují výsledky. Jedna změna psa, a takový problém?!

Kluci mezitím během odpoledne ozkoušeli náš box na fixační rám na dráze – vše je OK, nebudeme muset nic přibíjet ani řezat. Zbyněk Ch. předává novým majitelům další z několika EJS, které s sebou přivezl.

Eva si stěžuje, že Furt ji furt otravuje a chce se mazlit, a nevěří mu, že by na to byl zvyklý z domova.

Těžký život půjčeného flyballového psíka Furtíka.

Navečer je hodinová schůzka EFC Councilu, kde se opět (jako už tolikrát předtím) řeší některé již dávno odhlasované věci. Se Zuzkou s napětím sledujeme, jak u okýnka do místnosti, kde schůzujeme, nacouvá Audi do zaparkovaného Bavoráka. Následuje schůzka rozhodčích a kapitánů. Pak domlouváme sestavy jednotlivých družstev a to, které psy budeme brát na ranní slavnostní zahájení – připuštěni jsou jen staří a hluší (Fleur a Casim) a štěně (J-melí), aby se socializovalo. Ostatní by se tam zbytečně přetáčeli a unavovali.

Evě se vypárala část účastnického náramku, když se česala. Michal jí tak intenzivně pomáhá, až z vypáraných nití málem vytvoří bílou paruku.

Průběžně shromažďujeme exkrementy do tomboly, přičemž Šimon je hlavním odnašečem a sběračem lístečků. Večer probíhá soutěž národů (kombinovaná družstva bez psů), které se kupodivu neúčastníme, jen slyšíme velký řev. Proti Němcům, kteří se zabydleli vedle nás, je to ale jako nic.

Eva vyhlašuje soutěž, kdo naučí příliš vzorného Furta co nejvíc zlozvyků.

Pátek ráno, první závodní den, i když z našich družstev jen pro Pantery. Už od večera u nás pod Colemany nejde proud, ukazuje se, že „vyhořel“ nejbližší kiosek, do kterého jsme napojeni. Ještě že jsme vybaveni dostatečně dlouhými prodlužkami a můžeme se napíchnout jinam!

Flyballový průvod s mávátky a vlajkami zahajuje mistrovství.

Na osmou jdeme na slavnostní zahájení, s českou i hoptropí vlajkou. Napřed stojíme na vyznačeném místě na silničce vedle fotbalového hřiště, kde se bude závodit. Pak se dává dav před námi do pohybu. Družstva ze všech zúčastněných zemí kráčejí až na hřiště, kde tvoří něco jako obdélník. První řečník zahajující šampionát se chápe mikrofonu. Vedle něj sedí asi deset dalších lidí s poznámkovými bloky v rukou. Novináři? Ale kdeže, to jsou další řečníci! Proslovy neberou konce, většina z nich je v němčině, takže tomu skoro nerozumíme. Olda však bez váhání překládá: „Jsme velmi rádi, že jste nám přijeli zničit náš úžasný anglický trávník, který tolik let opečováváme, a teď ho po vás budeme dávat několik měsíců dohromady.“

Proslovy stále pokračují. Fotíme se, naše štěně si hraje s téměř stejně starým rebelským štěnětem. Někteří z nás vydrží až do konce nástupu, jiní se tiše vytratí, aby se připravili na běhání. Panterům to ve Speed Trialu nejde až tak, jak jsme očekávali, a slušný čas zaběhnou až ve své nejsilnější sestavě. Ale nikdo se nezranil a pudlík zvládl závodění pod stanem bez problémů, a to je nejdůležitější. Doběháno máme luxusně brzo, takže následují procházky a nákupy potravin.

Během zahájení je čas i na společné foto.

Eva radostně hlásí, že Furt přestává poslouchat.

Od 18,30 h jdu měřit ulnu belgickým psům. Belgie řeší, co dál, zda přejít na jiný způsob měření psů, a na jaký. Já se Zuzkou měříme podle FCI, vedle měří Angličani podle UKFL. Jsou tu i němečtí a francouzští psi, Holanďani, Maďaři, Rusky… Končíme, když se chýlí k závěru i Happy Hour na drinky, tak jen od Káti z Dragonů narychlo ochutnávám něco děsivě modrého, ale přitom moc dobrého.

Happy Hour a velmi dobré modré cosi.

Proběhla první tombola, Šíma nic nevyhrál, Ivana ano. Zbyněk to hodnotí slovy „vyhráli jsme hov… za hov…“. Šíma je odhodlán sbírat více a intenzivněji.

Zatímco na hlavním place vyhrává dechovka, sedíme pod našimi Colemany a řešíme strategii na další den, kdy budou běhat Hurikáni a Prágové, a to pokaždé na dvou parkúrech současně. S pořadateli je domluveno, že na nás počkají, ale je třeba rozdělit role, aby každý věděl, co má dělat. Nikča si opakuje, komu podrží (psa). Eva slibuje, že tam při běhu nechá zadek déle, aby nikdo za ní nemohl pustit psa na krátkou střídačku a Huri nezaběhli nějaký šílený čas. Ifča vysvětluje Michalovi, který nabíjí Prágům, kam má Fayince dávat do čtyřotvorového boxu míček. Je to přece tam-tam! Kdyby točila na druhou stranu, bylo by to sem-sem! Ale Fay má tam-tam, zatímco Puffy má sem-sem! Máme
z toho mega zábavu na půl večera, ale v praxi nakonec zůstane jen u Ifčina tam-tam.

Sobota ráno, Huri a Prágové jdou do akce. Nikče se nic nedaří a stěžuje si na svou špatnou karmu. Pavel se pohoršuje, proč se teda sprchoval ve studené vodě, když má Niki tu karmu…

Poté, co odběháme první ST rozběhy, nabírá parkur č. 1 zpoždění – někdo zpochybnit výšku psů v 1. divizi, takže se budou všichni přeměřovat. Pro nás jen dobře, páč už nebudeme muset řešit souběh Prágů a Huri na dvou parkúrech současně.

Milan se málem popral s nějakou holčičkou o pytlík s hov…., který si na chvíli odložit na zem. Holt zájem o lístky do tomboly roste…

Speed Trial končíme trochu nešťastně – zatímco Prágové splnili plán, Huri se utrhli ze řetězu a zaběhli jen o dvě setiny sekundy hůř, než Prágové. Asi tam Eva zapomněla nechat ten zadek… Lámeme si hlavy, jak z toho ven, protože to na 99,9% znamená, že budeme mít dvě družstva v jedné divizi. Nikča má všechny nejlepší ST časy vypsané (hezká ruční práce!), takže zhruba víme, na čem jsme. Prágům rychlejší čas nakonec nehlásíme – nemělo by to cenu.

Potkávám kamaráda Joea z maďarského družstva Beast a stěžuju si mu, že budeme mít druhý den dvě družstva ve stejné divizi. Jeho odpověď mi bere dech: „Nám dnes ráno umřela Future.“ Napřed nechápu, nevěřím. Ta hezoučká drobná bordervipetka ze stejné chovatelské stanice, jako je moje Cayenne? Ta, jejíž životní dráhu jsem od počátku sledovala? Ta, co běhala jako vítr a vloni s Beasty vyhrála mistrovství Evropy? Jak??? Co se stalo?!? Joe v podstatě neví, prý to bylo náhlé, asi něco na plících. Tak tomu se tedy říká šok… Do háje, co na tom, že máme dvě družstva v jedné divizi?!? Než dojdu k našemu ležení, brečím jako krokodýl.

Až docela pozdě odpoledne začíná první část Double Elimination, pro ty nejpomalejší divize. Naděje, že by se tam mohli vejít i Panteři, se rozplynula – dostali se do 11. divize, takže budou závodit až v neděli, stejně jako Prágové a Hurikáni. To bude teda hukot!!! Stěhujeme jeden z Colemanů od našich stanů na hřiště, kde se běhá a kde máme vyhrazený luxusní prostor. Dobré zázemí budeme zítra potřebovat.

Celý sobotní program má skluz kvůli rannímu přeměřování 1. divize. Končí se až po desáté večer, a ještě se nedoběhala všechna finále. Jenže za tmy už to prostě nejde…

Vyhlašuje se část výsledků, ale jen pro ty divize, co už doběhaly. Exkrementová tombola tentokrát přináší Šímovi vytouženou výhru v podobě misek pro psy, hraček a pamlsků.

Furt se furt motá pod stolem, a jak mlátí ocasem, vypojil světlo.

Kolem 22,30 h se scházíme na dalším EFC Councilu. Všichni jsou unavení, a s vidinou dalšího (toho nejdůležitějšího) závodního dne před sebou rádi souhlasí s mým návrhem přesunout jednání na nedělní večer. Probíráme jen to nejnutnější – formát zítřejšího Double Elimination, čas na přípravu, a jaký bude postup, když začne hřmít, protože se čekají bouřky, atd.

Noc je už podruhé plná hlučné dunící hudby, při které spousta z nás nemůže spát ani se špunty v uších. Jen těm, kdo večer hráli panákovou soutěž, při které zlikvidovali většinu našich alkoholových zásob, to nevadí.

Prágové jdou na to

Neděle ráno. Do akce jdou všechna naše družstva, naštěstí na stejném parkuru, takže nebudeme muset přebíhat. Panteři i Hurikáni bohužel zahajují prohrou. Prágové běží proti Maďarům, a začíná to vyhraným během – soupeřův poslední pes vběhl na prágovskou dráhu. Vše urovnáno, ale Maďaři nehodlají toho psa vystřídat, čehož se Prágové trochu bojí. Rozhodčí je naštěstí vstřícný a jde si s Maďary promluvit. Maďaři střídají. Místo štíhlého atletického křížence chrta nasazují mohutného psa bojového vzezření!!! No to jsme si tedy pomohli!!! Naštěstí se ukazuje, že zdání někdy klame, a pes běhá jako hodinky. Prágové jsou ale rychlejší a odnášejí si z tohoto rozběhu výhru.

Pořadatelé nasadili nového, velmi akčního komentátora, který chodí mezi jednotlivými parkury a snaží se podávat aktuální informace o dění, samozřejmě v němčině. Rozumím pouze větě „Das ist ein CRIMI!“

Kolem parkurů je stále plno.

Ve druhém kole Panteři vyhráli, zatímco Prágové v dramatickém rozběhu prohráli s belgickými Jolly Jumpers. Pokolikáté už?!? To je snad na každém ME! Bohužel to znamená, že se Huri a Prágové spolu utkají hned v následujícím rozběhu o bytí a nebytí – kdo prohraje, je definitivně ze hry. Budeme potřebovat i záložní box… kdo na něj poběží? A kteří psi poběží v kterém družstvu? Je nás málo, leckdo fungujeme v obou týmech… Emoce stoupají. Odcházím k sekretariátu turnaje, abych zjistila, kolik máme ještě času. Napřed by totiž měli běžet Panteři… Za sebou slyším, jak Andy hlásí, že Dino kulhá.

Najednou nabírají věci rychlý spád. K sekretariátu za mnou přiletí Eva, že Dino zkolaboval a že okamžitě potřebujeme veterináře. Chrlím to na pořadatele, ten to hned hlásí do mikrofonu, ale bohužel nikdo nepřichází. Veterinář tam určitě je, jen asi není zrovna po ruce. Mezitím už by měli běžet naši Panteři… rychle hlásím na parkuru 2, že nemůžeme nastoupit, protože máme problém se psem. K našemu ležení mezitím přibíhají lidé z jiných družstev na pomoc. Sháníme co nejvíc vody, pak i misky, a že prý máme opatřit nějaký alkohol?!? Volám vysílačkou k našim stanům, aby někdo okamžitě přinesl nějaký chlast. Po předchozím večeru nebude jednoduché tento úkol splnit… Konečně přišel i veterinář! Dino leží na boku a nehýbe se. Zdá se, že to trvá věčnost, ale nakonec vstává. Ještě nějakou dobu ho nechávají stát v miskách s vodou a alkoholem. Asi bude OK, ale na závodění to už dnes rozhodně nebude. Do toho Lexíci hlásí, že Lex už taky nemůže běžet. Je rozhodnuto – Prágové tím pádem musí běžet ve třech psech a prohrát, Huri ve čtyřech, a tím pádem v tomto rozběhu zvítězí. Ale napřed přece běží ti Panteři… opět vítězí, ale ač jsem v tom družstvu běžela, nepamatuju si z toho rozběhu snad vůbec nic. Myšlenky mám úplně jinde a emoce pracují… Huri nad Prágy vítězí, ale v následujícím rozběhu prohrávají a jsou venku. Je z toho 4. místo ve 2. divizi, Prágové jsou hned za nimi pátí. Takový konec si určitě nikdo z nás nepředstavoval…

Panteři ustojí ještě jedno kolo, i když někteří jejich psi už málem chodí krokem. Souboj o medaili prohrávají, ale 4. místo v těžké devítičlenné divizi, ke kterému se vyhrabali z oprav, je úspěch. Ifča si jde konečně lehnout – kouslo ji nějaké zvířátko, asi mravenec, a i přes začínající alergickou reakci nedala jinak, než že musí ještě Panterům zapsat časy. Tomu se říká obětavost! Nebo nerozum? Po závodní stránce už pro nás letošní ME skončilo, takže Lexíci a po nich i Karásci odjíždějí. Zbytek má „volný program“. Někdo venčí, někdo nakupuje… Došlo nám pivo.

Eva si stěžuje, že Furt neumí při procházce normálně chodit – buď jde u nohy, ale při tom viditelně trpí, nebo letí jako magor plnou rychlostí dopředu. Nic mezi tím.

Finálové rozběhy se pořád odsouvají, nejen kvůli hrozící bouřce. Mistry Evropy se nakonec celkem podle očekávání stávají belgičtí Roadrunners, letos bezkonkurenčně nejrychlejší družstvo.

Vyhlášení výsledků při západu slunce.

Vyhlášení výsledků začíná ještě za světla, ale barevný západ slunce na sebe nenechá dlouho čekat. Před vyhlášením 1.divize musím (jako každý rok) na pódium pronést krátkou řeč – tentokrát Zuzčinu pozvánku na příštěroční mistrovství Evropy, které se bude konat u nás v ČR.

Chvíli po vyhlášení se scházíme na dalším EFC Councilu. Tedy jen ti z nás, kdo neodpadli a neusnuli. Řeší se hlavně chybějící kandidát na uspořádání ME 2021. Také něco na téma, jak by se měl EFC Council proměnit, ale tenhle návrh zjevně nemá podporu. Potom ještě „co a kdy musíme schválit, aby mohla ČR bezproblémově uspořádat příští ročník ME“. Končíme chvilku před půlnocí. K mému překvapení dnes odpadli i HáTéčka – vracím se do ztichlého a už téměř spícího ležení.

Pondělí ráno. Balíme. Je toho spousta, co musí spakovat a nějak nacpat zase zpátky do aut. To se tam přece nemůže všechno vejít! Petra Ch. mi pomáhá složit můj stan, ten jejich už má v autě. „Chalupníčková, víš, že v tom stanu, cos zabalila, je v kapse můj mobil a teď tam zvoní?“ brblá její manžel. Přijde mi to humorné, dokud nezjistím, že jsem si podobně chytře zabalila svůj oblíbený hřeben.

A je po všem. Balíme a nakládáme.

Brigetka si dává poslední kolo hry s bordeřím štěnětem, a jedeme. Cestou ještě nakupujeme v nejbližším obchodě. Do Prahy dorážíme kolem šesté večerní, Honza všechno odřídil sám. Příští rok pojedeme „jen“ do Plzně, a pořadatel ME 2021 ještě není znám, ale…

„Mílo, na kterej datum mám zamluvit ten velkej auťák na rok 21?“ 😀