Cesta
Byla dlouhá (1000 km), ale poprvé za tu dobu, co na ME jezdíme, se nám stalo, že jsme jeli velkým autem (Fiat Ducato) jen ve čtyřech lidech (a osmi psech). To způsobilo, že ačkoliv jsme vezli veškeré HT vybavení (boxy, stany Colemany apod.) a k tomu ještě ledničku + sudy s pivem a limonádou, měli jsme vzadu tolik místa, že se nám věci v zavazadlovém prostoru v zatáčkách přesypávaly ze strany na stranu 🙂
Počasí
Snad jediný moment, kdy bylo na ME opravdu chladno a mokro, byl ve čtvrtek časně ráno, kdy jsme (Honza, Ivana, Nikola a já) jako první z Hoptropů dorazili na místo. Pastvinu rozparcelovanou pro jednotlivé týmy halila po lehkém nočním deštíčku tajemná mlha, ze které vykukovaly příbytky těch několika málo týmů, které to prostě riskly a navzdory instrukcím od pořadatelů přijely na místo již ve středu večer. V té chvíli by se mi opravdu moc a moc hodily holínky, které jsem měla pečlivě zabalené na dně mé velké tašky, co byla kdesi v hloubi zavazadlového prostoru…
Pak už následovalo každodenní teplo (kolem 24 stupňů) následované vedrem (kolem 30 stupňů). Ani noci nebyly nijak zvlášť chladné, a studená fronta, co měla v sobotu odpoledne přinést déšť, jen zvedla spoustu prachu z okolních cest a nahnala nám ho do stanů a vůbec všude, kam ho nahnat mohla.
Hoptropí luxus
Sice jsme s sebou neměli karavany a obytná auta a spali jsme tudíž ve stanech či v autech (tím se prý vyznačují začínající flyballáci, říkal náš německý kámoš Wilfried 🙂 ), ale mohli jsme se pochlubit naprosto luxusním zázemím, ve kterém chyběl (oproti ME v Německu) snad jen ten větrák pod střechou „obývacího“ stanu Colemanu. Lednička, pípa, dva sudy s pivem, jeden s malinovkou, elektrický gril a další vymoženosti uváděly v úžas kdejakého návštěvníka či kolemjdoucího. Ještě že máme toho Honzu 🙂 ! Pivo sice došlo už v sobotu odpoledne, ale jídlo vydrželo de facto až do pondělního odjezdu. A tolik malinovky jako v horké Belgii jsem asi nikdy v životě nevypila.
Sociální zařízení
Tohle prostě nemohu nezmínit… Belgický vztah k hygieně se oproti prvním rokům, kdy jsme k nim jezdili na ME a pro všechny účastníky byly k dispozici 3-4 záchody a dvě umývadla, už trochu zlepšil, ale pořád není o co stát. Například kadibudky rozmístěné v prostoru kempu byly vyčištěny pouze v pátek, takže v neděli už to byla opravdu síla, a v pondělí to zvládli jen ti opravdu otrlí. Toaletní papír byl k dispozici ve čtvrtek a v pátek ráno, pak už vůbec. Ještě že jsme si všichni vzali dostatečné zásoby z domova! Ano, byly tam i splachovací záchody, a to poblíž parkurů (docela daleko od stanů), ale ty byly také bez toaleťáku. Vrcholem všeho byl nápis, který se na těchto záchodech objevil v sobotu dopoledne, a sice že si můžeme u pořadatelů toaletní papír koupit za 0,20 EUR :-O (!!!)
A abych nezapomněla na sprchy – tam tedy rozhodně pochvala za čistotu, ale s tou vodou jsem to prostě nepochopila. V části sprch tekla tak horká, že se pod ní nedalo vlézt, a v další části tekla studená. Jen díky sdílení sprchovacích zážitků bylo možné dobrat se po několika dnech té části, kde měla voda přiměřenou teplotu.
Komerce na prvním místě (bezpečnost na posledním)
Ne že by byl prostor, na kterém se závodilo, vyloženě špatný, ale v areálu byla i lepší místa. Ta však byla využita pro ukázky jiných psích sportů či pro stánky. Podle vyběhané trávy to také vypadalo, že se na všech třech parkurech ještě těsně před mistrovstvím závodilo nebo trénovalo. Parkury byly kompletně ohrazeny železnými zábranami, jaké známe např. z českobudějovických turnajů, a to i v doběhové části (!!!), bez možnosti odstranění nebo posunutí. Přitom doběh jako takový měl nějakých 25 metrů, a na parkuru č. 1, kde se odehrávaly boje divize č. 1, byl dokonce ještě kratší. Ti, kdo běhali s vipety či bordervipety ze vzdálenosti větší než 20 metrů, z toho měli docela těžkou hlavu. Udělat něco takového u nás, tak závodníci pořadatele normálně ukamenují. Z bezpečnosti prostě v Belgii žádnou vědu nedělají, jinak by například nenechali na každém parkuru trčet ze země obrovské kovové kolíky, kterými byly přitlučeny stany nad branami EJS.
Dlužno nicméně dodat, že doprovodný program byl opravdu pestrý a nabídka jídel (pro lidi) i různých produktů pro psy byla více než dostačující. Dokonce tam byl i stánek prezentující koloběžky značky Kostka a Crussis, a k tomu mushingové vybavení od firmy Zero DC.
Tombola
Tohle byla jedna z nejveselejších částí celého mistrovství, alespoň tedy pro nás 🙂 . Ve čtvrtek během dne a navečer bylo možno zakoupit si v info stánku turnaje za pouhá dvě eura (no nekupte to!) lístek s číslem, pod nímž se (snad ve všech případech) skrývalo nějaké překvapení. Někteří z nás vyhráli pivo, jiní šampus, různé reklamní předměty apod. Kolik legrace zažijeme s růžovou gumovou šiškou, po delším pátrání klasifikovanou jako zesilovací stojánek na mobil (nikoliv jako erotická pomůcka, jak se to zprvu některým jevilo), či se zelenými čepičkami z pogumované látky, které nám mimořádně slušely a které se později ukázaly být návleky na cyklistické sedlo, to se dá jen těžko popsat. Možná kdybychom v těch „čepičkách“ opravdu nastoupili na dráhu, jak jsme původně plánovali, dařilo by se nám ještě o něco lépe, neboť bychom soupeře totálně odbourali 😉 .
Časový plán
Podle toho, jak se časový plán totálně nedodržoval, by jeden řekl, že jsme ve Francii a ne v Belgii – obvykle totiž vše začínalo s více než třicetiminutovým (často i větším) skluzem. Jen v sobotu ráno se kvůli avizovaným odpoledním bouřkám začalo závodit o 1,5 hodiny dříve, než určoval původní rozpis. Koho předchozí večer zastihl rychlý posel objíždějící stanové městečko na kole, ten měl štěstí a věděl to, ale bylo i dost těch, kteří se to prostě nedozvěděli a zjistili to až pár minut předtím, než měli nastoupit na parkur.
Elektronika
Od roku 2008, kdy jsme pořádali ME u nás v Mladé Boleslavi, se ještě nestalo, že by se pořadatel tolik snažil o eliminaci papírů. Rozpis rozběhů pro všechny parkury se zobrazoval on-line na velké obrazovce, stejně jako průběžné výsledky a časy jednotlivých divizí (ty byly na trošku menší obrazovce). Zpočátku to trochu drhlo, ale postupem času fungovalo tak, jak mělo. Velkým vývojem za poslední roky prošlo i belgické EJS, které nyní dokáže průběžně zobrazovat časy jednotlivých psů na obrazovce na rozhodcovském stolku i na dvou velkých displejích umístěných za boxy, tak, jak jsme zvyklí z našich turnajů. A světe, div se – fungovalo i wifi připojení! Každému, kdo zná české EJS, je jasné, kde se Belgičané inspirovali…
Divize a závodění
Stejně jako v roce 2016 v Anglii spočívala i tentokrát první část turnaje ve Speed Trialu, na základě kterého byla družstva zařazena do jednotlivých divizí. Teoreticky tak měly být divize vyrovnané, prakticky tomu tak úplně nebylo – už jen proto, že družstva nemusela do ST nasadit svou nejsilnější sestavu, nemluvě o případech, kdy se družstvu nepovedlo zaběhnout žádný čas v rychlé sestavě a počítal se mu tak pouze čas zaběhnutý v pomalé sestavě. Např. s naším Mixem 3 tak závodilo ve 12. divizi (s mezním časem 20,20 s) družstvo, které proti nám zaběhlo čistý čas 18,61 s (!!!). Dlužno ale dodat, že hlavní rozhodčí na tomto mistrovství poprvé opravdu hlídali časy (aspoň tedy většina z nich) a počet družstev, která prohrála právě proto, že byla příliš rychlá a držela psy zpátky, aby se nebrejkla, byl neobvykle vysoký. I proto se po skončení ME opět řešilo na schůzce „hlavounů“ jednotlivých států, jak toto eliminovat. Na rozdíl od minulých neplodných let tentokrát padlo několik zajímavých návrhů, které budou námětem diskusí v čerstvě založené facebookové skupině. Nicméně si myslím, že kdo bude chtít podvádět, cestu si stejně najde… není totiž možné v pravidlech ME podchytit úplně všechny varianty.
Jak běhali ti nejlepší
O tom, jak jsme běhali my, se podrobněji dočtete v článku od Andy, tady se jen zmíním o těch nejlepších, jejichž rozběhy jsou vždy velmi pozorně sledovány a kteří v 1. divizi bojují o titul mistra Evropy. Zatímco vloni jsme se dočkali hned v prvním kole ST nového rekordu mistrovství a také několika dalších časů hluboko pod 16 sekund, letos to byla co do časů bída. Jediný, kdo se v pátečním ST dostal pod 16 sekund, byli belgičtí Roadrunners Beep Beep (15,95 s), a v nedělním DE už se to nepodařilo nikomu. Dalším překvapením byly výkony loňských finalistů, tedy belgických Jolly Jumpers a polských Blade Runners Unleashed, kteří shodně skončili bez medaile (4. a 7. místo). Finále bylo nicméně opět belgicko-polské a utkaly se v něm The Green Angels a Fractal International Affair, vítěz letošního Eager´s Cupu. Byla to bitva, jak se patří a po opakovaném finále se z titulu nakonec radovali Poláci. Třetí byli britští Hampshire Harriers, kteří (jestli si to správně pamatuju) tak obhájili bronzové medaile z loňska.
Seminář s Američankou Pam Martin
Byl součástí doplňkového programu po všechny dny, a samozřejmě nebyl zadarmo. Byl zaměřen především na motivaci mladých psů, nácvik otočky a na nácvik rychlosti při odbězích, což jsou věci, které využije snad každý trenér. Některé metody vypadaly opravdu zajímavě, ale zhusta neuplatnitelně na lidi, co přijdou jen tak z ulice, že chtějí zkusit flyball – a takových je u nás většina. Rovněž tu byla možnost zaplatit si s Pam soukromou hodinu – pak se tato lehce extravagantní trenérka věnovala konkrétním problémům daného psa, ať už šlo o vylepšení otočky, nebo např. o pouštění míčků apod. Pam již dlouhá léta závodí za jedno z nejrychlejších amerických družstev, co běhá čtrnáctkové časy, a její psi jsou prý vesměs snižovači, tak asi ví, o čem mluví.
Dny česko-českého přátelství
Co na „Evropě“ miluju, je obrovská solidarita českých družstev. Čím dále se ME koná a čím méně je na něm Čechů, tím více drží při sobě a vzájemně si fandí. V Belgii byla letos tři mixovaná HT družstva, jedni Rebelové, jedno družstvo z Karlových Varů a jedni Plzeňáci, a všichni se na sebe usmívali a žertovali spolu a podporovali se a radili si. Vzácný to okamžik, neboť až se zase potkáme na nějakém českém turnaji, bude na našich obličejích nejspíš zase převažovat maska zvaná „bubák“.
Den francouzského nepřátelství
V neděli ráno, když už se běhalo, jsem byla u parkurů svědkem ve flyballu nepříliš obvyklého jevu – velmi ostrého konfliktu několika lidí, který vyústil až do začátku rvačky. Dva největší kohouty pak od sebe ostatní odtrhávali a vlekli je pryč. Později jsem se dozvěděla, že prý šlo o spor francouzských družstev. Tak to teda zlatý český flyball, tam se neshody řeší „jen“ hádkami a pomluvami :-D.
Statečný slepejš
Moje malá slepá Dafinka sice zvládá svůj hendikep velmi statečně, ale stejně jsem měla obavy, jak se vypořádá s cizím prostředím plným lidí, psů, stanů a různých dalších překážek. Dala to s naprostým přehledem! Když zrovna nebyla ukryta v bezpečí vlastního pelíšku v našem stanu, neohroženě ťapala ležením a hledala, kde komu co upadlo. Občas se sice trochu lekla, když k ní přiběhl jiný pes anebo na ni někdo bez varování sáhl, ale to jí nezabránilo v dalším ťapkání a hledání něčeho dobrého k snědku. Největší radost jí ale udělali naši lidičkové ležící v horkém odpoledni na zemi pod Colemany – konečně někdo na její výškové úrovni! Konečně někdo, koho může opusinkovat a pořádně se s ním pomazlit! Z Julči od Dragonů (která s námi běhala s PRTem Bourákem) měla dokonce radost až takovou, že se jí počůrala na deku. Promiň, Julčo…. 🙂
Večerní návštěva Brugg
Do města jsme se pořádně dostali až v neděli večer kolem 21. hodiny, ale i tak to byl velký zážitek. Bruggy jsou prý krásné, říkalo mi ještě před cestou několik mých známých, a mohu to jen potvrdit. Skoro všechny obchody už sice byly zavřené, takže jsme suvenýry a belgické pralinky nakupovali jen očima, ale potkali jsme jednu otevřenou „vaflárnu“, kde si většina z nás vybrala z více než dvacetibodové nabídky vaflí. Takové čerstvě pečené vafle s vanilkovou zmrzlinou, šlehačkou a jahodami, banánem… mňam!!!
Bez sýrů zpět nemůžeme
Cestou zpátky jsme nutně potřebovali nakoupit něco dobrého 🙂 , takže jsme se zastavili v předem vytipovaném holandském obchodě řetězce JUMBO. Sýry, čokolády, pudinky a jiné dobroty zaplnily naše tašky, a tak dobré croissanty, jaké měli tam, jsem snad v životě nejedla – a to nejsem zrovna přítel tohoto druhu pečiva. Než jsme dojeli do Prahy, sýry v teple patřičně uzrály… mňam!!!
A kam pojedeme příště?
Kdo ví… původně jsme měli v plánu udělat ME u nás, ale zatím to nebude možné. Pořadatel ME 2018 se tedy teprve hledá, předběžně by jím mohli být Němci nebo Maďaři. Tak uvidíme… každopádně by byla velká škoda nechat si to ujít. Mistrovství Evropy je prostě specifický turnaj, a i když má své mouchy, určitě stojí za to si na něm zazávodit.
Dovětek
Sakra, to je zase dlouhý článek :-O … a to jsem chtěla napsat jen pár řádků! 😀
Míla