Tak v první řadě slibuju, že vynechám povídání o přípravách a o dohadech, jestli a v jakém počtu nakonec na ty ostrovy pojedeme, atd. To by bylo na samostatný článek, a ono bude tohle povídání i tak dost dlouhé 🙂 Prostě to nakonec dopadlo tak, že jsme se domluvili na dvou družstvech, obou kombinovaných:
Hop Trop Mix 1 – Dino+Tadeáš, Bailey+Martina, Cayenne+Míla (všichni HT PRAGUE, s výjimkou Marti), Lex+Petra P. (HT HURRICANE), DeeVee+Petra Ch. (HT PANTHERS) a Jezinka+Olda (Black Pirates). Nabíječem byla ustanovena Andy.
Hop Trop Mix 2 – Tedy+Jindra (Karlovy Vary), MayBe+Zdeněk (HT PANTHERS), Uta+Iva (HT HURRICANE), Dafi+Míla (HT HURRICANE), Grimm+Andy/Tadeáš (NIMBUS HT) a Sheera+Andy (Too X-treme). Nabíječem byla Martina.
Součástí naší výpravy byli ještě dva rodinní příslušníci, předem počítaní jako pomocníci (nějak mi nejde říkat jim „kolíci“ :-D), a sice Petr a Zbyněk.
Plán byl takový, že hlavní část naší výpravy pojede vypůjčeným Fordem Tranzit, zatímco Chalupníčci a Kopáčci pojedou po své ose, neboť si hodlali pobyt na ostrovech o něco prodloužit.
Co zažili Kopáčci, bude nejspíš součástí samostatného článku, a já se budu věnovat příhodám nás, „tranziťáků“.
Odjezd
Sraz jsme měli ve středu v 11 h u Zdeňka v obci s podivuhodným názvem Uhy. Ivča zadala do vyhledávače na internetu UHO, a moc se divila, když jí to ukázalo nějakou díru v Jižní Africe. Přesto jediný, kdo cestou na nakládku bloudil, jsem byla já… má navigace zvaná Irma, která mne pár týdnů před tím bez problémů dovedla do maďarského kempu, tentokrát totálně selhala. Asi se jí nelíbil ten název – ?
Když jsem vystoupila ze svého auta a uviděla otevřený nákladový prostor Tranzita, kterého Zdeněk den předtím vyzvedl v půjčovně, málem mě kleplo. Ježiš, to je malý!!!!!! Do toho se v životě nemůžeme vejít!!! Sice to byla prodloužená verze, a navíc v naší klubové červené barvě, ale jakmile jsme tam dali jednu dvě klece, nákladový prostor jaksi zmizel. Navíc zcela chyběl úložný prostor nad řidičem, na který jsme byli zvyklí z minulých let a kam se nám vždy vešly židličky a podobné drobnosti. Bylo mi skoro do breku a nadávala jsem si, že jsme se na to auto nedojeli do půjčovny předem podívat.
„Hele, já to mám vymyšlený,“ hlásil hrdě Zdeněk a jal se mi vysvětlovat, jak tam poskládáme ty klece, které se zdály být největším problémem. Koneckonců, vezli jsme šest velkých psů a tři malé. Teda zatím jen dva, ten třetí měl přibýt až před kanálem (o tom později). Viděla jsem to dost skepticky, jenže nezbývalo nic jiného, než to zkusit.
Dali jsme se do skládání. Napřed boxy, a do nich plechovky s pivem, aby byly dobře chráněné… když už letos nevezeme tu pípu a sudy s pivem, musíme se přece zajistit nějak jinak 🙂 První pokus o naložení nevyšel, klece nám po naložení našich velkých tašek vyjely dopředu a auto se nedalo zavřít. Postupně jsme to ale vychytali, na různých stranách zachytili gumicuky, a najednou bylo všechno naloženo, a v autě bylo ještě místo! Tak že bychom vzali i tu koloběžku, co mám v autě? Pořadatelé totiž na poslední chvíli účastníkům doporučili vzít si kola, neboť areál je prý tak velký, že se budou hodit. Kola by se nám nevešla, ale malá koloběžka Kbike K5 úplně v pohodě! Takže šup s ní úplně nahoru, na klece v nejvyšší řadě! Hurá, sláva, máme naloženo, a můžeme jet! Zdenda si na to oblékl supermanské tričko a usedl za volant. Otázka ovšem je, jak daleko dojedeme, když mu to při každém zastavení chcípá… ;-)… nějak nejsme z minulosti zvyklí na takto moderní motory :-D.
Cestou do Karlových Varů, kde máme nakládat Jindru s Tedym, jsme si vystáli pěknou frontu před omezením, což se později ukázalo jako vůbec největší zdržení, jaké nás potkalo. Ivča nás krmí skvělými řízečky. Celou cestu přes Čechy a Německo více či méně prší či poprchává. Belgií už projíždíme za hluboké noci, a nastává lehké drama – dochází nám nafta, a benzinka nikde! Ze zoufalství začínáme za pomoci navigace hledat i mimo dálnici, ale v temné noci jsou všechny benzinky v přilehlých destinacích beznadějně zavřené. Jak vzápětí telefonicky zjišťujeme, podobně jsou na tom i Kopáčci, kteří jedou kousek za námi. Až když nám palubní počítač ukazuje, že už nemáme vůbec žádnou naftu na dojezd, a my přesto ujedeme ještě asi 16 km, objevuje se u dálnice benzinka. Kamení nám padá z hrudních košů! Tak radši nabrat plnou, abychom se znovu nedostali do podobného stresu! Pak venčíme psíky a s Kopáčky vymýšlíme strategii na umístění kříženky Sheery, vypůjčené z Českých Budějovic, do našeho vozidla. Povezeme ji totiž po mistrovství zpátky do Čech, a asi bychom Angličanům dost těžko vysvětlovali, proč k nim přijíždíme s osmi psy a zpět jedeme s devíti. Sheera nakonec půjde do klece ke Cayenne, zatímco Dafi poputuje i s látkovou přepravkou do třetího, nejvyššího patra naší klecové sestavy. Jakmile má pořádný výhled, přestává konečně fňukat. A já hloupá si myslela, že jí bude s její velkou kámoškou Cayenkou líp!
Vyrážíme směr Calleis, většina z nás spí nebo aspoň klimbá. Budí nás až sjezd u další benzinky. Jak tak projíždíme krokem kolem stojících aut a kamionu, vybíhá najednou z křoví několik mužů snědé pleti. „Jeď!!!“ zavelí Zdeněk, a Petr na nic nečeká a šlape na plyn. Měli jsme kliku, migranti se sesypali na jeden ze stojících kamionů. Později zjišťujeme, že podobné štěstí neměli zdaleka všichni účastníci mistrovství – například trenér belgických Jolly Jumpers, který projížděl o něco později po místní okresce, to odskákal rozbitým předním sklem auta, a mohl být ještě rád, že jenom tím a že stihl ujet…
Časně nad ránem přijíždíme k check pointu před eurotunelem, kde musíme v první řadě nechat zkontrolovat psy. Francouzské úřednici hovořící dost mizernou angličtinou máme postupně přivést všechny naše psy, a samozřejmě odevzdat PET pasy. Následuje kontrola psích čipů, naštěstí nám je to načetlo všechny. Ale vzápětí je tu problém, resp. dva. Ten první spočítá v tom, že pan doktor „Čtveřeček“ dal Maybince potvrzení o odčervení na špatnou stránku PET pasu, a ještě k tomu doprostřed. Zdeněk už si v duchu balí věci a mává našemu autu mizejícímu v dáli, ale úřednice je kupodivu vstřícná a vystavuje mu nějaké potvrzení, u kterého nám několikrát zdůrazňuje, že platí jen pro jednu kontrolu. No to je nám jedno, nikdo jiný už to přece kontrolovat nebude! Druhý problém – Cayenne nemá v očkováku datum čipování. No bodejď by ho tam měla, když přilítla bez PET pasu a už načipovaná! Datum tedy stanovujeme hrubým odhadem, a je vyřešeno… hurá zpátky do auta! Kolem jsou sice vysoké drátěné ploty zakončené žiletkami, ale po tom, co jsme zažili u benzinky, jsme raději ve střehu.
Britská pasová kontrola, která nás čeká hned vzápětí, je mnohem nepříjemnější než předchozí úřednice. Všichni úředníci mají superpřísné výrazy, vyhánějí nás z auta a nechávají nás projít koridorem v hale až k oficiální kontrole. Ne že bychom se jim vyloženě líbili, ale očividně jim nepřijdeme až tak podezřelí, takže nás nechávají bez problémů projít. Tak ještě chvilku počkáme, a pak hurá do vlaku! Pravda, původně jsme chtěli jet trajektem, ale kvůli velkému počtu psů jsme nakonec zvolili eurotunel. Ivča je ráda, protože nebude mít mořskou nemoc.
O eurotunelu jsme už ledacos slyšeli, ale na vlastní oči jsme ho nikdo neviděli, takže natahujeme krky a vyhlížíme ten vlak, kterým máme jet. Podle instrukcí pozemního personálu najíždíme do obrovské dlouhé krabice – to je ten vlak. Stěny má z velké části neprůhledné, jen tu a tam je malé okýnko. Petr slibuje, že za ním budou vidět rybičky. Jindra fotí. Až později z nápisů na stěnách a z hlášení, které nás mimo jiné žádá, abychom setrvali ve vozech a nevystupovali, zjišťujeme, že se zde fotit nesmí. Vlak se dává do pohybu, a vypadá to fááákt divně… cítíme, že jedeme, ale plné stěny kolem nás budí dojem, že vlastně stojíme. Rybičky nikde žádné.
Po půl hodině jsme za kanálem. Vlak zastavil, auta postupně vyjíždějí z vagónu ven. Posouváme hodinky o hodinu zpět, na britský čas. Před námi jsou dva obytné vozy jedoucí v pravém pruhu a Zdeněk se řadí za ně. Vzápětí nás ztroubí a předjede nějaký Angličan. Jasně, je to jednosměrka o dvou pruzích, ale jsme na ostrovech, takže máme jet v levém a nikoliv v pravém pruhu! Tak se honem přeřadíme do toho správného a frčíme po dálnici. Chtělo by to nějakou benzinku – my i psíci potřebujeme vyvenčit. Ale vyhlížíme ji dlouho marně, protože krom té první, hned za tunelem, jsou všechny další pěkný kus mimo dálnici, označené sjezdem „Services“. Což bohužel zjišťujeme až poté, co mineme druhou nebo třetí. Nakonec jednu trefujeme, tedy přesněji řečeno, Zdeněk se za Jindrova navigování naprosto neuvěřitelně promotá různými sjezdy a nájezdy, kde se na nás řítí auta v protisměru (tedy bráno z našeho středoevropského pohledu), a jsme tam, kde jsme být chtěli. Venčíme sebe i psíky a k tomu ochutnáváme britské kafe a koblihy. Beru si na starost kromě svých dvou feneček i Sheeru, která na trénincích vypadala, že je minimálně stejná posera jako moje Dafka, ale teď je v pohodě a vesele mává ocáskem. Tedy až do momentu, kdy se zamotá do vodítka a já jí při snaze o vysvobození sáhnu na bříško. Následuje takový hysterák, že se všichni široko daleko otáčejí. Né, já ji fakt nevraždím, věřte mi!
Do toho přichází zpráva od Chalupníčků, kteří již dorazili na místo – vše je super, až na to, že elektrická zásuvka, která je u našeho ležení připravená, není použitelná. Prý máme cestou koupit koncovku pro karavany – ? No na to jsem teda zvědavá!
Na kruháči, kde je už odbočka na náš cíl, tedy Trinity Park, proto hledáme sjezd na nějaký obchod, kde by mohli mít přípojky pro karavany. Trefili jsme něco jako anglické Obi, a jakousi přípojku tu mají, ale ze Zbyňkovy zprávy není jasné, zda máme chtít samce nebo samici :-D. A mobil nám samozřejmě nebere… No nic, no, jedeme na místo, a když tak se sem vrátíme.
Cedulky nás vedou až k vjezdu do Trinity Parku, kde nás vítá část pořadatelů. Dostáváme papíry se základními instrukcemi. A že prý máme jet za tím malým cyklistou… je to asi desetileté dítě, podle růžové přilby tipuje spíš na děvče. Dítě jede, co mu nožky stačí, a my pomalu brumláme za ním a rozhlížíme se. Neuvěřitelný prostor! Už je nám jasné, proč pořadatelé doporučovali vzít si s sebou kola! Podél asfaltové cesty, po které jedeme, se už zabydlují některá družstva. Malý cyklista nás vede až na druhou stranu areálu, kde jsou na zemi namalované čáry vyznačující prostor pro naše stany. Tolik místa jsme snad neměli ani na posledních několika ME dohromady!!!
Chalupníčci a Kopáčci už tu rozbili své stany, takže se rozkládáme kolem nich. S radostí předávám Sheeru do Aniččiny péče… byla sice docela hodná, ale dva psi mi na tomhle výletě docela stačí. Vedle nás stanuje část Poláků, a kousek za nimi je budova se sociálkami. Po vstupu dovnitř jen nevěřícně zírám. 33 dámských záchodů, asi 10 umývadel s teplou a studenou vodou, na zdi čtyři plastové krabice s papírovými ručníky. Pravda, umývadla mají ten absolutně nepochopitelným systémem dvou samostatných kohoutků, kdy vám z jednoho teče horká voda, takže si levou ruku opaříte, a z druhého studená, takže si pravou ruku ochladíte. A špunt k umývadlu nikde, abyste si to nějak naředili… Ale po některých předchozích ME, kde bylo k dispozici jedno až dvě umývadla se studenou vodou na veškeré dámské osazenstvo, si fáááákt nestěžuju. Později zjišťuji, že tři z domnělých záchodů jsou ve skutečnosti sprchy. Jak vypadá pánská část sociálek, to nezkoumám, ale tohle je víc než dobré. Když uvážíme, že podobných domečků je po areálu ještě několik, mimo jiné i poblíž parkurů… wow!
Stavíme své stany i velké Colemany, které budou opět sloužit jako naše společenská místnost, a do toho bojujeme se zásuvkou. Zbyněk je zjevně rozladěný – sice dělal poctivou domácí přípravu a přivezl si s sebou adaptér, ale na karavanovou přípojku prostě připraven nebyl. Jenže už je tu Mark z pořadatelského týmu. Podle toho, jak mě objímá, soudím, že jsme se už viděli 😀 (ach, ta moje paměť na obličeje!). A jestli prý je všechno v pořádku? Tak si mu hned postěžuju na problém se zásuvkou. Aha, to je nějak nenapadlo, že když nepřijedeme s karavanem, tak nebudeme mít tu správnou zástrčku… tak že prý se máme obrátit na toho člověka z obrovského náklaďáku, co tu bude prodávat potřeby pro karavany. Ten nám určitě pomůže, jen tu asi ještě není. OK, co se dá dělat… pokračujeme ve stavění stanů. Ale ještě dříve, než je dostavíme, je tu Mark znovu, a v ruce třímá tu správnou karavanovou zástrčku. A že prý za ni máme dát pivo Stevu Leeksovi, který nám ji na dobu ME půjčí! No oni jsou prostě miláčci… Se Stevem se známe už léta, toho si kupodivu pamatuju, neboť několikrát pískal naši divizi, a taky pořád chodil bos, i za nepříznivého počasí. To ještě netuším, že mě to bude stát nejen zmíněné pivo (ze Zdeňkových zásob), ale také objímání a líbačku, přičemž Steve bude zrovna těžce zarostlý. A dlužno dodat, že tento pán je poněkud starší ročník než třeba takový Stefan (Majda už ví a jistě říká aaaach!), takže jako opravdu žádné velké potěšení. No ale co bych neudělala pro to, abychom měli elektřinu, že! Zbyněk připojuje všechno, co se připojit dá, a pod střechu Colemana věší svůj již pověstný lustr („kterej Chalupníčková naprosto ne-po-cho-pi-tel-ně nechtěla do obejváku!!!“).
A pak už přichází ke slovu venčení na obrovitánské louce za plotem. Sem by se klidně vešlo ještě jedno mistrovství! Kvalitní anglický trávník je všude, kam oko dohlédne, včetně místa, kde stojí naše stany… je vlastně po celém areálu. A konečně přicházím na nějaký nedostatek v té přemíře dokonalosti – nikde na venčící louce ani poblíž není žádná nádoba na odpadky, resp. na exkrementy, které máme po svých miláčcích samozřejmě uklízet. Pytlíky ano, ale odpadkáč nebo kontejneer ani jeden. Přesto všichni vzorně uklízejí (a to de facto po celou dobu mistrovství) a naplněné pytlíky odnášejí až k sociálkám, kde stojí kontejner na odpadky.
Zatímco někteří z nás dospávají tu noční cestu, odpoledne pokročilo – je třeba dojít nás zaregistrovat. Vybírám všechny očkováky a pro jistotu i licence a vydávám se do budovy zvané stodola. Ta má sloužit jako jídelna i místnost pro všechny ceremoniály. Cestou zahlédnu parkury, na kterých se má závodit, tak mi to nedá, abych se tam nezastavila. První překvapení – nejsou zastřešené! Tak nějak jsem předpokládala (na základě fotek z britského mistrovství), že bude každý ze tří parkurů kompletně pod stanem. Není, jen v prostoru nad startovními/cílovými čarami jsou umístěny bílé stany. Už nyní, mnoho hodin před začátkem, je každý parkur označen (ring 1, ring 2, ring 3). Zdánlivá samozřejmost, která ale na ME vůbec samozřejmostí nebývá. Povrch teda nic moc, zejména v porovnání s tím, co je všude kolem a na čem stanujeme. Ale díry tu nejsou a tráva výrazně převažuje nad hlínou. Jen ty malé kovové plíšky značící metry, každý zatlučený dvěma silnými hřebíky, mi v rozběhovém prostoru nahánějí husí kůži. Něco podobného jsme zažili vloni v Německu, kde bylo psích zranění víc než dost…
Ke stodole je to odsud už jen kousek, takže brzy jdu dovnitř k prezenci. Anglické dámy jsou velmi vstřícné a k mému úžasu nechtějí nic kromě názvu družstva. Takže jsem ty očkováky a licence vybírala zbytečně… grrrr! Dostávám dvoje desky s katalogy a nějakými podrobnostmi, hromadu triček a mikin, které jsme si objednali, a také lístky na jídlo. Až v té chvíli si uvědomuju, že jsme měli na místě doplatit 3 libry a že jsem si je samozřejmě s sebou nevzala. Prý to nevadí, prý je můžu přinést dodatečně… hmmm, já fakt neměla v plánu se sem brzy zase vracet!
Jdu zpátky do našeho ležení, tam beru peníze a koloběžku a vydávám se na ní zase zpět do stodoly, splatit dluhy. Na koloběžce to jde výrazně rychleji, jen trochu váhám, po které straně cesty mám vlastně jet. Také poprvé čelím otázce kolemjdoucího páru – kde prý mám pedály? Během mistrovství ji slyším ještě asi 10x. Copak v UK vůbec neznají koloběžky?!? Pak frčím zase zpátky do našeho ležení, pak zase tam, protože Petra potřebuje větší tričko, a krom toho nám pořadatelé dali navíc dvě trička, místo kterých jsme měli domluvené jídlo… pak ještě s pivem pro Steva za tu elektrickou přípojku… no prostě nakonec jsem jela tam a zpět nejméně 5x a byla jsem opravdu moc ráda, že se nám ta koloběžka do auta vešla.
Navečer se vydávám do stodoly znovu, tentokrát na schůzku zástupců jednotlivých zemí. Na slibované Fish and Chips si musím nechat zajít chuť – ano, stánek tu sice je, ale od něj se vine fronta snad na hodinu, takže musím vzít zavděk zásobami z domova.
Původně jsem se domlouvala se Zdeňkem, že půjde na tu schůzku zástupců se mnou, abych tam zas nebyla sama, jak to obvykle bývá, ale on ještě dospává cestu. Naštěstí se ke mně přidávají aspoň Petra s Martinou. Taky si tam máme vyzvednout to Petřino větší tričko. Když Petře ukazuju tu opravdu extrémně korpulentní pořadatelku, která mi slíbila tričko vyměnit, Petra nápadně zbledne. Ne, Peťo, neboj se, ona ti nedá místo něj to svoje! Ale představa je to hezká – v tom byste byli s tvým Petrem jako bratři v triku J.
Jednání zástupců jednotlivých zemí vede Ellen, hlavní pořadatelka. Je mi jí docela líto – mistrovství ještě nezačalo, a na ní už je vidět, jak je ze všech těch příprav utahaná. Je jasné, že do toho pořadatelé dávají opravdu všechno.
Mluví se o tom, co s družstvy, která nezaběhnout v ST ani jeden platný čas, a kolik běhů musí v ST odběhnout každý pes. Nedá mi to, abych si trochu nerýpla, že žádný z dostupných anglických slovníků nezná slovo „leg“, které pořadatelé zásadně používají místo „heat“ (běh), v jiném významu, než jako část těla. Ještě před ME mi dalo opravdu dost práce najít na internetu nějaký podklad, který by mi potvrdil, že se opravdu jedná o běh. Formulace „každý pes musí běžet 3 nohy“ totiž jinak nedávala moc smysl. Všichni se tím zpočátku dost baví, a pak se k mému překvapení za to Ellen a Steve omlouvají. Jasně, leg=heat, a že prý už budou dál používat ten oficiální výraz, ne hovorový… a jasně, že jim to absolutně nejde. Navíc pořád nějak zapomínají na slovíčko „nejméně“ a sveřepě tvrdí, že „každý pes musí běžet 3 běhy“. Při formátu 4×3 běhy, který bude pro ST použit, to znamená, že by žádné družstvo nevystačilo s obvyklým množstvím 4-6 psů, ale muselo by jich mít mnohem víc, aby tuto podmínku splnilo (matematická úloha: kolik psů by každé družstvo muselo mít, aby splnilo uvedenou podmínku, tj. „každý pes běží 3 běhy“, při celkovém počtu 12 běhů na družstvo?).
No a zlatý hřeb – nejlepší časy družstev se po ST budou prostě počítat tak, jak je družstvo zaběhne, bez ohledu na to, zda je dosáhlo v nejsilnějším nebo nejslabším složení. Čili nic takového, co pořadatelé slibovali před rokem – že se vezme nějaká hlavní/nejsilnější sestava družstva jako ta rozhodující, že se budou počítat čtyři nejrychlejší psi, aby se družstva dostala opravdu do divizí, do kterých patří, apod. TOHLE je bohužel prostě ideální pro všechny ty podvodníky, co od začátku běhají na dlouhé střídačky a ve finále je jen trochu zkrátí, aby stačili na soupeře. Stačí jim v ST zaběhnout jakýkoliv čistý běh v nejslabší sestavě, případně ještě s dlouhými střídačkami, a jsou tam, kde chtěli být… Skoro lituju, že my nic takového neumíme a že tam střídačky obvykle pereme, co to dá.
Pak se téměř na hodinu sekneme při diskusi o počtu pomocníků, které může mít každé družstvo na parkuru, a na tom, zda družstvo může nebo nemůže používat tzv. rozbíhače. To už se k nám přidal i Zdeněk, který vstal z mrtvých. Závěr: pomocníci za zády startovního rozhodčího se nepočítají do celkového počtu pomocníků, pokud nebudou startovního rozhodčího rušit, a rozbíhači být mohou, ale počítají se jako pomocníci. Ještě upozorňuji na nebezpečné plíšky označující rozběh, ale všem ostatním to přijde v pořádku – ?!? Že prý jsou dost daleko od místa, kde psi stojí, a že se jako nic nestane… po loňských zkušenostech to fakt nechápu! Tak aspoň musím upozornit naše lidičky, aby si na to dali pozor. Do toho dorážejí tři holky Dragonky… naštěstí už jednání končí, tak se můžeme domluvit na tom, že se se svým stanem upíchnou u nás. Vzhledem k tomu, že jim půjčujeme Zdendu jako psovoda k Blackie, Petra jako nabíječe a že Olda z Pirátů běhá s jedním psem v našem družstvu a s druhým v jejich družstvu, je opravdu žádoucí, abychom to k sobě měli blízko. A problémy s místem na stan a auto tady vážně nehrozí!
Vracíme se zpátky k našemu ležení a Petra vítězně třímá červené ME triko té správné velikosti. Počasí je zatím proměnlivé, občas větrné, občas trochu deštivé, ale pořadatelé slibují teplo beze srážek, což je prý také důvod, proč nepoužili zastřešení celých parkurů, jen jejich částí. Další dobrá zpráva je, že se opět bude běhat na Chalupníčkovic EJS, a to na všech třech parkúrech (i když některá z nich mají tři žlutá světla a jedno zelené). Však také Zbyněk podniká tento výlet s tím, že některá z mnoha jeho zdejších EJS důkladně zkontroluje a opraví případná poškození.
Jen tedy zůstává otázka, jestli za daných pravidel běhat opravdu naplno a holt počítat s rizikem, že pak v divizi narazíme na někoho, kdo úmyslně běhal na dlouhé střídačky a pak nás levou zadní vyklepne. Anebo jestli taky spekulovat a vymýšlet a nechat třeba půl sekundy na startu… s nelibostí si uvědomuju, že tenhle systém, který měl zabránit podvádění, naopak svádí k podvádění i ty, kdo by jinak nic takového neudělali.
A jdeme závodit…
Je tu pátek ráno, první závodní den. Jelikož naši Mix 2 přijdou na řadu až po poledni, máme teoreticky spoustu času. Nicméně na snídani, kterou mají někteří z nás objednanou v rámci nabídky zdejšího cateringu, stejně vyrážíme už před sedmou. Pro dnešek je to snídaně zvaná kontinentální – jo, to by šlo! Do stodoly, kde se snídaně podávala, se znovu vracím v 8 h na schůzku kapitánů, ale je tu jen pár snídajících opozdilců. Najednou přijíždí až doprostřed stodoly člověk na kole… úplně mi to evokuje takové ty historické filmy, kde rytíř na koni vjede do chrámu. A že prý pokud tu někdo jsme na schůzku kapitánů, tak ta se koná u parkurů. Aha, tak to jsem fakt nečekala… ještě že tu mám svého dvoukolého vraníka! Skáču na něj a frčím k parkúrům.
Instrukce, které dostáváme od Steva Leekse jako hlavního rozhodčího celého turnaje (něco jako u nás komisař) a od Ellen coby hlavní pořadatelky, obsahují prakticky to, co jsme řešili předchozí večer na schůzce zástupců jednotlivých zemí. A to tedy včetně oblíbené vazby „each dog has to run 3 legs“ :-D. Jen ještě přidává frázi, že si to máme užít a že máme závodit fér.
Dopoledne běhají ty nejpomalejší skupiny, ale přesto mi to nedá, abych se na ně nezašla podívat. Týýý brďo, to je mazec! Poprvé vidím ten hukot, když se plnohodnotně (rozuměj prakticky bez přestávek) běhá na třech parkúrech současně. Atmosféra fakt úžasná! Jen teda na některých družstvech je vidět, že je to takový ten flyball, kde je nejdůležitější, že pes překoná celou dráhu. Jakým způsobem vezme míček z boxu, to už se až tak neřeší, takže některé otočky jsou doslova a do písmene příšerné. Ale to nebrání tomu, aby si to všichni šíleně neužívali.
Krátce po poledni se začínáme chystat k závodění i my. Rozdělujeme si funkce, neboť je nás málo a je důležité vědět, kdo má co dělat. Zbyněk dostává funkci zapisovače časů, což zpočátku přijímá celkem bez remcání, ale v průběhu turnaje toho nejspíš hluboce lituje. O pomoc se hlásí i holky Dragonky, což je fajn – budeme mít dost lidí na zvedání překážek. A je jasňačka, že stejně oplatíme potom my jim, až budou závodit.
Pokud jde o taktiku, nakonec jsme se dohodli, že prostě zaběhneme to, co umíme a co nám půjde, i s tím rizikem, že nás to kopne do divize, kde budou mnohem rychlejší družstva, která v ST běhala na dlouhé střídačky. Ani jedno z našich družstev totiž neumí běhat na záměrně dlouhé střídačky, koneckonců, i tzv. střídání „na jistotu“, když má soupeř chybu, u nás zhusta znamenají „OK“ :-D. Za cíl si tedy dáváme čas někde mezi 18,70-18,80 s.
První rozběh je tady! Nastupujeme na modrou dráhu a jdeme na přípravu. Odběhy dobrý, tak teď honem na vyfi… Petra Lexíková, která je pověřena funkcí trenéra, když já zrovna běhám (což je tedy zhusta), se snaží dát před box naši tzv. polskou ohrádku, ale vůbec jí to nejde. Její už tak červené tváře červenají ještě víc. Jdu jí pomoci, beru „poláka“ do ruky… a ani mně to nejde! Co s tím krámem, k čertu, je?!? Ty háky jsou nějak divně?!? No nic, dáme to pryč a jedeme přípravu jen přes velkou překážku.
Upřímně, z běhání jako takového (nejen z tohoto rozběhu, ale ani z dalších) si nic moc nepamatuju, kromě toho, že jsme žádné extra velké kiksy nedělali, jen Tedy měl tu a tam problémy s chycením míčku z boxu a Ivča nemohla trefit střídačky. Co si ale pamatuju moc dobře, je Zbyňkova následná věta: „No jó, no… když ono se nám to jinak nevešlo do auta.“ Překlad: „poláka“ vezli na ME Chalupníčci, a ty háky jim drobátko překážely, takže je Zbyněk odmontoval – a pak namontoval obráceně. Což byl jaksi ten důvod, proč nám ta ohrádka ne a ne pasovat před box. Ona troška stresu před běháním neuškodí ;-).
Dalším nezapomenutelným momentem byla práce startovních rozhodčích. Jak jsme záhy zjistili, nejvíce se na krabičce EJS skamarádili s tlačítkem Reset, které s oblibou používali velmi záhy po doběhu. Tím pádem všechny časy a střídačky jednotlivých psů zmizely dřív, než je kdokoliv stačil opsat, a již tak dost šedivý Zbyněk z toho byl ještě o trochu šedivější. Naopak nutnost použití tlačítka Stop rozhodčím poněkud unikala, a tak byl každou chvíli na displejích za boxy vidět jen jeden čas. Nedalo mi to a snažila jsem se tomu chlapci, který dělal starťáka v naší divizi, vysvětlit ten rozdíl – tedy že Stop se mačkat má a Reset ne. Suše mi odvětil, že tak, jak to dělá, jim to řekli na schůzce rozhodčích. Hmmmm, na té jsem tentokrát nebyla, ale od německých rozhodčích jsem se později dozvěděla, že pěkně kecal a nic takového tam rozhodně neproběhlo.
Den končíme s nejlepším časem 18,96 s a pocitem, že nám to zase až tak moc nešlo a že máme na střídačkách značné (byť tedy opravdu ne úmyslné) rezervy. Ale naši psíci běhají slušně, a to je nejdůležitější. Tak uvidíme, do které divize nás to vynese… a tam to pořádně rozbalíme!
Večer se ve stodole koná slavnostní zahájení celého mistrovství, takže nastupujeme v klubovém oblečení a s vlajkou. Zaujímáme místo u stolu, kde sedí skupinka jakýchsi anglicky hovořících důchodců. Asi něčí rodinní příslušníci nebo návštěvníci, protože jsou oblečeni v normálním civilu, bez nějakých společných znaků. A nestačíme se divit, když následně nastupují na promenádu družstev pod hlavičkou jednoho z velšských klubů. Povinně obejité kolečko kolem haly všechna družstva končí vedle vchodu, kde jsou postupně vyfocena oficiálním fotografem, a finito, může se jít pryč.
Na rozdíl od předchozího večera, kdy byla většina z nás totálně přejetá a šla poměrně brzy spát, se tentokrát scházíme v hojném počtu pod Colemany. Jíme, pijeme, bavíme se… ale jako zas takový humor to není, aby se Marťa musela svíjet v záchvatech smíchu – ?! Vychází najevo, že se naše juniorka poněkud víc skamarádila s lahví Malibu, což je ten důvod, proč jí všechno přijde tak veselé. Není jednoduché z jejího hihňání pochopit, co vlastně říká, ale někteří jí očividně rozumí, páč se zanedlouho chechtají s ní. Zdeněk jen nevěřícně valí oči. No, myslím, že to zítra na dráze bude veselé…
Sobota a Mix 1 v akci
Sobotní ráno slibuje ještě o něco hezčí počasí, než panovalo předchozí den. To bude tím, že jsme všichni vybaveni nepromokavými bundami, pláštěnkami, holinkami a podobnými „nezbytnostmi“ pro pobyt na britských ostrovech! Vydávám se na snídani do stodoly. Už je tu skupinka pořadatelů, která trpělivě stojí v řadě a čeká, až bude jídlo připraveno. Vypadají unaveně a já s nimi soucítím, protože jsem na vlastní kůži zažila, co to znamená, pořádat mistrovství Evropy. A to jsme tehdy měli jen třetinu týmů, než je letos tady!!! I proto nevěřím vlastním uším, když najednou slyším, že si pořadatelé začínají zpívat! A je to přirozené a pohodové a tak úžasně to koresponduje s celým jejich přístupem a atmosférou, že jen tiše žasnu. Asi začínám milovat Anglii…
Šéfem zdejšího cateringu je pan Martin, který žertuje s čekajícími pořadateli, a já nikomu z nich nerozumím ani slovo, snad jen kromě toho, že Martin vstával v půl třetí, aby to stihl všechno připravit. Když je na mě řada ve frontě, podávám Martinovi svůj snídaňový lísteček.
„Á, anglická snídaně!“ zvolá s potěšením, kupodivu docela srozumitelně.
„Moje první anglická snídaně v životě,“ odpovídám po pravdě.
„Opravdu?“ reaguje bleskurychle, a natahuje ke mně ruku. „Gratuluju!“
S úsměvem přijímám jeho gratulaci, ale ono to ještě není všechno…
„Poslouchejte, lidi,“ obrací se ten šoumen k již snídajícím pořadatelům. „Ona má první anglickou snídani v životě!“
A co myslíte? Následuje aplaus a pochvalné výkřiky! Přistupuju na tu hru a klaním se všem dokola, ale začínám mít takový nepříjemný pocit, že konzumací anglické snídaně jdu do něčeho krajně nebezpečného, co bych taky nemusela přežít. No, nakonec to jde… slanina, nějaká opečená uzenina, opečená bageta, fazole v tomatě. Ale znovu už bych do toho nešla a těším se na kontinentální snídani, kterou mám na další den.
Sobotní dopoledne slibuje být opravdu zajímavé – do akce jdou nejen naši Mixové 1, ale i Dragoni, a také nejrychlejší evropská družstva, čili skupina A, předpokládaná budoucí divize 1. Dragoni jsou sice na jiném parkuru než my, ale jakž takž se nám to daří koordinovat a vzájemně si pomáhat. Záhy si můžeme říct, že za Mixy 1 je cíl splněn – plán byl zaběhnout čas na úrovni 17,10-17,20 s, a trefili jsme krásných 17,16 s! Jen nás drobátko znepokojuje, že Dragoni, kteří měli být podle vstupního času výrazně lepší než my, dali „jen“ 17,28 s – to docela reálně hrozí tím, že se dostaneme do stejné divize L. Počítáme to zleva zprava, ale jelikož není jasné, kolikačlenné divize nakonec pořadatelé spáchají, nezbývá nám než doufat, že to pro nás dopadne dobře a nebudeme spolu muset svádět čechovražedné boje.
V mezičase samozřejmě okukuju i skupinu A, tedy ty úplně nejrychlejší evropská družstva, neboť jsem ještě nikdy na vlastní oči neviděla nějaké družstvo zaběhnout čas výrazně pod 16 sekund. A mám kliku, protože Jolly Jumpers to zvládnou hned v prvním běhu, který shodou okolností běží sami (jedno z družstev napsaných do skupiny A nedorazilo a rozpis už se nepředělával). Čas 15,69 s sice není evropský rekord, „jen“ rekord mistrovství a samozřejmě i nový belgický rekord, ale i tak je to prostě jiná liga. Později se pod 16 s dostávají ještě angličtí Aces, ale bylo to „jen“ 15,87 s :-D.
Teoreticky máme v poledne hotovo, protože všechna naše družstva by měla běhat svůj Double Elimination až v neděli. Ještě se ujišťuju, že skutečnost tomu odpovídá, takže část našich lidí může vyrázit k moři a další část na nákupy. Než se nadějeme, je tu večer a s ním i vyhlášení výsledků Speed Trialu (jen první tři v celkovém pořadí) a výsledků Double Elimination pro divize 13 až 20. Také zde má být avizováno rozdělení do divizí na neděli, ale nějak pořád nic… pořadatelé se omlouvají, že musí nějak vhodně zkombinovat parkury a rozhodčí a že se pokusí dát to na Facebook ještě během noci. No tak super… půjdeme spát s jistotou, že ráno běhají Mixové 2, a s nadějí, že Mixové 1 a Dragoni běhají až v neděli odpoledne, spolu s těmi nejlepšími družstvy.
Nedělní fofr
Na nedělní snídani to beru přes parkury, v naději, že už tam bude viset rozpis divizí a rozběhů. NIC. No, tak to zkusím znovu, až půjdu zpátky… U snídaně potkávám s Jindrou od Tedyho.
„Tak co, jsi spokojená?“ ptá se mě, a já nechápu. Jako s čím???
„No že jsou obě naše družstva na čele divize.“
Joooo? A to víš jak? Oni už pořadatelé něco vyvěsili? Ukazuje se, že ano… na Facebook! Grrrr! A proč to není na parkuru?!? Jindra mi ukazuje na svém mobilu, o čem to vlastně mluví. Jasně, Mixové 2 jsou na čele 10. divize, a Mixové 1 na čele 3. divize. Jo, to je pěkné! Už méně pěkné je, že ve 3. divizi jsou i Dragoni. A doslova mi zatrne, když zjistím, že 3. divize běhá už ráno! …cifix! Na to nejsou naši lidi připraveni, nejméně půlka z nich počítá s tím, že si mohou přispat! Tak honem dojíst zbytek snídaně a jít udělat budíček!
Cestou zpátky to beru kolem parkurů, kde zachycuji pár pořadatelů a ujišťuju se, že jsem to pochopila správně, protože zas tak jasně napsáno to tam není. Ano, obě vaše družstva běhají již v neděli dopoledne. Ano, původně měla divize 3 běhat až odpoledne, ale museli jsme to přehodit, kvůli rozhodčím… Ano, divize 10 i divize 3 budou závodit na stejném parkuru, a to na parkuru 1. No, konečně aspoň jedno pozitivum! Ale bude to teda pořádný fofr!
V našem ležení jsou dvě třetiny lidí ještě v limbu, takže honem vyhlašuju budíček. Pár rozespalých tváří na mě vzápětí nechápavě kouká a ujišťuje se, že slyšeli dobře, kdy že to jako závodí. Ale nakonec se všichni ukazují jako profíci a jsou k závodění připraveni včas.
No a pak už běháme jako o život. Podle známého zákona schválnosti jdou hned v prvním kole (a dokonce ve vůbec prvním rozběhu na tomto parkuru) Mixové 1 proti Dragonům… chjo! Nemám ráda tyhle souboje, kvůli kterým přejedete půl Evropy a přitom běžíte proti někomu, koho celý rok potkáváte na českých turnajích (jako nic proti Dragonům, to se týká jakéhokoliv českého družstva). Domlouváme se, kdo si vezme Oldu a jednoho z jeho psů. Olda tentokrát připadl nám, takže Zdeněk na oplátku připadne Dragonům, aby jim měl kdo pouštět Blackie. Ještě jim půjčíme Petra na nabíjení, a jdeme na to!
Tenhle souboj sice vyhráváme, ale v těch dalších už se nám nedaří. Jako by ty stany nad branami EJS zkreslovaly pohled na parkur, nebo jako by snad byly špatně naměřené metry… střídačky nám zdaleka nejdou tak, jak jsme zvyklí. Nakonec po dvou prohrách končíme na děleném 5.-6. místě s pocitem, že jsme rozhodně měli na víc, jen nám nějak nepřálo štěstí.
Podobně dopadáme i s Mixy 2, kteří se sice po úvodní (trochu nečekané) prohře seberou a porazí svého dalšího soupeře, ale ve třetím rozběhu smolně prohrají a skončí na nepopulárním 4. místě. I tady jsme asi měli na víc, nicméně ostudu jsme rozhodně neudělali. Aspoň že Dragoni nakonec urvali tu bednu, když skončili ve 3. divizi na 2. místě!
Závodění nám navíc trochu zpestřil fakt, že Britové obvykle Double Elimination neběhají a nemají s ním příliš velké zkušenosti. Asi proto nikde nebyly rozpisy rozběhů pro jednotlivé parkury a běhání se řídilo podle hlášení místního hlasatele, který tu a tam přeskočil nějaký ten rozběh a vyvolával nás, ačkoliv jsme ještě nebyli na řadě. Ještě že se mi ráno podařilo vyloudit aspoň rozpis rozběhů pro jednotlivé divize, takže jsme si to mohli propočítat, zkontrolovat a vysvětlovat pořadatelům, že se mýlí J.
Tím, že jsme závodili už dopoledne, máme celé nedělní odpoledne volné. Pro velkou část naší výpravy je to příležitost vyrazit na pláž a na nákupy. Mně to samozřejmě nedá a zůstávám… vždyť teď budou běhat dvě nejlepší divize! To si přece nemůžu nechat ujít. V 1. divizi sice nakonec celkem podle očekávání vítězí belgičtí Jolly Jumpers, ale že by to byla nějaká krasojízda, to zas ne… chyb dělají víc než dost a mají docela kliku, že jejich soupeři jsou na tom podobně nebo dokonce ještě hůř. Angličtí favorité Aces tak končí v hloubi poražených a jediné družstvo z ostrovů, které se dostane na bednu, běhá časy na úrovni letošních výkonů HT PRAGUE. Třikrát škoda, že jsme se sem nevypravili v plné síle!
Večer následuje vyhlášení výsledků a poděkování pořadatelům za to, že zvládli uspořádat takovouhle megaakci, a pak už jdeme pomalu balit. Ráno nás totiž čeká poměrně brzký odjezd… nééé, já nechci domůůůů! Mně se tu líbí! Já chci ještěěěě!
Pondělní odjezd a putování po Anglii
Ranní nakládání do tranzitu probíhá už mnohem koordinovaněji, než když jsme se chystali k odjezdu z ČR. Teď už hlavně víme, že se nám do toho auta všechno vejde, včetně Sheery, kterou si zase přebírám do péče. Ještě honem organizujeme společné foto, protože naše cesty se tady dělí – Kopáčkovci jedou obhlédnout Anglii a Skotsko, Chalupníčci a Oldovci snad jen tu Anglii, jestli si to správně pamatuju, a holky Dragonky chtějí vidět ještě kus evropského kontinentu.
Naše tranzití výprava míří k Londýnu – cestou hodláme zakotvit v nějakém kempu, nechat tam psíky a pak se vydat na prohlídku velkoměsta. Na Oldovo doporučení zajíždíme do Battle´s Bridge (doufám, že jsem ten název nezkomolila), kde je vedle obrovské vetešárny celkem opuštěný kemp. Stavíme stany na jednu noc, a k tomu agiliťácký růžový stan, kam deponujeme naše psíky v klecích. Máme totiž v plánu vyrazit na prohlídku Londýna, protože většina z nás tam nikdy nebyla. Na místě zanecháváme jako stráž Jindru, který pravil, že má Londýn projetý a znovu ho vidět nemusí, a jedeme. Zdenda za Petrovy navigace brilantně kličkuje po úzkých silničkách a následně i uličkách nějakého londýnského předměstí. Na parkovišti je přesně jedno jediné větší místo, kam se vejde náš tranzit. Zdenda platí parkovné a jdeme na metro. Tedy, metro – ono to jezdí z velké části po povrchu a až později se to zanoří do země. A ten vlak je takový nějaký úzký, že v tom máme docela stísněný pocit, a taky dost špatně větrá, takže se trochu dusíme. A to je jinak docela příjemné počasí! Neumím si představit, co tu lidi dělají, když je vedro.
Na povrch vylejzáme blízko centra a pod vedením Zdendy a Petry, kteří už v Londýně byli, procházíme ta nejznámější místa. Všude je hrozně moc hluku, lidí, aut, cyklistů a jiné havěti, ale pokud si pamatuju, za celou dobu nikde ani jedno grafiti! Možná tady sprejery rovnou střílejí… Uprostřed široké ulice vedoucí k Buckinghamskému paláci žere racek mrtvého holuba, a pranic se nenechává vyrušovat projíždějící auty.
Po několika kilometrech ťapání se domlouváme, že by bylo fajn vrátit se do kempu ještě za zbytků světla, abychom mohli pořádně vyvenčit naše psíky, kteří se během dne tvářili, že vůbec nezávodili a jsou děsně odpočatí. Zrychlujeme tempo chůze, pokud nám to zrovna davy dovolí. Pak ještě rychle kupujeme něco jedlého a oklikou se vracíme zpět na metro.
Zdenda nás pak „odtranzití“ zase zpátky do kempu, kde po klidném večeru zažíváme asi jedinou opravdu nehezkou příhodu s nějakým opilým a agresivním Angličanem. Ráno rychle balíme věci – buď se ten tranzit vevnitř zvětšil, anebo už máme to nakládání nakolik v malíčku, že nám málem ještě zbývá místo. Pak ještě prolejzáme přilehlé vetešárny, ale nic, co bychom si nutně potřebovali s sebou odvézt, tu neobjevujeme. Takže hurá směr jih, směr Canterbury, a potom směr Dover!
Canterbury je půvabné středověké městečko, které je sice také plné turistů, ale oproti Londýnu je to pohodička. Na jeho krátkou prohlídku se vydáváme i s psíky, kteří se záhy stávají největší městskou atrakcí. Například taková zastávka před Mekáčem, kdy část naší výpravy zůstala venku se psy, a další část šla dovnitř na toaletu, resp. ulovit něco jedlého. Jen za tu dobu se chtělo hned několik lidí s našimi psy vyfotit a další si je chtěli pohladit. Největší hvězdou byla Sheera, snad pro svůj zčásti kokří vzhled. „Budeme vybírat za pohlazení Sheery nějaké peníze,“ padl iniciativní návrh. Nakonec jsme toho naši schovanku samozřejmě ušetřili J.
Canterbury se nám moc líbilo, ale je čas vyrazit dál. Čekají nás totiž bílé útesy doverské. Počasí je nádherné, sluníčko svítí na plné pecky, a díky neustálému větru není horko. Jdeme po vychozených cestách nahoru a dolů, občas po kamenech, většinou s psíky na vodítku, ale občas také puštěnými na volno, když nejsme zrovna na kraji útesu. Jindra s Tedym seká jedno selfíčko za druhým, a všichni děláme většinu cesty „ach“ a „och“, protože je to tu opravdu moc pěkné. Když to srovnám s tím výletem na Kokořín… tak tohle je prostě stokrát lepší J. Naprosto parádní zakončení našeho anglického výjezdu!
Pak ještě zajíždíme do Tesca nedaleko od vjezdu do eurotunelu, a nakupujeme jídlo na cestu a nějaké ty dobroty, (nejen) pro naše příbuzenstvo doma. Rozhodně nesmějí chybět obří pudinky, které kluci objevili už v Ipswichi a které nám tolik chutnají. No a sotva padne tma, vydáváme se k vlaku. Tady bohužel přichází nepříjemné zdržení, neboť vlaky z technických důvodů nějakou dobu nejezdí. No ještě že to nedopadlo tak, že by přestaly jezdit v momentě, kdy bychom byli uprostřed tunelu!
Cesta přes Belgii a Německo ubíhá docela rychle, i když se záhy kazí počasí a co chvíli jedeme v dešti. Drobná komplikace přichází až ve chvíli, kdy se ukazuje, že Petr (nebo to byl Jindra?), který (ne o své vůli) řídil bez podpory navigace, zamířil po dálnici poněkud dál, než bylo žádoucí, takže se musíme kus cesty vracet. Ale říkali jsme to při výměně řidičů oba, že by to chtělo zapnout Irmu ;-).
V Čechách je zima a deštivo a nevlídno, a my po přistání v podivuhodné obci Uhy vzpomínáme na slunečnou Anglii. Překládáme věci do svých malých autíček, Sheeru bere pod svá křídla Zdeněk s tím, že ji ještě tentýž den předá mamince její paničky. A my ostatní míříme domů, do Prahy, do Podolí… vlastně tam zrovna ne, tím směrem míří jen Bailinka, kterou nám její panička Verča půjčila a která byla oporou Mixů 1. Dokonce na sebe v nestřeženém okamžiku prozradila, že vlastně umí parádní plaveckou otočku na boxu, a díky ní běhala jak vítr 🙂
Bylo to krásné, a z mého pohledu toho vůbec nebylo dost… klidně bych jela znovu J. Díky všem spolucestujícím, díky všem ostatním spolubojovníkům, a hlavně Zdendovi, Petrovi a Jindrovi, že nás bezpečně provezli nástrahami evropských i anglických silnic. Moc doufám, že si to ještě někdy zopakujeme!
Míla