Eager’s Cup, Trmice 3.5.2008

 Turnaj pro radost i k zamyšlení

Článek Diany Vyskočilové doplněný poznámkami Míly Vrbové (kurzívou).

Ráda vzpomínám, jak jsem před třemi roky v tomto čase plná flyballové euforie vyrážela se svým kerníkem Alpem do Nové Vsi na první ročník tohoto turnaje. Dráhy jsme tenkrát připravovaly s Mílou samy jen ve dvou (což byla neskutečná dřina, zvlášť pokud šlo o přípravu hrazení), velkým úspěchem byla účast sedmi flyballových družstev (a to, že vůbec přijela zahraniční družstva), přičemž o nějakých divizích se nám zatím mohlo jen zdát. Jak moc se od té doby změnilo… nejen místo konání tohoto turnaje! 

 V pátek ráno…

Sbalit všechny potřebné papíry a pomůcky, pak sbalit sebe a pudlíky (nějak jsem z toho přes zimu vypadla a málem jsem jim zapomněla vzít žrádlo!), na benzínce nabrat do závěsu Janu Jessinkovou, a tradá do Trmic… to byl můj páteční ranní program. Jessinková se sice kasala, že tam trefí sama, i když tam nikdy nebyla, ale jelikož měla ve svém Pickupu asi tak dvě třetiny věcí, které jsme potřebovali k přípravě parkuru, raději jsem to jistila, aby se nám někde neztratila. Naopak Jessinková jistila záda mně, to když se ukázalo, že mi nefunguje ani jedno brzdové světlo! :-O Před rokem mi zase den před turnajem vyplivl startér… není ten Eagers v tomhle nějaký začarovaný?!?

Poměrně synchronizovaně s námi dorazili do Trmic i Míša, Daneček, Lucka a Ála, a krátce po dvanácté tak mohla začít akce „příprava parkuru.“ Nebylo vůbec jednoduché najít takové místo, na kterém by dobře stály oba boxy i všech osm překážek… to ostatní už byla skoro hračka, zvlášť když náš přípravný tým šlapal jako hodinky, nebo možná ještě lépe. Dokonce i značky s metry do rozběhového prostoru (tzv. zášlapy), tradiční oříšek, se tentokrát podařilo hravě rozlousknout, a tenisáčky na pohárky nalepit a ozdobit! Byla to super spolupráce, která velmi potěšila mé srdíčko a ukázala, že v tomto směru jsme na ME připraveni více než dobře. Holt cvičení dělá mistra, jak říkají Němci :-D.

Jen na nástěnku jsme si nedovolili sáhnout, protože to by nám Diana, která měla dorazit až večer, určitě neodpustila  ;-). 

 V pátek v podvečer…

Pátek byl tady a já vyrazila do Trmic vstříc dalšímu eagerscupovému dobrodružství. Místo Alpíka jsem s sebou vezla svého nového flyballového pejska, křížence (klokana) Ariho, který sice cestování autem pokaždé protrpí, ale na cíl cesty se zpravidla velmi těší. Teď sice netušil, že ho čeká premiéra na flyballovém turnaji v barvách družstva Nimbus Hop Trop, ale kdyby to věděl… radostí by se zbláznil.

Dalším členem, resp. členkou posádky mé Felicie, byla navigace Josefína. Uvažovala jsem, jestli nevzít s sebou jen mapu, že by snad mohla stačit, ale když se naskytla příležitost, pojistila jsem se obojím – navigací i mapou. A to by už bylo, abych do toho cíle netrefila ;-).

Také jsem se jistila navigací, hlavně kvůli zavřenému sjezdu v Lovosicích – ta moje ukecaná „spolujezdkyně“ z předního skla se pro změnu jmenuje Irma.

Krátce po výjezdu však nastaly první komplikace. Při kontrole, zda mám s sebou to, co jsme s sebou měla mít vytištěné, Josefína spadla z předního skla na podlahu. Na prvních světlech tedy následoval lov Josefíny na podlaze a její úspěšné uvedení do původního stavu. Tentýž prvek milá Josefína zopakovala i na Jižní spojce, tentokrát vylepšený tím, že jak padala, stihla ještě zapnout výstražná světla. Tím mě trochu vyděsila, nicméně pak už se mi ji povedlo nainstalovat tak, že k dalším kolizím tohoto typu  po zbytek cesty nedošlo. Občas jsme s Arim sice Josefínu podezírali, že vůbec neví, kam nás vede, a věty typu: „Tak teď určitě jedeme někam do…“ zazněly mnohokrát, nicméně se nakonec ukázalo, že Josefína věděla a když se před námi zjevila brána trmického cvičiště, ani nevíte, jaká to byla úleva a radost! V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám radostí proběhnout celé cvičiště, nebo se rovnou jít někam opít :-).

Také Irma moc dobře věděla, kam mě vede – pořád se mě sveřepě snažila nacpat zpátky na teplickou dálnici, navzdory tomu, že jsem chtěla jet od Lovosic do Ústí podél Labe. A co víc, zkoušela na mě takové podlé finty jako: „Kruhový objezd. Vyjeďte čtvrtým výjezdem!“ Čtvrtý výjezd byl samozřejmě ten, kterým jsem na kruháč vjela, což jsem si naštěstí dokázala spočítat včas (by se jinak asi Jessinková divila, kam ji to vedu! :-D). Tak to na příštím kruháči zkusila znovu, a znovu marně… pak mě ještě v Lovosicích posílala doleva místo doprava, a nakonec uraženě zmlkla a nepromluvila se mnou až do Ústí L. 

Dráhy i všechno potřebné (díky práci těch, co dorazili do Trmic před polednem) už byly připraveny (tedy kromě nástěnky, která čekala na mě) a protože začalo pršet (co – pršet?! Spíš lejt!), našla jsem ostatní v klubovně. Zanedlouho však byla hotová večeře – úžasné grilované steaky, ke které jsme se sešli všichni hezky venku pod stříškou. A stálo to zato. Proběhla rekapitulace stavu našich psíků – Jackinka měla nemocný prst, Áťovi ztuhnul ocas (pak se naštěstí včas dal do pořádku), Lexík pár dnů před turnajem zvracel a měl průjem… prostě samá pozitiva, jako před každým turnajem. Aby toho nebylo málo, sedla si Lucka na připínáček – ten jí pak se slovy, že dneska už má dopícháno, odebrala paní Hainzová.

Maďarská výprava k našemu údivu a radosti nedorazila v tradiční třetí hodinu ranní, ale ještě tentýž večer, dokonce tak, že stihla i steaky. Míla od ní obdržela moc milý dárek v podobě různých maďarských dobrot… no, rádi jsme s nimi Míle pomohli :-)). Jeden z Maďarů si šel fotit připravené dráhy. Když však tentýž Maďar začal fotit i naservírované steaky, prohlásil Daneček zděšeně: „On si fotí i maso! To je úchyl…“ A to už Diana nevydržela a běžela pro blok, aby jí tyhle perličky neunikly :-D.

Dozvěděli jsme se, kterak Lucka nabourala auto: „Já jsem viděla ten strom, ale nevěděla jsem, že jsou tam dva…druhá borovice byla moje.“

Přibylo i několik záchodových scén. V té první Lucka hledala Álu. Ptala se v klubovně: „Je tu Ála?“ Odpověď: Ne!“ Pak ale zjistila, že na záchodě je obsazeno, i zeptala se opatrně: „Álo, jsi to ty? Mají tam maso!“ A jak tohle Lucka dořekla, rozrazily se dveře…a byla tam. 

Ve druhé záchodové scéně Lucka nutila fotícího Maďara, aby šel na dámské záchodky. No spíš mu nabídla, že když už má málem nohy křížem, jak se mu děsně chce, a pánský záchod je obsazený, tak ho nikdo nesežere za to, když použije dámský. Tak šťastného Maďara prý Lucka ještě v životě neviděla :-D.

A jak dopadlo sčítání snídaní na další den?

Daneček: „19+3=21“

I Němci v čele s Wilfriedem a Gunterem nás poctili svou návštěvou i alkoholickými dary. Půlnoc se však blížila a při představě toho, co nás bude čekat druhý den, zdravý rozum velel nejen jít spát, ale rovněž zahnat do postele i Mílu, což už nebylo zas tak jednoduché, ale povedlo se ;-). Pravda, Wilfried se trochu pozastavil nad tím, jak mám mladou a přísnou matku ;-). 

Sobotní maraton začíná…

Dva černí pudlíci místo zvonění budíku, to byla docela příjemná změna. Mrchy jedny, mě si ráno ani nevšimnou, ale ostatní mé spolunocležníky vítají jako o život! I když jsme vstávaly včas, nebylo času nazbyt. Honem venčit, umýt se, snídat… Míla se pro jistotu ani nenamazala opalovacím krémem, aby nezakřikla případné sluníčko. Předpovědi nebyly moc optimistické, snad kromě té od Maďarů – „na CNN říkali, že tady v sobotu pršet nebude“. A měli pravdu!

Vzápětí začali přijíždět další účastníci, následovala prezence, měření psů, schůzka kapitánů, schůzka rozhodčích… jen tak tak jsme si s Mílou stihly dojít do pokoje pro své psy a ubytovat je u drah. Kdo to na vlastní kůži nezažil, nedokáže si představit, jaký je to pokaždé fofr. A hlavně ta hrůůůza z toho, že děláme poprvé 16 družstev za jeden den a kdo ví, jak se to stihne, nás nutila honit každou minutku.

Celkem šestnáct družstev bylo rozděleno do čtyř divizí. V první se spolu měla utkat družstva Hop Trop Prague, Hop Trop Dreams (oslabení o parsonku Jackinku), Hop Trop Sprinters (oslabení o hárající Taru, ale posílení o nováčka Lexíka) a polští Discbusters Unleashed. Ve druhé divizi následovali holandští Flying Dutch, The Rebels I, Lavina a polští Discbusters Unleashed Again. Třetí divize měla tři české zástupce – družstvo Nimbus Hop Trop (oslabené o křížence Majkyho), zbrusu nové družstvo Hop Trop Hurricane (jen Majda s Timečkem v něm byla „stará“ :-D… jo a vlastně ještě Milan s Deenem!) a Aleu-tým snů. Čtvrtým družstvem byli němečtí Giessener Allerei (zbytek bývalých Ball-Amazonen, které jsou bohužel hlavně ze zdravotních důvodů značně v troskách, doplněný psíky z Giessener Miniflitzer). Čtvrtou divizi tvořila čtyři česká družstva – nové družstvo Hop Trop Panthers (tam byla „stará“ pro změnu Kačena s Alex a Miriam s Endym 😉, Pendolino, Alea-tým XXXL a Alea-tým junior.

 Ve všech divizích se dopoledne běhal závod Round Robin na tři běhy, odpoledne pak Double Elimination na dva vítězné běhy, finále na tři vítězné. A že se bylo na co dívat! Například kříženka Noe hravě přeskočila dokonce i bariéru za boxy, když se rozhodla, že je sousední dráha zajímavější, nabíječi zapomínali jména psů („Ty pejsku, co nevím, jak se jmenuješ, pojď sem!“ volala statečně Ála a kolemsedící boxoví rozhodčí málem spadli z židlí), a o jedno z nejzajímavějších čísel turnaje se postarala zlatá českobudějovická šeltie. Při běhu pro míček zakopla o poslední překážku před boxem tak nešťastně, že udělala salto, které ji, chudinku malou, úplně otočilo a nasměrovalo zase zpátky na překážky. No a co udělám, když se postavím zase zpátky na nohy a před sebou vidím překážky? Prostě je přeskáču, né?!? Takže čas dobrý, jen ten míček z boxu trochu chyběl :-D.

Většina družstev si vedla moc pěkně – polští Discbusters Unleashed s nepřehlédnutelným Ulfim se ukázali být zdatnými soupeři družstev první divize, ve třetí divizi to moc pěkně běhalo Nimbusům i Hurikánům, ve čtvrté zase dopoledne zářila Alea-tým XXXL i Pendolino. Vítězství v RR v první divizi si zaslouženě odnesli Hop Trop Prague, ve druhé divizi domácí Lavina, ve třetí Nimbus Hop Trop (jupí! :-)) a ve čtvrté Alea-tým XXXL.

Co však bylo dopoledne, nemusí být odpoledne, aneb jak nevyzpytatelné dokážou být cesty závodu Double Elimination, ví už leckdo z nás. A taky že byly… A nejen ty závodní. Už už to vypadalo, že všechno bude hezky rychle odběhané – všechno fungovalo hladce tak, jak mělo, díky všem pomocníkům, rozhodčím i družstvům, která měla omezený čas na přípravu, což jednak zamezilo velkým prodlevám, a jednak bylo dobrým tréninkem pro blížící se Mistrovství Evropy. Klobouk dolů před všemi, jak to zvládli!!! Člověk míní, Holanďani mění…ale nepředbíhejme.

Začnu od čtvrté divize, kde se situace poněkud obrátila a zářícímu družstvu Alea-tým XXXL se přestalo dařit. Někteří pejskové se prostě rozhodli, že už dál skákat od boxu nebudou, a tato Alea nakonec skončila jako čtvrtá. Třetí místo patřilo Hop Trop Panthers, v níž se naopak snižovač Endy rozhodl, že už nebude skákat ani směrem k boxu, natož od něj, a vysoké překážky jeho kolegové z družstva „zbaštili“ jen v jednom běhu. Druhé místo patřilo Alee – týmu junior a první Pendolinu, které dokázalo i odpoledne předvádět stabilní výkony.

Ve třetí divizi v boji o postup do finále v těsném, ale krásném souboji podlehli Nimbus Hop Trop družstvu Alea-tým snů a skončili jako třetí. Ve finále  s Hop Trop Hurricane (dokonce ve dvou finále, protože Hurikáni byli do té chvíle bez porážky!) si pak Alea doběhla pro první místo a vítězství v této divizi.

Ve druhé divizi si postup do finále, stejně jako minulý rok, vybojovala družstva The Rebels I a Flying Dutch. Smutná událost však nastala v okamžiku, kdy za stavu 2:0 pro Flying Dutch hlavní rozhodčí odpískal narušení běhu ve prospěch The Rebels. Očividné narušení běhu, které je i přesně zmíněno v testových otázkách pro rozhodčí, a to jak českých, tak belgických, nicméně Holanďani odmítali uznat a místo přípravy na další běh se prostě sebrali a odešli z dráhy. Následovalo dlouhé vysvětlování, kdy Holanďani odmítali pokračovat v závodě a oháněli se zcela nesmyslnými argumenty, na které by žádný normálně myslící flyballový rozhodčí nemohl přistoupit. Ale jelikož ty argumenty podložili i citací z pravidel NAFA, BFB a International Flyball Racing, pořádně znejistili nejen nás, ale i naše německé kolegy, kteří jsou velice zkušení a na BFB turnaje jezdí pravidelně. Po ústupku druhého družstva se nakonec podařilo odběhnout opakované finále, resp. jeho část. Tady se však tatáž situace opakovala, opět narušením běhu ze strany Flying Dutch, po kterém Flying Dutch pak poslední běh bojkotovali a nechali ho The Rebels odběhnout samotné. Těžko v tom nevidět provokaci a stejně tak i v tom, co následovalo… až si člověk málem připadal jako na fotbalovém zápase a ne na flyballovém turnaji. A to je opravdu smutné. Duch flyballu se v případě chování holanského družstva vytratil úplně a já jen doufám, že se s takovýmto případem nesportovního chování český flyball setkal nadlouho naposledy. Určitě ano, protože na českých turnajích Flying Dutch nejspíš doběhali… vybudovali si tu takovou pověst, že je tu těžko někdo na turnaj vezme. Když jsem to pak konzultovala se Stefanem van Thienem, belgickým rozhodčím a jednatelem BFB, dozvěděla jsem se, že Flying Dutch jsou známí svým poněkud zkresleným výkladem pravidel a leckdy až bizardním chováním. Z jednoho turnaje například odjeli ještě před jeho zahájením, protože jim vzdálenost mezi parkovištěm a závodním parkurem (50-75 m) připadala příliš velká!

Vítězem třetí divize se stali The Rebels I, druzí Flying Dutch odjeli ještě před vyhlášením, třetí skončila Lavina a čtvrtí Discbusters Unleashed Again.

V první divizi bez jediného zaváhání zvítězili Hop Trop Prague před druhými Hop Trop Dreams. Byl to krásný souboj mezi oběma družstvy a klobouk dolů i před Dreamsy, jak statečně se nakonec poprali s nepřízní osudu a s „třicítkami“ překážkami a ze čtvrtého místa do dopoledni se dokázali vyšplhat až na místo druhé. Třetí skončili Discbusters Unleashed, čtvrtí Hop Trop Sprinters (ti byli dopoledne druzí).

Doběháno, hotovo. Tedy ne pro každého… Letošní Eager´s Cup byl pro mne turnaj plný řadou krásných a nezapomenutelných okamžiků. Díky ostatním fajn lidem a díky Arimu, který nezklamal, tvářil se jako opravdový závodník a moc ho to bavilo… a že si z nadšení v kleci rozkousal kšíry a já ho pak musela pouštět z obojku – to už byl jen drobný detail ;-). Aneb proč své pudlíky po každém rozběhu svlékám z kšír a pak je před rozběhem zase jako blbec oblékám. Jen díky tomu naše kšíry (na pár místech slušně nahlodané) ještě drží.

Situace, která nastala s holanským družstvem, sice nebyla drobným detailem, ale jak se říká, všechno zlé je i k něčemu dobré. Ano ano, už dlouho jsem neviděla české flyballáky tak jednotné jako právě v této kritické situaci! J Je mi sice jasné, že to asi moc dlouho nevydrží (vždyť jsme Češi!), ale přesto jsem za ten okamžik i za to, jak probíhalo vyhlášení výsledků, nesmírně ráda. Pro nás by měla být především varováním, které nás v tom flyballovém šílenství občas přinutí se zamyslet nad otázkou, o čem ten flyball vlastně je, o co nám v tom flyballu vlastně jde… o vítězství za každou cenu, nebo o to, abychom si zazávodili a dopřáli sobě i svým pejskům radost z pohybu a ze vzrušující atmosféry?

 D.V.+M.V